Rusko dobrou vůli neoplácí, bere ji jen jako důkaz slabosti

Bylo záměrem ruské diplomacie poskytnout několika politikům příležitost k pozvání do médií, kde se budou moci pochválit, že něco dělají dobře? Protože to je to, co se jím svým „černým seznamem“ lidí majících zakázaný vstup do Ruska podařilo docílit.

Volný pohyb je oblastí, v níž se Rusko a Západ nacházejí ve velmi asymetrickém vztahu. Kromě těch, co tam chtějí obchodovat, Evropané a Američané do Ruska příliš jezdit nepotřebují. Turistická přitažlivost země je pro většinu lidí minimální. Unikátních, jinde nedostupných služeb či příležitostí nabízí Rusko málo – snad jen bezpečné útočiště pro přeběhlíky amerických zpravodajských služeb a angažmá pro profesionální hokejisty, na které se nedostalo v NHL, při němž je ovšem třeba počítat se sníženou očekávanou délkou života vzhledem k úrovni bezpečnosti letecké dopravy.

Bohatí a vlivní Rusové naopak na Západ nejen jezdí rádi, ale taky to potřebují – chtějí někde vyprat a zaparkovat své peníze. Od přátel Miloše Zemana po mladé hvězdy putinovských médií – kdekdo podléhá pozlátku Západu.

Takže k čemu a podle jaké logiky vznikl tento seznam? Postižení politici se například nebudou moci zúčastnit pozorovatelských misí OBSE na ruském území – to je tak jediný přímý politický benefit pro Rusko, jaký mě napadá. Ale jinak? Byl seznam například sestaven tak, aby vzbudil tenze na politických scénách evropských zemí? Pokud si to Rusko slibuje třeba od toho, že z ČR jsou kromě jednoho byrokrata na seznamu tři opoziční politici, žádného velkého třesku nedosáhlo. Také socialistický předseda Evropského parlamentu se za členy své instituce postavil, přestože ruský zákaz dopadl například vedle hyperestablishmentového Guy Verhofstadta i třeba na některé polské konzervativní europoslance. Ale i to se snad dalo čekat. V jiných zemích, třeba v Německu, Rusové ukázali i na politiky z vládní CDU, a člověka potěší, že i v bratrském Řecku Rusové našli někoho, kdo si vysloužil jejich trest. Celkově však ruský seznam postrádá hlubší logiku – proč vybírat politiky, jejichž kariéra právě končí, jako Brity Malcolma Rifkinda a Nicka Clegga? Proč šéfy britských tajných služeb či švédské generály, kteří by se z bezpečnostních důvodů beztak asi do Ruska nevypravili? Lidi, kteří se jim opravdu znelíbí, dokážou Rusové unést přes hranice nebo otrávit v cizině, ale proč jim usnadňovat práci a sám jim lézt na lopatu?

Ruský seznam se taky vyjímá divně vedle analogických kroků evropských a amerických. Evropané, věrni svým legalistickým iluzím, pečlivě vybírali na sankční seznamy lidi, u nichž mohli dovodit formální odpovědnost za anexi Krymu, byť šlo o různé fakticky bezvýznamné figury. Američané, zvyklí jednat strategicky, šli po těch, kdo mají reálnou moc a vliv bez ohledu na to, co mají na vizitce – třeba po Putinových bankéřích Timčenkovi a Kovalčukovi. Ale koho vybírali Rusové? Ty, co mluví nejhlasitěji?

Zveřejnění seznamu taky předcházely dosti krkolomné okolnosti. Nejmenovaný činitel ruského ministerstva zahraničí ve zprávě agentury TASS vysvětlil jako vstřícný krok, neboť Evropanům se prý nelíbilo, že někteří politici se jen dotazem na ruském velvyslanectví mohli dozvědět, zda smějí do Ruska cestovat – anebo až na hranicích. Takže ta jména hodili na papír jako laskavost. „Seznamy byly předány našim evropským partnerům jako gesto důvěry a jejich zveřejnění je na svědomí dotyčných,“ uvedl mimo jiné citovaný nejmenovaný činitel. Věty jako tato vzbuzují obavu, že nejhorší škodou, kterou seznam způsobí, je ztráta času kohokoliv, kdo se rozhodne jím zabývat.

Je to zřejmě součástí ruské taktiky vysílání smíšených signálů – v době, kdy se začnou v komentářích objevovat zasvěceně znějící informace, že Rusko usiluje o deeskalaci, přijde zároveň Rusko s něčím takovým.

Pro pořádek je třeba říci, že na sbližování nyní čas není. Jak diplomatické vějičky, tak i seznamy jako tento jsou jen vlnkami na povrchu. Je třeba neztrácet zřetel z toho, co se děje pod hladinou. EU navázala případné rušení sankcí na dodržování dohod z Minsku, a to zatím není na obzoru. Dále je třeba sledovat, k čemu poslouží koncentrace ruských těžkých zbraní na území proruských povstalců na Ukrajině. Dokud v tomto nebude jasno, není čas na změnu.

Čistě pro udržení kondice je správné na takový zásah diplomaticky reagovat. Takže je správné, že si ministr Zaorálek pozval ruského velvyslance a žádal vysvětlení. Jen z toho člověk nesmí vyjít jako tragéd, který Rusy jen utvrdí v tom, že Evropa je snadný terč. „Ruskému velvyslanci jsem řekl, že seznam nežádoucích osob pro vstup do RF považuji za jednostranný, neopodstatněný a netransparentní krok,“ tweetoval Zaorálek. „Dále jsem rus. vv sdělil, že seznam postrádá zdůvodnění, právní základ a info, kdo učinil daná rozhodnutí a jaká byla kritéria výběru osob.“ K čemu by nám proboha nějaké zdůvodnění, právní základ a kritéria pro výběr osob byla? Aby každý věděl, jak se má chovat, aby ho do Ruska pustili? Takové transparentní a opodstatněné sankce pak budou v souladu s našimi hodnotami? Vždyť je to k smíchu.

Ještě útrpnější pohled byl na demarši slovenského ministerstva zahraničí k vysílání propagandistického filmu o „bratrské pomoci“ v roce 1968 v ruské státní televizi. Tady se Zaorálek držel celkem důstojně, ale slovenské MZV bezmála plačtivě Rusům vyčetlo, že odvysílání pořadu „je o to zarážajúcejšie, že slovenská vláda len pred pár týždňami dôrazne a jednoznačne odmietla všetky pokusy o účelové prepisovanie histórie v prípade oslobodenia Európy od nacizmu a spochybňovania podielu Červenej armády na jeho porážke.“ Člověk by jim snad dal korunu, nebo euro. Co je na tom zarážející? Že Rusko dobrou vůli neoplácí, ale bere ji jen jako důkaz slabosti? Že se dožaduje, abyste se k němu chovali s respektem, ale vůbec mu nezáleží na tom, co si o jeho chování myslíte vy? A to někoho v roce 2015 zaráží? Lepší pozdě než nikdy, řeklo by se, jenže oni se nepoučí.