Chyťte a zabte zloděje! Problém zemí subsaharské Afriky s lynčováním

Joggujícího vojáka považovali v Ghaně za lupiče a rozzuřený dav ho ubil k smrti. Stalo se v půli června v malé obci Denkyira-Boase asi 80 kilometrů od Kumasi, druhého největšího města v zemi. Maxwell Mahama, kapitán ghanské armády, tam ráno dokončoval své obvyklé kolečko. Mladý muž nebyl v uniformě, ale měl u sebe služební zbraň. Nikdo ho v tom místě neznal. Při joggování se zřejmě  několika žen zeptal na cestu. Jedna z nich si všimla jeho zbraně, píše server starrfm online.

Žena rychle zalarmovala několik mladíků v okolí, protože se prý domnívala, že běžec je ozbrojený lupič. Zvěst se rozšířila jako blesk. Kapitán Mahama se marně pokoušelo vysvětlit, že je příslušníkem armády. Trvalo to pouhých několik minut. Obyvatelé mu roztříštili lebku kusem betonu a zapálili ho. 

Nejnovější případ lynčování vzbudil v západoafrické Ghaně velkou pozornost. Mrtvému uspořádali státní pohřeb. Prezident Akufo-Addo prohlásil zatčení viníků za věc šéfa. Kvůli vraždě a napomáhání vraždě bylo dosud zatčeno 44 lidí, mezi nimi i denunciantka, která stála na začátku celé tragédie. Mahama byl posmrtně povýšen na majora. Jeho matka prohlásila, že by se s viníky chtěla setkat a říct jim, kdo byl její syn.

Spravedlnost do vlastních rukou

Zástupci policie prohlásili, že lynčování je v Ghaně rostoucí hrozbou. Současně ale domácí tisk připomíná, že policie je součástí tohoto problému. Právě proto, že nedůvěřují policii, berou obyvatelé chudých čtvrtí spravedlnost do svých rukou. To se neděje jen v Ghaně, ale v mnoha zemích subsaharské Afriky. Tamní policie je totiž i tváří v tvář zločinu často nečinná. Když člověk vytočí tísňovou linku policie, mnohdy to nikdo nebere, či vám řeknou, že momentálně není nikdo k dispozici, ať zavoláte znovu za hodinu. Častý je nedostatek personálu, a muži a ženy v uniformách jsou mizerně placení. 

To je také důvod, proč je policie často zkorumpovaná, uvádí list Neue Zürcher Zeitung (NZZ). Člověk si dvakrát rozmyslí, než na někoho podá trestní oznámení, když obviněného po jednom dni za mřížemi vidíte opět na svobodě, protože uplatil úředníky. Mnoho Afričanů se už z principu obává byť jen vstoupit na policejní stanici. Je to pro ně místem zvůle a násilí. Z Nigérie jsou třeba známy případy, kdy chtěli lidé podat trestní oznámení a sami skončili v cele. Důvod? Odmítli zaplatit úplatek. Ženy se na policejních úřadovnách vystavují vždy riziku sexuálního obtěžování či nátlaku. Moc odlišná není situace ani u soudů.

V mnoha afrických zemích se policisté už ani neodváží vstoupit do některých slumů. To jsou de facto oblasti, kde nevládne právo. Buď tam vládnou gangy, nebo tam lidé berou právo do vlastních rukou, včetně lynčování. Přitom existuje určitý tlak ke vzájemnosti a solidaritě. Pokud se někdo neúčastní štvanice na údajného pachatele, musí očekávat, že ostatní mu také nepomohou, když bude třeba okraden a začne křičet: „Chyťte zloděje!“

To má zásadní význam pro přežití. Třeba v případě, že kuchařce na okraji silnice v chudinské čtvrti někdo ukradne pánev. Může to ohrozit její existenci. Už jen sama možnost, že se v nějakém místě praktikuje „pouliční spravedlnost“, odrazuje mnohé kriminálníky od spáchání trestného činu. Prakticky vždy totiž končí fatálně - smrtí. Presumpce neviny neplatí. Paradoxně jedinou možnou spásou pro oběti rozzlobeného davu je uprchnout na nejbližší policejní stanici.

Frustrovaní lynčují

Při vší racionalitě analýz příčin ale nesmíme zapomínat, že lynčování je pro mnohé frustrované prostě způsob, jak se vypořádat s agresí bez potrestání. Pod ochranou davu můžou být neomezeně brutální a zároveň ještě mají pocit, že jsou na straně zákona a dělají ve skutečnosti něco dobrého. Zvláště šokující jsou ty násilné excesy, při nichž jde o pronásledování údajných čarodějnic.

Koneckonců, lynčování je také známkou toho, že v mnoha subsaharských zemích se ještě neprosadil mocenský monopol státu a že „nation building“, tedy výstavba demokracie, budování nosných státních struktur a institucí, je stále ještě v plenkách.