Když historik lže. (A historik odpovídá)
V Lidových novinách vyšel 27. února 2015 pozoruhodný článek historika Petra Zídka „Stát ocení za odboj muže ze skupiny, která vraždila“. V úvodu textu autor píše: „Michal Legdan (1944) má dnes na ministerstvu obrany převzít osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu spojené s finanční prémií 100 tisíc korun.“ Ponechávám stranou, proč autor používá slovo „prémie“, asi ho má rád. Dále se převážně věnuje životním osudům Jana Vaňka, který byl v roce 1963 popraven. Podrobně popisuje jeho činnost tak, jak ji zaznamenaly dokumenty Stání a Veřejné bezpečnosti. V celém textu není zřejmá sebemenší autorova snaha o konfrontaci vyšetřovacích spisů s jinými prameny.
Činnost skupiny Mstitelé Milady Horákové, kterou Jan Vaněk založil, spočívala v různých protikomunistických aktivitách, mezi nimiž nechyběly sabotáže, shromažďování zbraní, nebo tištění letáků nabádajících k poslechu Rádia Svobodná Evropa. Někteří členové skupiny se také opakovaně dopouštěli kriminální činnosti, jejímž cílem bylo získání finančních prostředků.
Jan Vaněk použil v říjnu 1960 zbraň, když se s Pavlem Kašpárkem chystali vykrást obchod a byli objeveni místními občany. O rok později jejich další loupežný útok napadená žena nepřežila. To je přibližně obsah textu, který Petr Zídek věnoval až na několik drobných poznámek jinému členu zmíněné skupiny, než který obdržel ocenění. Až v závěru autor uvádí, že se Michal Legdan na kriminální činnosti nepodílel. Zmiňuje, že pouze v jednom případě odvezl dva členy skupiny na místo krádeže, aniž by podle svých slov věděl, co dvojice chystá. Také zpochybňuje jeho protikomunistické aktivity, které označuje doslova za marginální.
Jiný názor měl soud v roce 1962, který Michala Ledgana odsoudil k deseti letům žaláře. Ve vězení strávil šest let, propuštěn byl až v období Pražského jara. Autor článku se vůbec nenamáhá s objasněním, za jakou činnost byl tedy vlastně oceněný odbojář odsouzen na deset let? Máme opravdu věřit Zídkovu tvrzení, že v roce 1962, tedy dávno po krvavých padesátých letech, mohl být někdo odsouzen na deset let téměř za nic? „Oceněný Michal Legdan se na činnosti Mstitelů Milady Horákové podílel jen okrajově. V jednom případě odvezl Jana Vaňka a Pavla Kašpárka na místo, kde vyloupili obchod,“ je uvedeno v citovaném článku. Opravdu se za svezení kriminálních zločinců dávalo v roce 1962 deset let kriminálu? To si snad nemůže myslet ani Petr Zídek, který v minulosti opakovaně zpochybňoval jakoukoliv existenci protikomunistického odboje.
Článek na titulní straně Lidových novin má zcela jiný smysl. Tím nejošklivějším je fakt, že vychází den před sjezdem hnutí ANO, na kterém ministr obrany kandiduje na funkci místopředsedy a článek evokující vyznamenání kriminálního zločince, které podepisuje ministr, mu jistě jeho kandidaturu neulehčí. Daleko závažnějším problémem je manipulace, které se autor zcela úmyslně dopouští. Popisuje velmi sugestivně příběh člověka, jehož činnost byla z hlediska protikomunistického odboje problematická a pouze v jediné větě upozorní, že se týká jiné osoby než, které má ocenění obdržet.
Kontaktní vina, tak by se ve zkratce dal popsat princip, na jehož základě tvůrci politických procesů na počátku padesátých let vybírali nešťastníky, kteří po zinscenovaných soudech končili na desítky let v komunistických lágrech.
Za způsob, jakým je Zídkův článek napsán, by se nemusel stydět ani 36. odbor komunistické rozvědky, který se zabýval dezinformacemi. Jedním z jeho obvyklých postupů byla publikace částečně pravdivé zprávy, případně spojení několika osob do neexistující skupiny. Tento koktejl obvykle otiskl nějaký obskurní plátek například v Indii či Brazílii. Z těchto „novin“ často dotovaných špionáží komunistických států následně přetiskly „důvěryhodný“ článek hlavní komunistické listy ve východním bloku i v západní Evropě. Nikdo se pak již nezajímal o původce bombastické informace, ale citoval moskevskou Pravdu nebo československé Rudé právo, které odkazovaly na zahraniční tisk. Ani Petr Zídek se nepídí po skutečné činnosti Michala Legdana, popisuje příběh někoho jiného a oslím můstek jej následně spojí tak, aby mohl osočit úředníky ministerstva obrany ze špatné práce, aniž by ve skutečnosti znal všechny podklady, ze kterých vycházeli.
V závěru svého článku Petr Zídek píše: „Co přimělo úřad po více než dvou letech své stanovisko změnit, není jasné.“ V této větě je obsaženo téměř vše. Autor neví, zda se mezitím neobjevily nové skutečnosti, nová svědectví apod., nepídí se po informacích, které by mohly věc objasnit. Pouze vylil kýbl špíny. Vítejte v Lidových novinách roku 2015. Petr Zídek to prostě zařídil.
Odpověď redaktora LN Petra Zídka Radku Schovánkovi:
Rád bych se vyjádřil k některým tvrzením Radka Schovánka a odpověděl na otázky, které klade:
1 – Schovánek píše: „V celém textu není zřejmá sebemenší autorova snaha o konfrontaci vyšetřovacích spisů s jinými prameny.“ To je evidentní lež. V článku cituji, co mi Michal Legdan k věci řekl v roce 2013. Na rozdíl od Radka Schovánka jsem k případu prostudoval všechny dostupné archivní dokumenty a mluvil se dvěma žijícími aktéry a dalšími pamětníky.
2 – Schovánek píše: „Autor článku se vůbec nenamáhá s objasněním, za jakou činnost byl tedy vlastně oceněný odbojář odsouzen na deset let?“ Michal Legdan byl v roce 1962 odsouzen za podvracení republiky, sabotáž a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Kromě toho, že se podílel na jednom vloupání do stánku s občerstvením, což Legdan ani dnes nepopírá, měla jeho činnost spočívat ve vykolejení vagonů s uhlím na dole Suchá Stonova. Legdan to popíral u soudů v roce 1962 a 1992 a výslovně to popřel i v rozhovoru před dvěma lety (mohu prokázat nahrávkou). Tato fakta jsou s výjimkou dobové právní kvalifikace v mém článku uvedena.
3 – Článek nemá žádnou spojitost s kongresem hnutí ANO a snažit se ji vykonstruovat je hodné soudruha Kojzara. Vyšel v den, kdy Michal Legdan dostal příslušné osvědčení.
4 – Podle Radka Schovánka se nepídím po nových informacích a neznám všechny podklady, ze kterých čerpali úředníci MO, kteří o udělení osvědčení rozhodli. Samozřejmě příslušný spis neznám ani ho znát nemohu, protože je součástí správního řízení, tedy přístupný pouze účastníkům. Znám však všechny archivní podklady i stanovisko ministerstva z roku 2012. Z nich jednoznačně vyplývá, že udělení osvědčení odbojáře bylo Michalu Legdanovi vydáno v rozporu se zákonem 262/2011 Sb. Kromě toho, že sám žádný odboj neprováděl, byl v době svého zatčení kandidátem členství v KSČ, což je jedna z překážek udělení osvědčení, kterou zákon uvádí (§ 4, ods. 1,c).
