Havel? Nejzodpovědnější praktický politik za půlstoletí

Snaže se alespoň na chvíli odpoutat od světských starostí a věnovat se během svátků rodině, zjistil jsem, že politický komentátor Bohumil Doležal využil stejného období k práci a podal obšírnou dvojdílnou Moji zprávou o Havlovi a Tváři (Echo 24, 27. a 28.12.), v které polemizuje s tím, co jsem o témže tématu napsal ve své havlovské monografii. Už delší dobu si uvědomuji, že pan Doležal má jakousi nutkavou potřebu se mnou polemizovat. Bohužel jde o potřebu jednostrannou, neboť podobné nutkání polemizovat s ním v tomto bodě nemám.

Ve své stati o Havlově epizodě s Tváří v zásadě potvrzuje vše, co jsem byť jinými slovy napsal, až na to, že se ohrazuje proti označení celého příběhu slovem ‚‘epizoda“. (Z hlediska celého Havlova života to ale epizoda – byť podstatná, a proto jsem jí věnoval celou kapitolu – byla.) Nemohlo tomu být jinak – i já jsem, kromě osobních rozhovorů s bývalým prezidentem, vycházel z Havlova líčení v Dálkovém výslechu, které Doležal v zásadě akceptuje. Jistě, jako osobní účastník je lépe disponován postihnout přesný kontext, terminologii a detaily celé tehdejší diskuse, ale pokud se týče postojů jednotlivých protagonistů a jejich významu v kontextu šedesátých let, není k velké polemice důvod. Naopak, nadále si kladu otázku, kterou jsem položil už ve své knize, co vlastně bylo na celém sporu tak podstatného, že jeho posledního žijícího čelného protagonistu neodolatelně vzrušuje i po padesáti letech.

Trochu snad vrhá na tuto záhadu světlo závěr Doležalovy statě, nesouvisející již s Tváří, ani s mou vlastní maličkostí, ale s Havlovým politickým odkazem. Doležal, který se záslužně hlásí k odkazu havlíčkovského politického realismu (i když by mu neškodila také trocha Havlíčkova nadhledu a smyslu pro humor), zde i v jiných svých vyjádřeních společně s dalšími kritiky Václava Havla vede frontální útok proti Havlovi jako utopickému mysliteli, jehož nezřízeně ambiciozní představa existenciální revoluce ve skutečnosti podkopávala budování „normálního“ politického a společenského uspořádání a přispěla k rozvratu systému politických stran a vzniku nejrůznějších populistických hnutí, jehož jsme v současnosti svědky. V tomto bodě důvod k polemice existuje a rád se jí ujímám. Jde totiž o politické falzum, které se snaží získat na důvěryhodnosti neustálým opakováním.

V první řadě jde o tvrzení ahistorické. To, že Václav Havel skutečně v Moci bezmocných psal o potřebě existenciální revoluce a uplatnění mravních zásad a osobní zodpovědnosti v politice, společenský a politický vývoj v naší zemi nijak významně neovlivnilo, především proto, že k žádné takové revoluci tehdy ani později nedošlo. Stačí se rozhlédnout po okolních postkomunistických zemích, které zůstaly převážně prosté „havlovské“ nákazy a konstatovat, že se potýkají s podobnými problémy politické kultury, korupce, a oligarchizace jako rodná země Václava Havla. I země západní Evropy, které prodělaly odlišný poválečný vývoj, zápasí s příznaky krize politického systému, kterou rozhodně nezpůsobily myšlenky Václava Havla z roku 1975.

Havel s dávkou realismu

Za druhé, představa Havla jako utopického revolucionáře, který zavedl jinak příznivě se vyvíjející zemi na scestí, neobstojí v konfrontaci s fakty. Na rozdíl od disidentského esejisty Havla z Moci bezmocných přistupoval prezident Havel ke své politické zodpovědnosti s dávkou realismu, která by měla Doležalovi imponovat. Od svého zvolení v prosinci 1989 se zasazoval nikoliv o revoluční katarzi, ale o postupné vybudování všech politických institucí, které k liberálně demokratickému systému patří. Patřil ke stoupencům rychlé transformace všeobjímajícího Občanského fóra v diferencovaný systém tradičních politických stran. Plédoval sám za zkrácení prvního prezidentského období do prvních svobodných voleb, aby takový systém mohl bez překážek vzniknout. Zasazoval se o silný, v principu většinový volební systém, který by politickým stranám dával potřebnou autoritu a jejich zvoleným zástupcům prvek osobní zodpovědnosti. To, že takový systém pro odpor čelných představitelů postkomunistického křídla Občanského fóra nemohl vzniknout, nebyla Havlova vina. Havlově úporné snaze o to, aby se celý politický systém mohl opřít o silný a nadčasový ústavní dokument, možná chybělo více politické obratnosti, ale její ztroskotání se odvíjelo od neustále sílících parciálních zájmů politických stran. Havlova snaha o zakotvení institutu ústavního referenda, zablokovaná politickými zájmy ve Federálním shromáždění, byla možná – nikdy se to nedozvíme – jediným způsobem, jak předejít rozpadu Československa v roce 1992 (bezchybná a nekonfliktní aplikace tohoto instrumentu v referendu o skotské nezávislosti v nejstarší evropské liberální demokracii tuto možnost přinejmenším naznačuje).

Havlovo chování uprostřed nejvážnější politické krize jeho českého prezidentství koncem roku 1997 bylo příkladně pragmatické, opíralo se o řešení dosažené po dohodě všech hlavních politických stran a o ústavní principy, v kontrastu s postupem politických stran, které, jak dnes přiznává i judikatura Ústavního soudu, znásilnily základní dokument v zájmu těch nejpřízemnějších politických cílů. Havel se účinně bránil kartelizaci politického systému v období opoziční smlouvy, představující reálné nebezpečí pro systém politických stran a ústavní rovnováhu. Havel na rozdíl od svých následovníků nikdy neusiloval o ovládnutí či zásadní proměnu politického systému kvůli vlastním politickým cílům, nepomáhal rozvracet strany, které zakládal (to ostatně ani nemohl, protože žádné nezakládal), neinspiroval zakládání nových stran sledujících výhradně podporu jeho osobní autority, zkrátka na rozdíl od jiných nepůsobil jako destruktivní element politického systému.

To, že Havel opakovaně apeloval na morální kořeny politického snažení, že kritizoval jevy, které způsobily zemi obrovské ekonomické i morální ztráty, nebyl důkaz jeho anarchického utopismu, ale naopak jeho realistického smyslu pro zodpovědnost. Tato kritika, vedená paralelně se zásadní podporou liberálně demokratického systému, jak se lze přesvědčit ve všech významnějších Havlových dobových vystoupeních, neznamenala podvracení systému, ale pokus o nápravu jeho nedostatků, stejně jako Havlova kritika současné podoby Evropské unie neznamenala, že by myšlenku evropské integrace přestal podporovat. Jednou z Havlových jedinečných vlastností, která je společná řadě původních myslitelů, byla schopnost udržovat a sledovat dvě zdánlivě nesourodé myšlenkové linie současně.

Zaměňovat Havlovu kritiku politické korupce za pokus o destrukci politického systému, je nepochopitelné. To, že se dnes k boji proti korupci hlásí nejrůznější populistická hnutí, vážnost samotného problému nediskredituje, stejně jako zneužívání pojmu vlastenectví v zájmu nacionalismu a xenofobie nediskredituje vlastenectví. „Ve zkorumpovaném státě,“ napsal Edmund Burke, autorita jistě uznávaná i Bohumilem Doležalem, „nemůže svoboda dlouho přežít.“

Základní omyl, jehož se zde Doležal dopouští, je stavění Havlovy představy o potřebě nejen politické leč i mravní obrody společnosti, kterou Havel jako prezident již akcentoval méně než v disidentském období, ale nikdy neopustil, do protikladu s potřebami praktické politiky. Tak jako u Masaryka měl i u Havla politický realismus silné morální kořeny. Tak jako Masaryk byl Havel morální myslitel, a ti, kdo to považují za charakterovou vadu, mu za to mohou spílat. Ale ze stejného důvodu byl Havel i nejzodpovědnější praktický politik, jakého nám poslední půlstoletí přineslo.