Šílící rodina, afghánská válka i strádající postižení

Po noční bouři se probouzím do stavu mírné praštěnosti. Posílena je i zjištěním, že na hotelové recepci je pro nocležníky k dispozici knihovnička s tituly v ruském jazyce, padla mi tam do oka oslavná historie speciálních jednotek Specnaz. To zaujme, zvlášť když se člověk v osm ráno vleče na rumunský koprodukční animák o životě polského emigranta, který se v osmdesátých letech vypravil do Afghánistánu, aby tam bojoval po boku mudžahedínů proti sovětské armádě. Takhle začínají den skuteční borci.

S tím filmem jsem trochu bojoval, což bylo zčásti způsobeno momentální (ne)disponovaností, očka se klížila a snímek mi je moc nepomáhal udržet otevřená. Především v první půli, kdy autoři stylisticky hodně pestře ilustrovali dost výjimečný osud Poláka Adama Winklera, který někdy v padesátých letech emigroval do Francie, všelijak se tam protloukal a toužil se nějak zapojit do ozbrojeného boje proti sovětskému komunismu. Při vší snaze ale film vypadal právě jako vyprávění s obrázky. V druhé části, kdy Winkler čeká v Pákistánu na přechod hranice a pak se po boku slavného velitele Ahmada Šáha Masúda zapojí do války, ale už má jakousi intenzitu i vlastní výraz, animace se nejeví jako východisko z nouze, způsob, jak natočit story, jež by jinak byla mimo produkční možnosti, ale jako adekvátní vyjádření příběhu nepřipraveného Evropana uprostřed zprvu nesrozumitelné cizoty, o horách, únavě a charismatických vousatých válečnících, prožitku války.

Teď ještě k předvčerejšímu večeru. K filmu Čarodějnice, který byl přerušený kvůli bouřce, což ještě zvýšilo jeho beztak dost vysoký kvocient děsu. Označit ho za horor je asi trochu nepřesné, toho klasického žánrového strašení, všelijakých bafaček a honiček, je v něm pomálu. Cosi mezi pohádkou, národopisem a psychohororem. Nová Anglie, sedmnácté století. Z puritánské osady je zapuzený farmář William s rodinou, pro nějž byli puritáni příliš málo puritánští. Zbuduje stavení na samotě uprostřed lesů, s rodinou tam budou žít po svém. Jenomže se nedaří, dějí se věci, jako kdyby v těch lesích sídlila nějaká nepřející a zlovolná moc.

Režisér a scenárista Robert Eggers drží film jaksi na hraně, otevřený oběma možným výkladům – rodina z příčin vlastně prozaických podléhá kolektivní psychóze, v níž pověry a předsudky slouží jako racionalizace nepřízně osudu a vlastních selhání a staví její členy proti sobě se všemi drastickými důsledky. Anebo v těch lesích skutečně něco je, něco víc, než přeludy a projevy zjitřené a tradicí formované fantazie. Film se odvíjí docela pomalu, působí jako oživlá stará rytina nebo obraz, dekorace a kostýmy pečlivě rekonstruované podle dobových pramenů, stejně jako jazyk, jímž postavy mluví. Vše s citem nasvíceno a vybarveno (kamera Jarin Blaschke).

Na těch obrazech je ale cosi matoucího, něco tam nesedí, nebo spíš absentuje – jsou inverzí těch pastorálních idyl, k nimž odkazují a jsou jim v mnohém podobné. Zachycují ale svět, z nějž kdosi vysál život. Autoři na navození toho dojmu nepotřebují dramatickou expresi, často stačí jen stažené studené barvy a nepřátelský les někdy na podzim, i když na zlověstného králíka taky dojde. K tomu „čarodějnicky“ disonantní hudba Marka Korvena. Když po chvílích takhle zvolna budovaného napětí film vykročí do krvavého surreálna, je to značně účinné. A tvůrcům se podařilo přijít s několika obrazy, které by se snadno mohly stát inventářem nočních můr. Síla Eggersovy Čarodějnice také spočívá v tom, co je pro hrdiny v sázce, respektive o čem věří,, že je v sázce – něco horšího než smrt, ale zatracení, věčnost prožívaná v temné samotě nebo ve společnosti běsů. O jejich směřování přitom není pochybnost, už v tom předpeklí jsou, život je nenávratně pryč, oni to jen nevědí. Rafinovanost stylu se spojuje s morbidním a infantilní fantazií, charakteristickou pro příběhy, jimiž se před spaním straší děti, a právě děti to v čarodějnici schytávají nejvíc, to jednomu taky zrovna nepřidá. Silný film, ale další shlédnutí asi neplánuju.

Po polední kontrole u pověstného okna s palačinkami (změnili tam jméno, design a rozšířili nabídku, možná trochu podbízivě, dobrotky – to jako fakt?) jsem vyrazil na český debut, v soutěžních sekcích jich je letos víc, leckdo z toho ledasco vyvozuje, třeba taky jednou začnu. Promítal se film Jana Těšitele David, jeho hrdina je neurčitým způsobem postižený kluk – možná trochu autista kolem dvaceti, který toho doma začne mít dost a uteče z Ústí nad Labem do Prahy, kde se pár dní dost krušným způsobem protlouká, jeho rodiče mezitím trpí starostmi. Natočený je ten film na zdejší poměry velmi dobře, poučeně, i když někdy může být těžké říct jestli to zjevné povědomí o současných festivalových trendech, které je na Těšitelově filmu znát, je výrazem nějaké vnitřní ambice nebo projevem snahy dělat věci tak, jak se dělat „mají“. Volné tempo snímku může pro diváka, třeba pro toho na polední projekci po noci, během níž se moc nevyspal, představovat „výzvu“. Ale ještě jednou, je to po formální stránce působivý debut, s několika působivými scénami (napak ty s Davidovými rodiči byly slabší) a výborným Patrikem Holubářem v hlavní roli. Co ale postava filmu pro autory filmu znamená, čím je pro ně podstatná? Je pro ně víc než jenom záminka k filmu? Zase ty otázky, no jo.