Démon Masaryk. Mýty a pravda kolem „našeho Jendy“
TÝDENÍK ECHO
ESEJ
2
' alt="Petr Koura" />
Jméno Jana Masaryka jsem poprvé slyšel koncem roku 1989. Pád komunistického režimu přinesl i záplavu informací, které by jinak jedenáctiletého školáka sotva zajímaly. Poté, co se na televizní obrazovce objevila tvář někdejšího ministra zahraničí, se mí vesničtí prarodiče rozzářili: „No jo, náš Jenda.“ Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, koho mají na mysli, protože mě nejprve napadlo, že snad mluví o mém mladším bratrovi Honzovi. Poučený starší bratranec Karel mi pak „spiklenecky“ vysvětloval, že Jan Masaryk, syn zakladatele Československa, za něž nasazoval život v legiích i náš pradědeček, byl komunisty zavražděn a vyhozen z okna. Aby svůj čin komunisté zamaskovali, při pohřbu mu položili ke spánku kytičku sněženek, jelikož se v těchto místech nacházely stopy po vražedném výstřelu. Byla to patrně první konspirační teorie, se kterou jsem byl seznámen.
Málokterá osobnost moderních českých dějin je opředena tolika mýty jako Jan Masaryk. Je to snad způsobeno tím, že na něj byly kladeny příliš velké nároky? Zatímco se v jedné slabé chvilce vyjádřil, že by byl nejšťastnější, kdyby působil jako jazzový pianista, československý národ „svého Jendu“ miloval – a očekával, že převezme po „tatíčkovi Masarykovi“ jeho ochranitelskou roli. Možná že právě z těchto očekávání se zrodil mýtus Jana Masaryka, do něhož si společnost projektovala vlastní tužby a přání. Není tak překvapující, že některé výroky, jež bývají v kolektivní paměti Masarykovi připisovány, nejsou historicky doložené, zatímco jiné výroky, jež zdokumentovány máme, se nepřipomínají.
V nedávné době byla česká veřejnost vzrušena zprávou, že podle některých indicií by mohl být biologickým otcem T. G. Masaryka rakouský císař František Josef. Nicméně i nepotvrzené zprávy o původu Jana Masaryka stojí za pozornost. Zdá se totiž, že jeho otci při seznámení se s Američankou Charlottou Garriguovou mimo jiné imponovalo zjištění, že údajně pochází ze starobylého šlechtického rodu, spřízněného snad až s rodinou francouzských králů. Masaryk to přiznal Karlu Čapkovi v Hovorech s TGM: „Garriguové pocházejí z jižní Francie – je tam posud pohoří La Garrigue – a prý byli potomky Kapetovců, dokonce Ludvíka IX. Svatého; také po přeslici je to rod starý, řekli bychom aristokratický. (…) Tož podle toho v žilách mých dětí proudí královská krev.“ U rovnostáře a demokrata Masaryka to na první pohled překvapuje, nicméně v následujících větách údajný královský původ svých potomků bagatelizuje s tím, že „slušný předek selský nebo dělnický není horší“. Přitom jak upozornil francouzský historik Alain Soubigou, pasáž o Kapetovcích a Ludvíku Svatém byla z francouzského vydání Hovorů ještě za Masarykova života vypuštěna. Soubigou dále uvádí, že hypotézu o šlechtickém původu Garriguových je nutné odmítnout, jelikož podle genealogického pátrání působili příslušníci rodu jako vyšší úředníci, a to i u královského dvora, doklady o jejich urozených předcích však chybí. Těžko říci, nakolik tato rodinná legenda o „královské krvi“ formovala také osobnost Jana Masaryka.
Doma samý Nietzsche
Narodil se 14. září 1886 v Praze jako třetí potomek již poměrně výrazného profesora pražské univerzity. Jako by T. G. Masaryk svá očekávání, jež možná spojoval s druhým synem, vložil do jeho křestního jména – inspirací mu byla osobnost českých dějin, která jej fascinovala, Jan Hus. A jako by tíži toho jména nesl Jan Masaryk již od dětství. Když mu bylo třináct, propukla naplno Hilsnerova aféra a útokům fanatických nacionalistů byla vystavena i Masarykova rodina, která tak (nikoliv naposledy) nesla důsledky otcova politického angažování. Děti na pražských ulicích si prý tehdy vytvořily novou nadávku „ty Masaříku“ a Jana musel údajně do školy doprovázet starší bratr Herbert, aby jej chránil před fyzickými útoky spolužáků. Jak trefně uvádějí Masarykovi životopisci Pavel Kosatík a Michal Kolář, zatímco T. G. Masaryk nadávky a urážky pražských dětí neslyšel, jeho syn ano…
Výchova v rodině Masarykových byla poměrně netradiční a na svoji dobu značně liberální. Jan se spolu se sourozenci Alicí, Herbertem a Olgou mohl účastnit intelektuálních debat a přednášek v otcově bytě, což na dospívající děti mělo působit stimulujícím a motivačním dojmem. Nicméně na Jana tyto akce dopadaly spíše opačně. V roce 1947 dokonce veřejně prohlásil: „Úroveň domácnosti mého otce byla příliš vysoká. Byl to samý Schopenhauer, Nietzsche… Krása rodiny, šťastné manželství, hodná máma a to všechno, a já jsem viděl, že se do těch vysokých sfér nehodím.“ Podíváme-li se na další osudy Masarykových dětí, nabízí se otázka, nakolik byl tento způsob výchovy účinný. Masaryk byl propagátorem „moderního manželství“ a zásadním odpůrcem rozvodů, tři jeho potomci (včetně Jana) se však během svého života rozvedli, nejstarší Alice se neprovdala nikdy. Obdobně tomu bylo i se vzděláním – Masaryk sice ovlivnil generace studentů na pražské univerzitě, z jeho dětí ale vysokoškolské vzdělání získala pouze Alice. Zatímco T. G. Masaryk byl zapřisáhlým abstinentem, vztah Jana Masaryka k alkoholu byl značně přátelský. No a ačkoliv T. G. Masaryk zásadně z náboženských a etických důvodů odmítal dobrovolný odchod z tohoto světa, a proti sebevraždě dokonce sepsal polemický spis, u obou jeho synů panovalo po určitou dobu podezření, že si vzali život sami. Zatímco v případě Herberta je toto tvrzení již vyvráceno a považuje se za jisté, že v březnu 1915 zemřel na břišní tyfus, smrt Jana Masaryka stále zůstává nevysvětlena a varianta, že se jednalo o sebevraždu, není definitivně vyloučena.
