V divadle, v Africe, v infernálním strip baru

Moje oblíbené místo pro projekce je na festivalu Městské divadlo. Většinou tam dostanu lupen na balkón a ty už v kinech moc nebývají. Navíc interiér sálu, kouzelný příklad „dortové“ měšťanské estetiky předminulého století, s promítanými filmy vždycky nějak hraje. Třeba melancholický kung-fu film Velmistr režiséra Wong Kar-waie jsem si tam před dvěma rok užil náramně.

Ve středu večer tam dávali film bratří Tavianiových Úžasný Boccaccio. Minulý film téhle dvojice úctyhodného věku (čtyřiaosmdesát) Cézar musí zemřít se mi líbil hodně, Boccaccio mi tolik nesednul. Ale v tom divadle jsem se na něj díval smířlivě – hezcí mladí lidé oblečení do pastelově barevných renesančních kostýmů, italská krajina a tak. K tomu upravené historky z Boccaciova Dekameronu, motiv moru a vyprávění si příběhů jako způsob, jak na chvilku popřít smrt. Navíc jsem tam získal bonusový poznatek, byl mi zprostředkovaný nedaleko sedící mladší divačkou, která během telefonické konverzace, o jejíž obsah se velkoryse podělila se spoludiváky v širokém okolí, vícekrát použila termín „libovka“. Zřejmě tak mluví mladí, přinejmenším na Karlovarsku.

Ve čtvrtek ráno další italský film, konvenčním způsobem hezkých lidí v něm tedy moc nebylo, vykutat z nich náznak krásy naopak musí být docela fuška. Režisér Roberto Minervini točí dokumenty o různých typech lidí, kteří žijí na okraji současné Ameriky – ve Varech šel dříve jeho působivý snímek o rodině zbožných rodeových jezdců Tlukot mého srdce se zastavil. Minervini se dokáže s kamerou dostat postavám velice blízko, zachytit jejich prožitky a jednání způsobem, který odpovídá spíš hranému filmu, nesoudit je přitom.

Jeho nový film Druhá strana se odehrává v Louisianě, mezi lidmi, jimž se říká „white trash“. Protagonistou snímku je Mark, muž něco přes třicet, bydlí v traileru, je na drogách, živí se příležitostnými fuškami a asi taky prodejem pervitinu, rád se producíruje nahý. Kamera v jeho společnosti projde lecjaká místa – domov jeho drogově závislé sestry a asi postiženého dospívajícího synovce, kterému při vloupání se do školy vysvětluje ekonomiku drogového obchodu a pravidla chování se ve věznici (je důležité necucat si prst). Party s přáteli, s nimiž si notuje o tom, jak na ně vláda kašle, vánoční večeři, nebo dost infernální strip bar.

Film často ukazuje Marka v kontaktu se ženami – družkou Lisou, sestrou, matkou, babičkou. Vyzařuje z něj jakási oddanost, pohnutí, jakkoliv je přinejmenším v životech některých z nich taky destruktivní silou, což značně silně vyjadřují scény, v nichž jim na rozličná místa píchá drogy, v té nejděsivější z nich podává heroin těhotné tanečnici, která pak u tyče loudí bankovky od značně opotřebovaných štamgastů. Mark je ztracený a lidi kolem něj asi taky, většinou závislí nebo permanentně opilí, hodně chudí. Zároveň projevují jakousi hrdost a patriotismus, které vzhledem k jejich životní situaci mohou působit jako hodně chatrná obezlička, ty city přitom nepůsobí nějak falešně, hraně.

Mark a jeho lidé jsou ukazováni v obrazech, které pro ně nejsou ani trochu lichotivé, hodně zblízka a intimně, včetně nahoty a sexu. Není tam ale jen ta degradace, vztah Marka a Lisy působí při všech těch drogách a iluzích taky jako láska, vánoční večeře je navzdory rasistickým řečem o prezidentovi a celkové ubohosti taky vyjádřením nějakého spojení. Ty životy působí děsně, asi taky jsou, ale jenom děs v nich není. Ten ve větší míře přijde ve závěrečné třetině filmu, kdy z něj Mark zmizí (asi do vězení) a kamera se zaměří na členy jakési milice, která cvičí v lesích, aby byla připravená na dobu, kdy vláda zavede stanné právo a v domovech hrdých Američanů budou její pohůnci vykopávat dveře. Scény hraní si na vojáčky s ostrými a poslechu vlasteneckých řečí střídá pasáž z oslavy Dne nezávislosti, která v podání těchto vlastenců působí neuvěřitelně vulgárně. Jistotou a přesností obrazu, způsobem budování situací připomíná Minerviniho film spíš snímek hraný než dokumentární. Vnucuje se otázka, jak to ten člověk vlastně dělá. Je-li tenhle film dokument, tak jak dosáhl toho, že lidé dokázali tak zapomenout na kameru, dělali před ní vskutku ledacos. A pokud je hraný (některé pasáže zřejmě jsou), tak jak dokázal z té party závislých „naturščiků“ dostat takové výkony? Tipoval bych, že spíš než s řemeslnými schopnostmi to nějak souvisí s režisérovými lidskými kvalitami, schopností navázat kontakt s druhými, vnímat je.

V posledních letech hodně ceněnou dánskou kinematografii zastupuje ambiciózní film režiséra Daniela Dencika Zlaté pobřeží. Říkalo se tak části břehů Západní Afriky, kde měl Dánsko kolonii (v půli 19. století ji prodalo Britům). Hrdinou snímku je idealistický Wulff (Jakob Oftebro), který tam přijíždí založit kávovou plantáž, je to mladý muž věřící v pokrok a humanitu, jež hodlá šířit světem. Podobně založený je i misionářský manželský pár, který domorodcům zvěstuje evangelium. Realita kolem nich je ale dost temná, obchod s otroky, který je oficiálně zakázaný, pokoutně pokračuje. Kolonii řídí lidé chamtiví a předsudky, neomezenou mocí a dlouhým pobytem v Africe dost rozložení. Wulff se pokusí tomu zlu nějak postavit, zároveň i jeho ten nový a cizí svět nějak mění.

Stylem i náladou Zlaté pobřeží připomíná třeba filmy Wernera Herzoga z džungle (Aguirre, Cobra Verde), tématem je blízký Conradovu Srdci temnoty, ve finále dosti (asi až moc) blízký Jarmuschovu Mrtvému muži. Na úroveň těch inspiračních zdrojů se ale nedotáhne, jakkoliv jsou jeho dílčí kvality zjevné (kamera Martina Muncha, elektronická hudba, pro niž vytvořil motivy slavný Angelo Badalamenti).

Je to takové Srdce temnoty light, jednou nohou bezpečně v terénu konvenčního zobrazování a hlavně uvažování. Aby ale film získal tu skutečnou a syrovou halucinační sílu, musel by být jaksi méně šetrný – vůči zemi, jež by také mohla a snad i měla být součástí toho temna, vůči jejím původním obyvatelům, které film příliš často posunuje k vlastně znevažujícímu „ušlechtilému divošství“. A taky vůči hlavnímu hrdinovi, jehož sice nechá projít všelijakými (a ne zrovna dobře propojenými) stavy a změnami nálad a postojů, jeho perspektivu ale žádným zásadním způsobem nezpochybní. Jako kdyby ten film chtěl být zároveň znejisťující a úhledný. Dostanou-li se ty dvě potřeby do střetu, vyhrává většinou ta druhá. Je to škoda, z Dencikova filmu je totiž vidět, že šance dotáhnout ho dál tam asi byla.