ÚSTR má před vlastním prahem zameteno

Stanovisko ÚSTR a ABS k článku „Odveta za mstitele. Uhl si stěžuje u ministra“ z 24. května 2015

Pro současný mediální svět je příznačné, že málo rozlišuje názory a fakta. Článek Tomáše Perglera reprezentuje určitý úhel pohledu, což rozhodně respektujeme, ale rádi bychom poukázali na rozpory se skutečností.

Tvrzení, že ÚSTR „nyní ovládá skupina reprezentovaná radním ÚSTR Michalem Uhlem“, je asi tak přesné jako věta, že Echo24 nyní ovládá skupina kolem badatele Radka Schovánka. (Nebo by snad Echo24 s takovou větou souhlasilo?) Michal Uhl je pouze jedním ze sedmi členů kolektivního orgánu; není ani předsedou Rady ÚSTR, ani místopředsedou. Momentálně je sice v médiích nejcitovanějším radním, ale to plyne ze zájmu médií, nikoli z jeho skutečného vlivu. Optika médií koresponduje s realitou jen velmi volně.

Článek budí dojem, že vedení ÚSTR by „namísto na dokumentaci represí komunistických bezpečnostních složek ústav raději orientovalo na studium každodennosti“. To je omyl: koncepce vědecké činnosti, která se shodou okolností právě v ústavu projednává, žádný takový obrat neobsahuje.

Zcela legrační je novinářská spekulace, že má jít „o vyšší hru“ a o přesun agendy, spojené se zákonem 262/2011 Sb., z Ministerstva obrany do ÚSTR. Je příznačné, že tohle nikoho ze současného vedení ústavu či archivu dosud nenapadlo.

Jak se ÚSTR a ABS k této agendě staví?

Předně se snaží od ní odfiltrovat ideologické, politické či jiné hry a rozhodně tu nevede „boj o hodnocení minulosti“. To, že teď probíhá dialog s Ministerstvem obrany, má jednoduchý důvod: jestliže historici a další odborníci v ÚSTR a ABS v roce 2012 dospěli k závěru, že veškerá dokumentace v archivech ani v nejmenším nehovoří ve prospěch pana Legdana (ba naopak), a ministerstvo v roce 2015 přesto pana Legdana ocenilo, bylo na místě položit docela prostou otázku – proč? Pokud by na ni ministerstvo dokázalo obyčejně a věrohodně odpovědět, kauza by splaskla. Jenomže ministerstvo neodpovídalo a Echo24 si kupodivu kladlo otázku, co tím sleduje ústav.

Rádi bychom jednoznačně řekli, že si v žádném případě nepřejeme zpochybňovat či degradovat statečné lidi, kteří si zaslouží uznání za činnost v protikomunistickém odboji. Ale právě proto musí být v případech ocenění či neocenění co nejjasněji. Některé události jsou z podstaty sporné nebo hraniční, avšak doposud nikdy nenastal tak zásadní rozdíl mezi stanoviskem ústavu a ministerstva, alespoň pokud je nám známo. A ten by měl být vyjasněn. Nic víc, nic míň.

Alternativa je totiž jediná: zametání chyb pod koberec. Chyby při rozhodování v citlivých správních řízeních mohou nastat docela snadno, ale problém je, když před nimi cíleně budeme zavírat oči. Nebo jsme natolik slabou společností, že se bojíme otevírat palčivé otázky a korigovat chybná rozhodnutí?

Zároveň nezpochybňujeme právo ministerstva rozhodnout i v rozporu s názorem našich odborníků. V tom případě však prosíme, ať se ministerstvo za nás neschovává a ať se před veřejností na nás neodkazuje. V případě Legdan totiž opravdu nešlo o kolektivní rozhodnutí: rozhodlo pouze ministerstvo.

Odstavec, v němž Echo24 píše, že „zatímco v roce 2013 vydal ABS 860 stanovisek, loni to bylo jen necelých 640“ a „kapacity přitom ústav má, na vyřizování žádostí od ministerstva dostal přidáno ze státního rozpočtu“, vyžaduje doplnění. „Přidáno ze státního rozpočtu“ jsme dostali loni, ale bez tabulek na nová místa, a teprve od letoška jsme měli možnost kapacitu pro agendu 262 účinně posílit. To se přirozeně ještě nemohlo poznat ve statistikách. Vedení ÚSTR a ABS ovšem vyjednalo posílení kapacity pro agendu 262 (celkem o 7 pracovníků) právě proto, že cítí její důležitost a chce přípravu stanovisek zrychlit.

Pokud se týká často zmiňovaného poklesu počtu zasílaných stanovisek, je nutné připomenout, že ABS od podzimu roku 2013 neodesílá takřka žádná tzv. negativní stanoviska. Pro vysvětlení: negativní stanovisko znamená, že k osobě žadatele se v Archivu nenalezly žádné archiválie. Je stručné – do jedné strany – a na formulování relativně jednoduché. Počet těchto administrativně snazších stanovisek do podzimu 2013 v každém měsíci činil deset až patnáct, někdy i více. V roce 2014 se však takové případy vyskytovaly minimálně. Druhým důvodem zpomalení je „objemový nárůst“ rozsahu stanovisek – některá mají třeba přes 20 stran odborného textu, zatímco dříve se zpracovávaly méně náročné případy. Vedení má tedy „před vlastním prahem“ zameteno.

Zároveň při současné „průhlednosti“ celého systému nemáme možnost vysledovat, kde vlastně dochází ke zdržení agendy. Jestliže totiž z ABS odejde stanovisko například v červnu, ale ještě v prosinci není na ministerstvu o žádosti rozhodnuto, těžko vinit archiv ze zpomalování.

Nechceme-li z celé agendy 262 učinit jen závod o větší počty, držme se věcnosti, přesnosti a kvality. Vyjasněme, co vyjasnit lze, a opravujme chyby. Fantazírování o „vyšší hře“ či o „boji o hodnocení minulosti“ tomu nemůže prospět.
 

Spoluautorkou článku je Světlana Ptáčníková, ředitelka ABS