Co mají média proti Tatře?
Některá česká média naznačují, že se na ministerstvo obrany řítí další skandál, opět se týkající neprůhledných zakázek. Tentokrát jde o výběrové řízení na pětici vyprošťovacích automobilů, v němž je stanovena mj. podmínka použít podvozek Tatra. Okamžitě se vynořila kritika, že to neférově zvýhodňuje jednoho výrobce. Jedná se o objektivně vážný problém, nebo spíš o něčí snahu skrýt své zájmy za snahu o „rovný přístup“?
Armáda ČR potřebuje nové vyprošťovací automobily, dostatečně výkonné na to, aby si mohly poradit i s obrněnou technikou včetně transportérů Pandur II. Chce zakoupit pět vozidel, která by daňové poplatníky přišla celkově na 191 milionů korun (bez DPH) a měla by mít podvozek Tatra 815-7 s osmi koly. Podle kritiků je zadání „šito na míru“ kopřivnické automobilce, která chce (údajně) nabídnout armádě vyprošťovací automobil typu Mamut, vyvinutý ve spolupráci s polskými firmami pro armádu našeho severního souseda.
Na české mediální scéně je to nepochybně vděčné téma. Ministerstvo obrany ČR má za sebou opravdu „působivou“ sbírku neprůhledných a předražených nákupů, takže se tu logicky nabízí závěr, že tohle bude další z řady. Vojenští experti ovšem při čtení této zprávy spíš udiveně vrtí hlavou, protože základní bod této kritiky postrádá elementární logiku: Jestliže má Armáda ČR vozový park složený v drtivé většině právě z automobilů Tatra, jaký smysl by teď mělo koupit zcela jiné vozy, které leda zkomplikují logistiku?
Stručně řečeno, česká armáda stojí na tatrovkách, konkrétně na slavném těžkém typu 815 a na novém středním 810. Pokud pomineme vozidla ještě z éry ČSLA (ať už legendární Pragy V3S či vozy sovětské výroby), pak mezi těžkými nákladními automobily zbývají již jen dva nosiče kontejnerů Volvo FL 12, známé též pod (zvláště u nás úsměvným) jménem Klaus. Opravdu se těžko zdůvodňuje, nač je potřeba ještě další typ vozidla.
Neobstojí ani argument, že v prostředí EU by měla být soutěž otevřená pro všechny zájemce o dodávku. Západní země se sice „zaklínají“ hesly o volném trhu a pohybu kdečeho, jenže když dojde na zakázky z oblasti vojenské techniky, zcela evidentně jsou preferovány domácí firmy. Dobře to lze ilustrovat na příkladu Německa, Francie a Itálie, tedy tří velkých zemí, které mají silné domácí producenty nákladních automobilů.
Ve výzbroji německého Bundeswehru tvoří asi 95 % parku středních a těžkých vozů produkty značek Mercedes-Benz a MAN, zatímco ve Francii náleží obdobné číslo vozům Renault. Ano, oba státy sice koupily i vozy italské značky IVECO (a Francie navíc vozidla od švédské firmy Scania), ale trvají na jejich výrobě „doma“. V samotné Itálii je to ještě jednodušší, jelikož tam patří automobilům IVECO plných 100 %. Zadávání takových zakázek domácím výrobcům se prostě považuje za zavedenou a naprosto normální praxi.
Podpora vlastního zbrojního, automobilového a strojírenského průmyslu je koneckonců velice žádoucí, neboť jde svým způsobem o investici. Podpoří se tím pracovní místa, firmy získávají finance na další výzkum a vývoj (a nemá smysl zakrývat, že zbrojní průmysl byl vždy na špici výzkumu a vývoje, z něhož pak profitoval i civilní sektor), značná část se vrátí do rozpočtu ve formě daní a objednávky zadané subdodavatelům to vše ještě znásobují. Pokud to běžně dělají jiné státy, proč by Česko mělo postupovat jinak?
Automobilka Tatra si navíc podporu nepochybně zasluhuje. V minulosti prožila dobrá i špatná období, vystřídala několik vlastníků, ovšem i ve velkých krizích si uchovávala svůj výzkumný a výrobní potenciál, takže se vždy dokázala zase zvednout. Nyní tato firma, která určitě náleží mezi světově nejznámější české značky, prodělává s novými majiteli další veliké „odražení od dna“, ve kterém by jí zakázka od české armády velmi pomohla.
Na image české automobilky se bohužel dost negativně podepsala česká média, která vždycky zveličovala problémy, kdežto o úspěších zpravidla mlčela. Bez většího zájmu veřejnosti se tak realizovala výroba stovek vozů pro armádu Izraele (prodaných tam pod „americkou“ značkou ATC) nebo licenční produkce obrovských počtů Tater v Indii pro tamní ozbrojené síly, kde se používají mj. jako nosiče balistických raket.
Způsob informování o výběrovém řízení na vyprošťovací vozidla bohužel ukazuje, že se bude v tomto trendu pokračovat. Místo podpory domácího výrobce (což logicky znamená i podporu zaměstnanosti a aplikovaného výzkumu), jaká je běžná i na Západě, nastupuje útok na logický požadavek Armády ČR použít zavedený, osvědčený a nesporně velice kvalitní podvozek. Teď jen doufejme, že za tím stojí jen neznalost a senzacechtivost několika novinářů, a nikoli štědrá ruka kohosi, kdo by profitoval z vítězství jiného uchazeče.
