Havel na Wawelu a okupant na Pražském hradě

Občas se povede spojit příjemné s užitečným. Vystoupení k odkazu Václava Havla na Visegrádské letní škole v krakovské Vile Decius mi umožnilo strávit víkend ve městě, které jsem do té doby znal méně, než si zaslouží.

Ty znalejší, než jsem já, nepřekvapí zjištění, že Krakov svým ustrojením, historií, duchem, kulturou i lidmi neustále evokuje Prahu. I když rozměry o něco menší, je spolu s Vídní, Budapeští a naším hlavním městem esencí oné nesnadno uchopitelné středoevropskosti, s jejími laskavě lidskými rozměry, stopami někdejší kulturní a etnické rozmanitosti, velikými a mnohdy bolestnými dějinami a duchovní hloubkou, představující často jedinou obranu proti početné přehlídce uzurpátorů, kořistníků a tupců, kteří k ní též neodmyslitelně patří.

Nikde si to člověk neuvědomí s větší naléhavostí než na Wawelu, starodávném hradišti, které tvoří nejen střed města, ale také centrum polské státnosti a národní hrdosti. Do očí bijící podobnost s Pražským hradem, stejně jako Wawel komplexem světských i sakrálních paláců, budov a památek, ještě umocňují často spletité a někdy paradoxní historické souvislosti. Vedle lákavé ale sporné spřízněnosti bájného vojvody Kroka, otce Kazi, Tety a Libuše, s neméně bájným vládcem Poláků  Krakem, po němž se město jmenuje, je nesporné, že zatímco Pražský hrad má katedrálu pojmenovanou po sicilském světci, ta krakovská se jmenuje po svatém Stanislavovi a svatém Václavovi, patronu země české. Jeho vrah Boleslav Krakovu vládl a jeho praprasynovec Břetislav Wawel vypálil. Z druhé strany nám na Wawelu sídlící dynastie Jagellonců dodala českého krále Vladislava II. Jagellonského (neplést s polským králem Vladislavem II. Jagellonským – historie je často zašmodrchaná). A v roce 1990 při návštěvě českého prezidenta provolávaly davy Poláků nezištně „Havel na Wawel”.

Tolik o podobnostech. Při více než hodinové procházce po Wawelu, který je rozměry, dispozicí i počtem turistů s Pražským hradem srovnatelný, však českého návštěvníka udeří do očí jeden nepominutelný rozdíl – nikde nenarazí na žádné zátarasy, bezpečnostní rámy, fronty otrávených turistů a desítky rozmrzelých policistů, kteří je kontrolují. Tím není řečeno, že tam žádná bezpečnostní opatření nejsou. Vjezdu nežádoucích vozidel brání účinné překážky a pozorný návštěvník si všimne i nemalého počtu uniformovaných i neuniformovaných pracovníků bezpečnosti, kteří nenápadně dohlížejí na to, aby se nic nestalo a nic neztratilo.

Bezpečnostní opatření před teroristickou hrozbou jsou součástí doby. Kvůli nim je omezován či kontrolován vstup do vládních i jiných budov a objektů v celé Evropě i za oceánem. Je to nepříjemné, ale smiřujeme se s tím. Nikdo však dosud nepřehradil a neuzavřel celou městskou část, navíc část tvořící historické jádro města. Po desetiletí, ba staletí procházeli Pražané i návštěvníci města volně přes Pražský hrad cestou z Břevnova na Malou Stranu i z Prašného mostu na Újezd. Bez těchto tras nebyla Praha jako město, po kterém se lze pohybovat pěšky, představitelná. Omezit vstup na Pražský hrad se neodvážili ani prezidenti totalitního komunistického režimu. Gustáv Husák musel kvůli svému jménu nečinně strpět i nešetrné vtípky o tom, že přítomnost prezidenta na Hradě se pozná podle toho, že je potrousené nádvoří a vycákaná kašna.

Po listopadu 1989 Pražský hrad rozkvetl jako růže. Postupně se zpřístupňovaly dosud zapovězené či zanedbané prostory, otevíraly se hradní zahrady, obnovil se průchod Jelením příkopem a do Míčovny, Letohrádku a dalších vnitřních i venkovních prostor se vrátila kultura. Jakkoli měli Václav Havel a Václav Klaus rozdílné názory na estetiku a využití jednotlivých prostor, oba respektovali skutečnost, že prezident je na Hradě čestným hostem a dočasným obyvatelem, jehož úkolem je opatrovat a zvelebovat památku, která patří nám všem. Pražský Hrad není totiž jen sídlem prezidentského úřadu, ale je první na seznamu národních kulturních památek. Nepatří státu, nýbrž národu.

Současný obyvatel Pražského hradu se ale jako čestný host nechová. Uzavřením přístupu na Hrad přes Matyášovu bránu, kudy po mnohá desetiletí vstupovaly jak hlavy států tak obyčejní občané, vybudováním barikád ocelových plotů a bezpečnostních rámů, za nimiž bezmocně čekají dlouhé fronty, bráněním věřícím v přístupu na vánoční mši, násilným uzavřením Hradčanského náměstí a odkloněním veřejné dopravy pro klid návštěvníka z lidové Číny, přerušením cesty Jelením příkopem a současně velkopanským poskytováním hradních prostor pro trachtace svých nikým nezvolených a neprověřených pohůnků dává najevo své pohrdání dolními deseti milióny, jejichž prezidentem se kdysi prohlašoval. Místo jako host se chová jako okupant.

Nenechme si namluvit, že se to vše děje ve jménu bezpečnosti. Prezidentovi, obklopenému třemi neprodyšnými okruhy důstojníků ochrany ústavních činitelů, Hradní policie a Hradní stráže žádné nebezpečí nehrozí. A stejně jako Wawel je Pražský hrad, jeden z největších palácových souborů na světě, už jen svými rozměry značně odolný vůči hrozbám osamělých útočníků. Hrad se neuzavřel po útocích na newyorská dvojčata v roce 2001, na madridské vlaky v roce 2004 či na londýnské metro v roce 2005, do dnešního dne představujících nejkrvavější teroristické incidenty, ale po vztyčení rudých trenek na žerď prezidentské standardy v roce 2015.

Mezi všemi fauly, hrubostmi a nepoctivostmi Miloše Zemana se jeho zacházení s Pražským hradem může zdát triviální. Pokud tomu tak je, svědčí to ale též o naší ochotě smiřovat se s postupným omezováním našich svobod a s destrukcí veřejného prostoru, v němž existují, jakož i o ztrátě národní hrdosti. To nejmenší, co můžeme udělat, je vyžadovat od každého kandidáta na prezidentský úřad, aby se zavázal, že v případě svého zvolení nechá neprodleně přezkoumat bezpečnostní režim Pražského hradu a v maximální možné míře ho navrátí jeho původní podobě nedílného, otevřeného a pohostinného srdce hlavního města a českého národa. V případě Miloše Zemana je to už zbytečné.