Návrat do země podměrečných piv a nevrlých prodavačů

Nedávno jsem se vrátil z Itálie. Využil jsem volného času, který jsem získal díky laskavosti ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeňka Hazdry, který mě vyhodil z práce pro nadbytečnost. Opět jsem při přejíždění hranic do Německa zažil pocit jakési nepatřičnosti nebo překročení jakési mystické hranice. Vždycky sleduju hraniční patníky a sloupy a už jako malého kluka mě fascinovalo, že na jednom břehu potoka platí jiné zákony než na druhém.

Již jako malé dítě jsem pochopil, že v komunistických státech jsou hranice něco zvláštního. Generální tajemník KSČ Gustav Husák dokonce prohlásil: „Hranice nejsou žádné korzo.“

Moje maminka pracovala v prodejně ovoce a zeleniny a disponovala proto přístupem k tak důležitým komoditám jakými byly mandarinky, banány nebo pomeranče, díky kterým mohla udržovat poměrně rozsáhlou síť známostí, jež umožňovala výměnný obchod za jiné nedostatkové zboží. V té době bylo téměř v každém sortimentu nějaké nedostatkové zboží.

Dobré knihy byly ihned vyprodány, chvíli nebyl toaletní papír, pak prášky na praní, hygienické vložky, léky nebo kakao. Kvalitní maso nebylo skoro nikdy. K naší smůle se však exotické ovoce dováželo pouze před Vánocemi a ty se i v komunistickém Československu slavily pouze jednou za rok jako „svátky klidu a míru“.

Během roku nebylo většinou do výměnné sítě co nabídnout, a tak jsme občas s rodiči vyjížděli na výlety do Německé demokratické republiky. V tomto „státě dělníků a rolníků“ se dalo sehnat dětské oblečení a dokonce dětské boty. Jako všechno v reálném socialismu, měl ale jejich nákup háček. Turista si za své peníze mohl svobodně zakoupit oblečení nebo obuv pro děti, ale nesměl zakoupené zboží vyvést do zahraničí. Soudruzi z NDR pravděpodobně předpokládali, že každý turista má v jejich zemi nějaké kamarády, u kterých si zakoupené oblečky a obuv uschová a při každé další návštěvě radostně s rodinou ponosí.

Takovými přáteli naše rodina nedisponovala a navíc doma jsme jiné boty neměli. Bylo proto nutné obuv i obleky zakoupit hned na počátku návštěvy, aby do odjezdu vypadaly alespoň mírně obnošené. Nám dětem to přinášelo mnohé radosti. V nových botách jsme před sebou na ulici kopali kámen a rodiče to spokojeně a s úsměvem pozorovali. I kaluží jsme mohli projít a na strom v nových botách vylézt. Při návratu domů jsme s rodiči žertovali, že se to nesmí převážet a že to na hranicích řekneme policajtům. Dodnes si pamatuji strach v jejich očích a místo obvyklého výprasku následovalo domlouvání a vysvětlování jak je to nebezpečné.

Když jsem povyrostl, zcela jsem jejich pocitům porozuměl. Koncem osmdesátých let jsem pravidelně zajížděl do Maďarska, kde jsem od přátel z Vídně dostával zakázané časopisy a knihy. Pamatuji si na strach i obavy z „nedozírných následků“, o kterých tak rádi mluvili estébáci při výsleších, kdybych byl s kontrabandem odhalen. Ani po dvaceti pěti letech pro mě není přejezd hranic záležitostí zcela samozřejmou.

V Itálii jsme se ubytovali krásném kempu na Lago di Ledro a vyrazili vyzkoušet místní ferraty. Je to takové třetinové horolezení pro turisty, které mě jako bývalého horolezce zcela nadchlo. Druhý den ráno jsem si celý rozlámaný šel koupit do prodejny vedle recepce pivo. Bylo osm hodin a dvě minuty. Recepce otvírá v osm. Blázne, říkal jsem si, jsi sice v severní Itálii, ale pořád v Itálii.

K mému překvapení bylo otevřeno a usměvavý třicátník mi za šest euro prodal stejný počet třetinkových piv značky Forst, která pije i Vatikánská garda a já se k ní vždy rád přidám. Zaplatil jsem stoeurovou bankovkou. Mladík se bez mrknutí oka omluvil, abych vteřinku počkal, že si rozmění vedle v recepci. Pak se mě ptal, jak se česky řekne děkuji a prosím. Prý se mu to bude během sezóny hodit.

Navštívil jsem za čtyři dny několik místních barů a v každém si dal alespoň jedno pivo. Před odjezdem jsme s Veronikou zašli na Veccia Romagna a vydali se spokojeně domů. Ani v jednom případě, jsem nedostal pivo natočené pod míru a obsluha byla vždy milá vzorná a nevlezlá.

V pondělí jsem musel v Praze na finanční úřad. Nu což, mám chvíli čas, dám si na „Masaryčce“ v podchodu větrník a pojedu. Vyzvedl jsem si pětistovku z bankomatu a zašel do cukrárny v podchodu pro sladkost. Nevrlá prodavačka vzala kleštěmi větrník a hodila jej do pytlíku: „Prosím, já si ho dám tady. To ste taky moch říct dřív.“ Položila větrník na papírový tácek. „To fakt nemáte menší než pětistovku?? Opravdu nemám, nezlobte se.“

Jedna z věcí, která mi v komunistickém Československu šla mimořádně na nervy, byla neplatnost většiny norem a pravidel v praxi, od natočení piva až po zavírací dobu v obchodech. Čtvrt hodiny před koncem otevírací doby byla podlaha v celém obchodě mokrá a u dveří stála jedna s prodavaček s klíčem a pouštěla zákazníky pouze ven. Nedávno jsem si šel pro láhev vína v naší hornopočernické prodejně Albert. Bylo pět minut před zavírací dobou. Dveře pro vstup byly zavřené a tak jsem se šel pokladní zeptat, jestli je možné si ještě koupit láhev vína. Za pokladnami stál asi dvacetiletý mladík v nepadnoucím saku s mikrofonem zavěšeným za uchem a vyzýval nakupující, aby se odebrali k pokladnám. Okamžitě se mi vybavila scéna z filmu Volný pád, kde přesně stejný prodavač odmítá zákazníkovi prodat snídani, protože jsou dvě minuty po desáté.

Pokladní mě ujistila, že si mohu víno koupit. Zahlédla mě však jakási žena, řekněme středního věku, jak procházím pokladnou opačným směrem. Vysvětlil, jsem jí svůj záměr a zeptal se, proč není normálně otevřeno. „Do Globusu by Vás už taky nepustili.“ Vůbec jsem nepochopil, proč to říká, a odkráčel jsem pro láhev červeného.

Z chyb se má člověk poučovat a ne je opakovat, řekl jsem si včera a šel si do stejného obchodu zakoupit víno hned cestou z práce. V akci jsem objevil velmi dobré Tarapaca, které navíc vychvaloval příjemný hlas z reproduktorů v obchodě, který se střídal s ještě příjemnější písní Haničky Zagorové. Ze dvou odrůd zlevněného vína zbyla pouze ta horší. Rozhlédl jsem se tedy po prodejně, koho bych se mohl zeptat, zdali ještě mají to, které právě vychvalují ve svých hlášeních.

Zahlédl jsem malého staršího muže u ovoce a zeleniny. Na sobě měl firemní tričko a na zádech nápis „Jsem tu pro Vás“. To mě opravdu potěšilo a zeptal jsem se: „Prosím vás, nevíte náhodou, koho bych se měl zeptat na víno, které již není v regálu? To teda nevím já jsem u zeleniny. Ahá, já myslel, že jste tu pro mě.“ Uznávám, že to byla velká drzost. Zvýšil hlas a povídá: „U zeleniny jsem pro Vás pane, u zeleniny.“ Nějak mě to naštvalo „No ale to na zádech napsáno nemáte.“ Pomalu se k nám blížil sympaticky vypadající ramenatý pán v saku s kravatou a sluchátkem v uchu a malý mužík si přisadil: „Snad nejste úplně blbej.“ Opustil jsem bojiště a odešel si koupit víno, které zbylo. Stejně nebylo špatné.

Schválně jsem od návratu do Prahy sledoval, v kolika případech dostanu málo natočené pivo. Statistika se ustálila na přibližně třiceti procentech, ale přičítám to spíše dobrému výběru hospod.

Pořád nemohu přijít na to, čím to je. Někdy mě napadá, jestli to není tím, že jsme jedním z nejateističtějších národů v Evropě. Nedávno mi jedna kamarádka říkala, že se v jakémsi průzkumu ve stopadesáti zemích světa ptali lidí, jestli jsou šťastní. Češi prý skončili na stočtyřicátém prvním místě. Co je tu špatně? Žiji v krásné, bohaté a svobodné zemi plné nasraných lidí…