Nejdůležitější je proniknout do mozků lidí, říká bývalý šéf BIS

Miloš Zeman očekával, že mu tajná služba bude nosit hotové případy, které on bude moct předat orgánům v trestním řízení. Václav Klaus zase zpravodajce ignoroval. Tak vzpomíná na "své" dva premiéry bývalý šéf Bezpečnostní informační služby (BIS) Jiří Růžek v rozsáhlém rozhovoru, který poskytl serveru ECHO24.cz. 

Je to poprvé, kdy bývalý šéf BIS sepsal o svých zkušenostech ve funkci knihu (V labyrintu zpravodajských služeb). V ní mimo jiné tvrdí, že po něm CIA po 11. září 2001 chtěla, aby poskytl stůj co stůj jakékoli informace či spíše dezinformace o účasti Iráku na newyorská Dvojčata. Například že terorista Muhammad Atta v Praze plánoval atentát s iráckými diplomaty. Růžek prý tlak ustál a podvržené "důkazy" vedoucí k válce později dodaly zahraniční tajné služby. 

„Američané mi ukázali, že porušit lze všechno, včetně pravidel, která nás sami učili,“ píšete ve své knize. To jste si uvědomil, jak tajné služby ve skutečnosti fungují až po dvou letech v čele BIS? Do té doby jste měl představu, že je to čistší byznys?

Ne, já neztratil iluzi, jak fungují tajné služby, já jsem pochopil, že dominuje politický zájem.

A to jste pochopil až po 11. září?

To jsem pochopil až poté, co jsme poskytli informaci, kterou zpravodajské služby poskytují s tím, že je pouze pro toho adresáta,  a  to nepsané pravidlo bylo porušeno. (Zpráva BIS o údajné schůzce atentátníka Atty s iráckým diplomatem v Praze se ocitla v americkém tisku, pozn. red.)

Během vašeho dřívějšího působení ve zpravodajských službách jste na porušení pravidel nenarazil?

Vždy existovalo pravidlo, že druhá strana, které předáváte informaci, má za povinnost ji ochraňovat.

Jak setkání se zástupcem CIA vypadala? Byla emotivní?

Oni byli v této záležitosti samozřejmě nositeli nejvíce poznatků a bylo docela pochopitelné, že jejich snahou bylo dopátrat se, kdo jsou viníci útoku na Dvojčata, k jaké skupině patří, jaké mají zázemí, tedy co nejdřív mít nějaké informace. Rozuměl jsem tomu, že naší povinností je v tomto úsilí podporovat a pomáhat. To, co mně vadilo, byla snaha kontaktovat mé operativní pracovníky a vytěžovat je, aniž bych nad tím tokem informací měl kontrolu.

Byla po vydání knížky z americké strany nějaká reakce?

Na křtu knihy jsem potkal zástupce americké ambasády, ale ještě jsme si nestačili popovídat.

Tehdejší premiér Miloš Zeman ve Washingtonu v roce 2011 řekl smyšlenou historku o tom, že Atta s iráckým diplomatem v Praze plánovali atentát na Svobodnou Evropu. Víte, proč si to vymyslel?

Později jsem o tom přemýšlel. Mám pocit, že na něj tlačili američtí novináři, kteří se snažili propojit tzv. iráckou stopu s útokem na Dvojčata a přimět jej k nějakému vyjádření. Podle svých slov to on vyřešil tak, že řekl, že pokud o něčem jednali, pak to byl cíl na území České republiky a jmenoval Svobodnou Evropu.

Není to podstatné selhání státního činitele?

Nebyl jsem ten, který by měl politiky kritizovat za jejich vyjádření. Oni si za to nesou sami zodpovědnost.

Vůbec jste mu to nevytkl?

Zřejmě byl v situaci, kdy nějaké prohlášení učinit musel.

Vzpomínáte, že informace, které dodávaly tajné služby v 90. letech premiéru Václavu Klausovi, na něj působily jako „červený hadr“ na býka. Jak si po letech vysvětlujete to, že Klaus tyto zprávy vytrvale ignoroval?

Na jedné straně tím, že zpravodajské služby produkovaly informace, které měly daleko k dokonalosti, vyplývaly z amatérismu a nezkušenosti nás nově přišedších. Takže jeden důvod byl profesionalita toho výstupu. Na druhé straně tehdejší premiér Klaus nevytvořil svým přístupem prostor pro to, aby se zpravodajská služba zlepšovala a poskytla profesionálnější produkt. Když tu organizaci necháte stranou a ignorujete ji, nemáte žádnou garanci, že se zlepší.

Jenže i z polistopadové zpravodajské komunity se v 90. letech ozývaly hlasy, že Klausovo pojetí - ponechat tajné služby někde na okraji , nedržet je v centru moci – je to nejlepší možné.

Já také nikdy nebyl příznivcem toho, aby zpravodajské služby stály v centru všeho a ovládaly dění.

Na druhou stranu se spekuluje o jiných motivacích Václava Klause s ohledem na jeho stále zřetelnější vazby na Rusko.

K tomu bych se nechtěl vůbec vyjadřovat.

V knize píši o Harvardských fondech a přípravě jejich tunelování. Ale protože byly Harvardské fondy vlajkovou lodí kupónové privatizace, příliš se o tom nemluvilo. Služba byla označena za panikáře a byla pokárána, že se vůbec do této sféry ponořila.

Miloš Zeman coby premiér měl odlišný přístup. Uvádíte, že BIS považoval za „pouze kosmeticky upravenou StB, která bude sázet jeden zatykač za druhým.“

Miloš Zeman očekával, že mu budeme nosit hotové případy, které on bude moct předat orgánům v trestním řízení, což v podstatě BIS nemůže, zákony to neumožňují. Tady došlo spíš k nepochopení působnosti zpravodajské služby.

Podobnou představu o BIS má ale řada lidí.

V knize poukazuju na poměrně fatální dopad toho, že BIS ztratila roli orgánů činných v trestním řízení. To bylo zpravodajským službám na začátku 90. let odňato a tím pádem se z nich staly jen informační organizace.

A je to špatně?

Možná, že v té době to bylo správně, ale dnes si říkám, jestli by nestálo za úvahu zpravodajským službám v nějaké formě vrátit ty kompetence zpátky.

A v zahraničí mají kompetence jaké?

FBI je součástí orgánů Law Enforcement, tedy činných v trestním řízení, se kterými dokumentuje, vyšetřuje a obžalovává. Totéž platí pro FSB a britskou službu, i když ta před sebou má tzv. Special Branch, což je policie, kterou používá pro úkony v trestním řízení. U nás došlo k totálnímu rozdělení té informační části od výkonné.

Jsou ale evropské státy, které to mají podobně rozdělené jako my, například Německo.

Určitě, ale tam je spolupráce s policií  daleko těsnější, u nás si BIS a policie vytvořily odtažitý vztah. Sám šéf FBI Louis Freeh mi říkal, že USA investují stamiliony dolarů do krycích operací, při nichž se nabízejí politikům a státním úředníkům úplatky. A když se nějaký z nich chytí, tak s ním exemplárně zametou. Ty peníze jim za to stojí, protože občan pak ví, že žije v právním státě, kde se dbá na dodržování pravidel. Ve Francii to fungovalo podobně, i když tam ta organizace, která má podobné operace na starosti, bývala pravidelně na nátlak politiků rozpouštěna, ale pak zase znovu obnovována.

Někteří politici i komentátoři se obávají, že se to dnes s vyhledáváním viníků naopak přehání. Přehání to podle vás státní zástupce Ištván?

K těm konkrétním případům nemám informace. Některé reakce mi ale připadají jako nějaké procitnutí, úžas nad tím, že se šetří věci, které se ještě nedávno považovaly za něco úplně normálního. To, že si nějaký politik občas pokusí nakrást, bych nepovažoval za to nejhorší. Má tu pozici a právo tak či onak rozhodovat, měl by být pod veřejnou kontrolou a nese své osobní i politické riziko. Stalo se tu ale něco mnohem vážnějšího. Dlouho se vědělo, že někteří politici hrají podle not zákulisních hráčů a nikdo se nad tím příliš nepozastavoval. Přitom právě tahle praxe představuje ohrožení principů zastupitelské demokracie. Proto v Itálii začali vyšetřující soudci akci Čisté ruce. Zdůrazňuji soudci, ne politici.

Nelámal se ale chleba právě v době,  kdy jste vy byl v čele zpravodajské služby? Neselhali jste tedy tehdy vzhledem k tomu, že organizovaný zločin dnes může ovládat určitou část politiky nebo státní správy, jak naznačují i současné zprávy BIS?

To neumím jednoduše vyjádřit. Činnost státní správy, policie, zpravodajských služeb, to všechno spadá do prostředí, které vytváří tu lepší podmínky, tu horší podmínky. Od doby, kdy se říkalo, že i prodělek je kšeft a na některé ekonomické kauzy se pohlíželo velmi tolerantně, se mnohé změnilo a dnes by řada těch aktivit byla odstíhána.

Takže to byla nezkušenost?

Částečně a také nevůle vytvořit pro to ten prostor.

A z tajných služeb přicházela varování?

Přicházela, ale nebyla brána tak vážně, jak by byla pravděpodobně brána dnes s tou zkušeností, kterou máme.

A příklad varování, které nebylo vyslyšeno?

V knize píši o Harvardských fondech a přípravě jejich tunelování. Ale protože byly Harvardské fondy vlajkovou lodí kupónové privatizace, příliš se o tom nemluvilo. Služba byla označena za panikáře a byla pokárána, že se vůbec do této sféry ponořila.

Pokárána kým?

Premiérem Klausem.

Jste dlouhá léta spolumajitelem domu na Václavském náměstí, kde sídlí kasino Happy Day. Považujete za přijatelné, aby šéf zpravodajské služby či bývalý šéf zpravodajské služby byl spoluvlastníkem domu, kde sídlí kasino, o němž se před lety psalo kvůli podezření z napojení na neprůhledné organizace z východní Evropy?

Co se týká domu na Václavském náměstí, ten koupil můj děd v meziválečném období a v rámci restituce byl vrácen jeho dvěma dcerám. Polovinu domu jsem tedy zdědil po své matce, jež uzavřela nájemní smlouvu se společností Kovo, která zde plánovala zřídit měšťanský pivovar. Nakonec se Kovo dohodlo se společností Happy Day na zřízení kasina. Po celou dobu vlastníky domu zastupuje komerční právník, který má plnou moc rodinu zastupovat. Osobně jsem se nikdy neangažoval ani v řízení nemovitosti, ani ve výběru nájemce.

A vy tady nevidíte žádné bezpečnostní riziko?

Jako ředitel zpravodajských služeb jsem se zabýval tím, co bylo posláním kasin. Činnost kasin a loterií upravuje speciální zákon, zřizuje je a kontroluje útvar ministerstva financí, včetně cash-flow. Pokud by se tam vyskytovaly problematické, tím spíše kriminální osoby, jistě by neunikly pozornosti policie. Za celou dobu existence kasina Happy Day jsem nedostal takovou zprávu ani jako ředitel zpravodajské služby, ani jako privátní osoba.

O řadě kasin je ale známo, že jimi mohou procházet problematické peníze, ale i problematičtí lidé. Víte, že pražské kasino Happy Day, i když jinou pobočku než na Václaváku, například navštívil atentátník Muhammad Atta, když byl v Praze?

Ač mám paměť dobrou, nevzpomínám si na jedinou zmínku o tom, že by Muhammad Atta navštívil kasino Happy Day. A to se zpravodajci opravdu činili, aby se o jeho pobytu dozvěděli co nejvíce.  Uvažoval jsem napsat o tom thriller, fikci o té „české stopě“, kde by bylo všechno: CIA, SVR, Mossad, BIS, a tohle by mohla být dobrá epizoda!

(Autor článku dodatečně Jiřímu Růžkovi poslal několik článků, kde se o návštěvě Atty v kasinu Happy Day píše, ale exšéf BIS nereagoval.)

Ve funkci šéfa BIS jste kryl tajného agenta, který byl přistižen při jízdě v opilosti. V knížce se trochu navážíte do novinářů referujících o soudu, který tu kauzu řešil.  Káráte je, že vyšly titulky „Růžek u soudu lhal“,  a přitom jste u soudu nelhal…  Jenže tehdy se psalo „Růžek u soudu přiznal, že lhal.“ A to pravda byla.

Ano, to byla pravda. Já jsem vědomě uvedl policii v omyl a to jsem přiznal.

Takže novináři v tom jsou nevině.

Ano, omlouvám se. Z mého pohledu bylo důležitější tomu člověku vrátit řidičský průkaz a nechat ho dělat tu práci, kterou měl.

Mají tajné služby v době internetu,  kdy se informace získávají stokrát snadněji než před patnácti lety, vůbec smysl?

Sběr informací má různé prostředky – technické, o kterých hovoříte – internet, odposlechy, družicové sledování – ty mají samozřejmě svůj význam. Na druhou stranu to nejdůležitější je v mozku lidí, v jejich vědomí a v jejich záměrech a kdo dokáže proniknout až sem, ten má informační výhodu.