Kde spí děti uprchlíků. Pohnuté svědectví známého fotografa
Nejnevinnější oběti konfliktů
OBRAZEM
Pětiletá Lamar šla zrovna se svou rodinou nakoupit nějaké potraviny v domovském Bagdádu, když bomba vybuchla. Exploze poškodila jejich dům do té míry, že se stal neobyvatelný. Vzhledem k tomu, že pro ně v Iráku už nic nezůstalo, se vydali do Evropy. Přepluli Egejské moře, prošli Řeckem, Makedonií a Srbskem až narazili na čtyřmetrový plot. Těsně před branami Evropy si tak rodina s dětmi nehledě na sychravé počasí musela ustlat na zemi…
Příběh pětileté Lamar sice může působit jako šokující, zdaleka však není ojedinělý. Švédský fotograf Magnus Wennman, dvojnásobný držitel prestižního ocenění World Press Photo, během letošního léta v sérii fotografií nazvané „Kde spí děti“ zaznamenal příběhy hned několika desítek malých Syřanů, kteří i se svými rodinami prchají před krvavou občanskou válkou.
I když to může znít paradoxně, pětiletá Lamar, která i se svou rodinou uvízla u plotu na maďarských hranicích, pořád patří mezi ty šťastnější děti. Například sedmiletá Ralia se svým otcem a starším bratrem už rok přespávají na ulici v libanonském Bejrútu, kam prchli, když výbuch granátu zabil jejich matku a třetího sourozence. Od špinavé země je přitom dělí jen tenká vrstva kartonového papíru.
Stejně tak osmiletá Maram by možná byla radši, kdyby mohla spát na zemi u maďarských hranic. Teď totiž leží v jordánské nemocnici, kam byla převezena poté, co raketa zasáhla její dům v Sýrii. Po dopadu rakety na Maram spadl kus střechy a způsobil jí krvácení do mozku. Prvních 11 dní po zásahu byla v kómatu. Nyní už je sice při vědomí, má ale zlomenou čelist a nemůže mluvit.
V jordánské nemocnici teď musí přespávat i pětiletý Mojad. Ten šel se svou matkou koupit nějakou mouku v syrském městě Dar‘á. Mojad si vzpomíná, že svoji matku držel za ruku, když míjeli zaparkované taxi, do kterého někdo umístil bombu. Matka zemřela v okamžik výbuchu. Mojad skončil se střepinami uvízlými v hlavě, zádech a pánvi.
‚Je těžké, aby dítě přestalo být dítětem‘
O moc lépe na tom není ani dvacetiměsíční Amir. Ten se totiž narodil už přímo jako uprchlík. Jeho matka se domnívá, že se její stres musel během těhotenství přenést i na Amira, protože ani ve svých dvaceti měsících stále neřekl ani slovo. S rodinou nyní přebývá v umělohmotném stanu v uprchlickém táboře.
Samotný fotograf Magnus Wennman, který osudy malých uprchlíků zachytil pro švédský list Aftonbladet, říká, že ho k focení spících uprchlíků přiměly jeho vlastní děti. „Není těžké pochopit, že děti potřebují bezpečné místo na spaní,“ řekl k tomu stanici CNN. Dodal, že děti jsou v krvavém syrském konfliktu „ti nejnevinnější“.
„Ty děti určitým způsobem ztratily naději. Dítěti toho vezme strašně moc, když musí přestat být dítětem a přestat si užívat zábavy, i když se třeba zrovna nachází na nehezkých místech,“ poznamenává fotograf, který je sám otcem.
Wennman uznává, že jako fotožurnalista by si měl od lidí, které fotí, držet odstup. V rozhovoru pro CNN mu ale nezbylo než přiznat, že osudy malých běženců ho lidsky zasáhly. „Tentokrát byl ten projekt opravdu osobní. Snažil jsem se tu sérii fotak pořídit s respektem a doufám, že to jde vidět,“ uzavřel. Všechny fotografie dětských uprchlíků jsou ke zhlédnutí ZDE.
