Kritika japonský firem je tabu. Japonci proto hltají podnikatelské romány

Když si Japonci chtějí koupit něco opravdu dobrého ke čtení, nevyberou si špionážní thriller, sci-fi, fantasy ani uslzenou romantiku. Mnohem pravděpodobnější je, že sáhnou po románu ze světa podnikání, jehož hrdinou je manažer v úhledném obleku, napsal zpravodajský server BBC News.

Podnikatelské romány jsou nyní v Japonsku běžnou součástí žebříčků bestsellerů a dočkaly se i adaptace v podobě značně sledovaného televizního dramatického seriálu.

Mladý muž v dokonale padnoucím obleku odráží úder golfovou holí, který mu chtěl uštědřit útočník. Padouch padá k zemi, golfová hůl letí vzduchem. Pak se náhle zlosyn vzpamatuje a chystá se hrdinu znovu napadnout, ten ale bleskově sáhne po golfové holi a ubrání se.

Seznamte se s Hanzawou Naokim, manažerem z oddělení půjček fiktivní japonské banky, který se nebojí postavit zkorumpovaným šéfům a odhalit jejich pochybnou úvěrovou politiku. Naoki je málo očekávaným hrdinou stejnojmenného televizního seriálu, který se v Japonsku stal jedním z nejúspěšnějších za celá desetiletí.

„Je sexy, je chytrý, tvrdě pracuje a je na cestě k úspěchu. Je vzorem pro mladé Japonce, kteří chtějí něco dokázat,“ vysvětluje Jeff Kingston, profesor asijských studií na japonské Temple University.

Televizní seriál vznikl adaptací série románů, jejichž autorem je Jun Ikeido, který sám svého času pracoval v oddělení půjček jisté banky. Ikeido trvá na tom, že jeho příběhy jsou výlučně fiktivní a ani v nejmenším nesouvisejí s jeho vlastními zkušenostmi. Prý se jen snaží psát zábavné příběhy – a nikoli komentovat stav japonského bankovnictví.

Bez ohledu na to ale část čtenářů bere jeho práci vážně. „Když občas pořádám podpisové akce, chodí za mnou lidi, dávají mi svoje vizitky a říkají: ‚Přijďte za mnou, jestli hledáte nějaký příběh. Mohl bych vám toho spoustu vyprávět‘,“ prohlašuje Ikeido.

Někteří z těchto lidí zastávají významné funkce ve finančnictví, a tudíž by mohli velmi dobře vědět, co se děje pod povrchem. Ale Ikeido tvrdí, že jim nikdy nezavolal.

Podle literárního kritika Makota Sataky jsou ovšem informace v podnikatelských románech často „z dobře informovaných zdrojů“. Sám Sataka si tento druh románů oblíbil, když jako mladý novinář psal pro ekonomický časopis – a brzy přišel na to, jak těžké je do tisku prosadit kritické materiály.

„Zjistil jsem, že psát o společnostech a podnicích v Japonsku je tabu. Nemůžete do médií napsat pravdu,“ uvádí. „A čím větší podnik, tím těžší je ho kritizovat,“ dodává. Většina z nich má velmi dobře fungující oddělení pro styk s veřejností, která odvádějí „skvělou práci“ při zablokování jakéhokoli kritického materiálu, ještě než by mohl být otištěn.

Tyto firmy také vynakládají značnou snahu, aby si udržely novináře na své straně. „Doslova je rozmazlují, aby o nich nepsali nic kritického,“ připomíná Sataka.

Pravdu o tom, co se děje pod povrchem, se proto naučil hledat na jiných místech – a zjistil, že zatímco do médií se dostane jen velmi zřídka, na stránkách podnikatelských románů by mohla být. „Zjistil jsem, že v literatuře faktu pravda není – ale ve fikci jsem ji našel,“ konstatuje.