Znárodňujeme se Zemanem

Nehorázná a nechutná rétorika prezidenta Miloše Zemana zatemňuje značné části těch, kdo mají ambici a prostor ovlivňovat veřejnou debatu, úsudek. Zemana líčí jako mocného muže, zásadně ovlivňujícího směřování země. Jak v domácí, tak v zahraniční politice. Monstrum, které nás posouvá na východ, směrem k autoritativním oligarchiím. Miloš Zeman by určitě něco takového chtěl. Značné části jeho fanoušků je to sympatické a jemu nejde o nic jiného, než aby ho znovu vynesli na Hrad.

Fakticky ale Miloš Zeman vůbec nic neovlivňuje. Ani v domácí, ani v zahraniční politice. Neudělal s výjimkou toho, že se spřáhl s Andrejem Babišem, jediný mocenský tah. Vzpomeňte si, jak agilní byl proti němu pozdní Václav Klaus. Jak aktivně rozvrtával vládu Petra Nečase, až nakonec přispěl k jejímu konci. Jak vyjížděl na důležité evropské summity. Jak pořád někam do anglických, amerických nebo německých novin umisťoval články, o nichž se skutečně v Evropě mluvilo. Často tím posouval zahraniční politiku jiným směrem, než si představovala vláda.

Miloš Zeman nic z toho nedělá. A je celkem jedno, jestli nechce, nebo toho ani není schopen. Miloš Zeman jen mluví a hraje show pro své publikum. Nechce nic změnit, nechce ničeho dosáhnout. Jeho protivníci mu v té show svým hněvem a často hysterickou kritikou hrají roli užitečných sparingpartnerů. Kdyby po něm nešli, nemohl by své představení tak pěkně gradovat. Jeho přitažlivost pro jeho cílovou voličskou skupinu by byla podstatně slabší. Není nad to, když se proti němu pořádně zostra vymezí někdo, kdo má jméno. Jako třeba nositel Templetonovy ceny Tomáš Halík.

Miloš Zeman je problém symbolický a estetický. Je nepříjemné všechny ty kousky a vulgarity a úpadek státnictví sledovat. Určitě to posouvá společenskou atmosféru daleko od kultivovanosti a sofistikovanosti. Jsou to ale jen řeči.

Přesně v tom kontextu je potřeba vnímat i prezidentův poslední výkřik o tom, že nejlepším řešením potíží OKD, vytunelovaného a na kraj bankrotu přivedeného miliardářem Zdeňkem Bakalou, který v různých dobách financoval a financuje aktivní zemanobijce, je znárodnění. Speciálním zákonem. Lex OKD nebo Lex Bakala, s tím ještě jistě Zeman přijde. Je to výkřik určený jeho publiku na  severní Moravě, kde OKD dává práci tisícům lidí. Nebojte, my na Hradě se o vás postaráme a zajistíme prodloužení ztrátové těžby.

Nic takového se samozřejmě nechystá. OKD není žádná strategická firma, kterou by stát musel znárodňovat. To dělává u bank, jejichž pád by ohrožoval ekonomiku. Bohuslav Sobotka i Andrej Babiš mluví výrazně racionálněji. Na řešení potíží krachujících firem máme konkurs, v němž může firma normálně dál fungovat. Jen vlastníci přicházejí o svá práva a firmu jde řídit konkursní správce. Ministr financí Andrej Babiš už velmi rozumně označil za nejlepší variantu „funkční OKD v konkurzu, kdy věřitelé a vlastníci nedostanou vůbec nic a odejdou a už nikdy se nevrátí a zruší se všechny nevýhodné smlouvy pro OKD“.

Bakalovi pohrobci, kteří po něm jako věřitelé vytunelované OKD převzali a říkají si Ad Hoc Group, správně chápou, že se blíží volby a nikdo nemá zájem, aby je provázelo propouštění z OKD. Nechali si už pěkně od poradenské společnosti Deloitte udělat studii, podle níž by okamžité uzavření OKD přišlo stát na 33 miliard korun, zatímco další provozování ztrátové firmy a pozvolný útlum na 17 miliard. Jen loni dosáhla ztráta OKD 6 miliard korun. Firma je skutečně po Bakalovi těžce zplundrovaná.

Kdyby chtěl Miloš Zeman skutečně OKD mocensky a politicky řešit, začne tím, že podá na Bakalu a jeho komplice žaloby a trestní oznámení. Nic takového podle dostupných informací zatím neudělal.

Zasáhl by tím přitom hodně svých soupeřů. Na prvním místě Bohuslava Sobotku, který jako ministr financí Bakalovým bílým koní zbývající část OKD prodal. Ten prodej právě teď řeší soud. Stát na Bakalovo vytěžení 70 miliard korun z Ostravska zjevně doplatil a teď bude penězi na záchranu doplácet dál. Vláda jako správný hospodář by ty peníze měla vymáhat. Jenže premiér to z pochopitelných důvodů neudělá, protože by jen přitáhl pozornost, ke svému dvanáct let starému omylu. Prezident tady má příležitost naservírovanou na stříbrném podnose. Nenamáhá se ale ani s tím. Proč by to dělal, když jeho voličům stačí pokřik o tom, že on by znárodňoval a chránil tím místa horníků?

Znárodnění je výstižným příkladem, jak to u prezidenta vždycky slovy začíná a zase jen slovy končí. Škodit bude, až zjistíme, že svými personálními nominacemi marginalizoval Ústavní soud (a tady ho ještě stejně můžou zastavit senátoři) nebo centrální banku.