Sám si jí sedal na lopatu a dvířka pece otvíral

První televizní debata prezidentských kandidátů Hillary Clintonové a Donalda Trumpa byla považována za mimořádně důležitou, odehrávala se v situaci, kdy průzkumy dávají oběma uchazečům plus minus vyrovnané šance a kdy je mezi voliči neobvykle velká skupina nerozhodnutých a stoupenců menšinových kandidátů (například libertariána Garyho Johnsona). Pokud by se Trumpovi nebo Clintonové podařilo nějakou její významnější část oslovit, mohlo by to na výsledek voleb mít třeba i rozhodující vliv. Donald Trump se navíc předvedl v jaksi nové situaci přímého střetu, vedl úspěšnou kampaň, jež je z podstaty věci one-man show, při níž „hvězda“ není vystavována žádnému tlaku druhé strany, je tu ale otázka, jestli Trumpa v jiné situaci nezradí jeho, mírně řečeno, prudší povaha.

Mezi politickými komentátory existovala po debatě víceméně shoda: Vyhrála Clintonová. Souhlasil bych, pokud bychom na výkony kandidátů přikládali tradiční měřítka. Jenomže příběh Trumpovy kampaně je příběhem kontinuálního selhávání tradičních měřítek i úsudku politických analytiků. Tu kandidaturu nemůže myslet vážně. Aha, myslí. Ale primárky vyhrát nemůže. Aha, vyhrál. Ale lidi ho nikdy nezvolí... Jeden by po téhle zkušenosti svůj sklon věštit preventivně potlačil. I tak si ale dovolím tvrdit: Trumpův debatérský výkon mu asi mnoho nových fanoušků nepřinesl, o ty staré ho ale asi nepřipravil, na předvedený kandidátův repertoár by už měli být zvyklí a zjevně je neodrazuje. Clintonová bojovala se svou image odměřené dámy, jež nebudí velké sympatie, její kapacita v tomhle ohledu ale zjevně není neomezená. Trochu schopnější protivník by si Donalda Trumpa – především v druhé části pondělního střetu –  celkem snadno vychutnal. Nestalo se ale, jakkoliv vyšla Hillary Clintonová z debaty lépe. Pokud se dá mluvit o jejím vítězství, nebylo rozhodující.

Zpočátku, když šla řeč o obchodu, se mohlo zdát, že do debaty vstupuje ten slibovaný nový Trump, který umí udržet sám sebe pod kontrolou a mluvit jakž takž k věci. Clintonová mu zdatně pomáhala zjevnou nervozitou, svědomitým opakováním předpřipravených obratů a výzvami k publiku, aby si na její stránce ověřovalo fakta, která by kandidátka měla být schopna přednést sama. Trump ale tu ofenzivu nedokázal moc využít, když vznesl otázku pověstných e-mailů, které Clintonová coby ministryně měla na soukromém serveru a všelijak kolem toho mlžila, neuměl v tom svou protivnici pořádně „vykoupat“, působilo to skoro až bezzubě. Když došlo na Trumpovo nezveřejněné daňové přiznání, byla jeho obrana naopak nepřesvědčivá.

Oba dva se snažili jaksi převrátit optiku, ukázat ty rysy, jež druhá strana prezentuje jako svoje přednosti, coby velké nedostatky. Hillary Clintonová často argumentuje svou zkušeností v politice, Trump to obracel proti ní, prezentoval ji jako pilíř establishmentu, který zemi přivedl tam, kde dnes je. A Amerika je – podle Trumpových slov soudě – dost děsivé místo. Stát, který partneři i protivníci z ciziny snadno berou na hůl, mizí z něj firmy i pracovní místa, narůstá zločinnost, není schopen nic zařídit. Ta míra negativity v Trumpových slovech mohla být pro potenciálního voliče, který zrovna nepatří mezi deprivované skupiny obyvatel, až odpuzující. A místy byly jeho vize snadno zpochybnitelné statistikami.

Clintonová se ho zas snažila zpochybnit jako manažera, který bude schopný řídit Ameriku jako firmu. Snažila se upozornit na Trumpovy podivné obchodní praktiky, jeho údajný zvyk neplatit dodavatelům, to, že rozjel svoje podnikání díky podpoře od otce. Donald Trump jí to velice zjednodušoval, odpovídal často velice nešikovně. Říct „tak to jsem asi chytrý“ na obvinění, že v posledních letech nezaplatil na federálních daních prakticky nic, je od kandidáta, který míří na chudé voliče (a zároveň se holedbá svým bohatstvím), dost neprozíravé. Když se debata stočila k otázkám zahraniční politiky a bezpečnosti, Trump ztratil koncentraci, mluvil páté přes deváté, do debaty o kybernetické válce motal svého desetiletého vnuka, který to prý skvěle umí s počítači, a podobně. Voliči navíc při podobných debatách sledují nejenom obsah kandidátových slov, ale taky jeho komunikační styl. A v téhle oblasti Donald Trump hořel docela vysokým plamenem. Jeho vystupování nebylo zrovna „prezidentské“ – od držení těla přes nervózní skákání do řeči po průběžné popotahování. Především ale znovu a znovu projevoval neschopnost mluvit nějakým strukturovaným způsobem, těm jeho promluvám, které neměl připravené dopředu, chyběl začátek, prostředek, konec a často i myšlenka, místo toho prezentoval nespojitý proud vědomí, jenž přeskakoval po nešikovně postavených oslích můstcích.

Pro stoupence Hillary Clintonové by to měla být velmi povzbudivá podívaná. Ale nebyla, troufám si odhadnout. V televizní debatě narazila na velice „spolupracujícího“ protivníka, který se jí několikrát ochotně posadil na lopatu, i dvířka pece iniciativně otevřel. Tuhle nabídnutou ruku ale nepřijala, nedokázala ho skutečně důkladně „podusit“. Úzkostlivě se držela svojí role dámy, která přišla dobře připravená, našprtaná, a je odhodlána to průběžně demonstrovat. Donald Trump se v několika momentech debaty odboural sám, Clintonovou k tomu nepotřeboval. Demokratická kandidátka utrpěla vítězství, dalo by se říct. Nějak k ní přišlo. Kandidatura Donalda Trumpa je vnímaná jako políček americkému politickému establishmentu a včerejší vystupování Hillary Clintonové v něčem potvrdilo představu o jeho zkostnatělosti a neschopnosti. Nedá už ani Trumpa. Letošní prezidentské volby v USA jsou mimořádné – svým významem pro budoucnost i tím, že v nich proti sobě stojí dva neobvyklí kandidáti. První žena, která se o ten úřad uchází, versus muž, který nikdy dříve nezastával veřejnou funkci. Jejich prvnímu televiznímu střetu ale chyběl náboj, ukázal dva lidi, kteří nejsou schopni překročit svůj stín.