Výborně. Takže byt musíte pronajmout i nacistovi?

Když se člověk seznamuje s novým, neznámým slovem toliko z kontextu, může dojít k zajímavým významovým posunům. Když u nás na počátku 90. let začaly různé zahraniční nadace pořádat akce, jistý legendární pracovník České televize měl prý ve zvyku se dožadovat, zda nepřišly pozvánky na nějaké „štiftungy“. Německé slovo označující nadaci, jež vídal na pozvánkách, zaměnil za žranici zdarma, jež byla primárním předmětem jeho zájmu.

Podobně cizinec, který by se u nás ocitl v roce 2008, by si možná dovodil, že figurantka je žena poskytující erotické služby. Reportéři Novy se tehdy domluvili s tehdejším politikem ODS Vlastimilem Tlustým, že pořídí jeho jakoby kompromitující fotografie a budou je jakoby nabízet k prodeji. Tlustý se ochotně svlékl a vlezl do vířivky, v níž se nechal masírovat vnadnou ženou. Mezi novináři zavládly rozpaky nad tím, jak takovou osobu nazývat.

Vzhledem k tomu, že nevěděli, jak naturalisticky celý photoshoot pojala, ji nemohli nazývat například děvkou. Zároveň zřejmě nebylo výstižné označovat ji za herečku či modelku. Vyřešili to objevem slova figurantka. Myslím, že právě tehdy bylo to slovo, dosud používané spíš v souvislosti s prací geodetů (viz třeba píseň Vlasty Třešňáka Zeměměřič). poprvé masově použito v tomto novém významu.

Každopádně o sedm let dříve v jiné kauze, při níž se lidé nechali natočit, jak předstírají, že jsou někým, kým nejsou, se na to slovo ještě nepřišlo. Británie tehdy byla zavalena českými cestovateli, s některými z nichž udělala špatné zkušenosti. A tak vyslala předsunutou hlídku na ruzyňské letiště, která rozhodovala o tom, koho vpustí a nevpustí, již v Praze, aby jim ušetřila cestu letadlem.

Česká televize se rozhodla dokázat, že Británie diskriminuje Romy, a to tak, že natočila reportáž skrytou kamerou za použití, jak bychom dnes řekli, figurantů. A podle ČT se ukázalo, že bílá žena se dostane do Británie bez problémů, zatímco identickou legendou vybavený romský mladý muž bude odmítnut. Ergo diskriminace.

Jenže divák mohl při nepředpojatém sledování reportáže vidět něco jiného: že Britové pustili do letadla kultivovaně působící ženu a nepustili nedůvěryhodného burana. Ten se u přepážky uvedl tím, že okázale a hlučně telefonoval. Podle ČT záměrně, proto, aby předvedl, že je Rom (telefonoval romsky). My ostatní víme, že slušně vychovaný člověk v průběhu jednání s úředníkem netelefonuje, zejména když od toho úředníka něco chce.

Figurant nebyl schopen uvést, kam přesně cestuje, a tak ho ČT k odjezdu vyslala vybaveného cílovou adresou na druhý pokus, což samo o sobě nebudí důvěru. Diváky informovala, že dotyčnou Uxbridge Road „je možné nalézt i na internetu“, aniž by si uvědomovala, o jak dvousečné konstatování se jedná. Zlatým hřebem reportáže bylo, když si figurant na dotaz, za kým jede, po chvíli vzpomněl, že jeho známý se jmenuje „Smith“. Když někdo zaloví v paměti a vzpomene si, že jeho kamarád se jmenuje Novák, jistě mu taky hned víc věříte.

Vracím se k těmto starým epizodám proto, že na jejich detailech se jasně ukazuje, že inscenovaná provokace nemusí vždy dokazovat to, co si inscenátor zamanul, že dokazuje. Zaprvé je to zpravidla on, kdo ji pro nás dokumentuje a rozhoduje, co nám ukáže (geneze Tlustého fotek byla prezentována tak krkolomně, že by tomu dnes člověk sotva uvěřil). Ale i když předloží co nejkompletnější, nesestříhané záznamy, nezapomínejme, že sebelepší audio či video záznam se nerovná realitě. A zadruhé je prostě blud myslet si, že inscenovaná akce je po všech stránkách rovnocenná s realitou. Inscenátor sleduje a odškrtává si určité faktory a ignoruje jiné, aniž by si připouštěl, že i ty působí na rozhodování (viz záměna Roma za hulváta).

Lidé vyciťují lež tisíci mnoha vědomými a nevědomými způsoby – byly o tom napsány stovky studií a knih. Jestliže testované osoby usoudí, že figurant je nějakým způsobem nevěrohodný, mají ve své podstatě pravdu. On totiž lže. Není ten, za koho se vydává, nechce to, co tvrdí, že chce. Ať už tomu říkáme provokace, anebo třeba situační testování.

Tento poslední výraz používá úřad veřejného ochránce práv a dostal ho až k soudu. Citujme z tiskového prohlášení z loňského prosince:

„Zaměstnankyně poradny provedly tři testovací hovory, během nichž se vydávaly za zájemkyně o nájemní bydlení. Ve dvou případech se testující pracovnice představily jako Horvátová, v jednom případě se romská pracovnice představila vlastním jménem. Makléři se poté pracovnic zeptali, zda jsou Romky. Poté co tuto otázku pracovnice zodpověděly kladně, jim makléři sdělili, že požadovanou prohlídku bytu nemohou zprostředkovat, neboť si to majitel bytu nepřeje.“

Nechme teď stranou antidiskriminační zákon, který zakazuje odlišné zacházení z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. V praxi to může znamenat, že pronajímatel nemůže odmítnout rodinu s mnoha dětmi, že musíte pronajmout byt nacistovi a že třeba starý člověk nemůže dát přednost jinému starému člověku, s nímž se cítí bezpečněji. Fakt je, že chování realitního makléře, tak, jak je zachycené na záznamu telefonního hovoru v jednom z případů, je zjevně diskriminační. Makléř se sám od sebe zájemkyně zeptá, zda je Romka, a poté, co přisvědčí – a je to jediná informace, kterou o ní má, vedle toho, že je žena, mluví standardní češtinou a jmenuje se Balogová – jí byt odmítne pronajmout.

Pozoruhodné je, že figurantka nyní žaluje majitelku realitky. Ve středu, dva roky po činu, začal žalobu projednávat litoměřický soud. Je zjevně špatně připravená – soudce jí vytkl, že neobsahuje inzerát na byt a směřuje na majitelku realitky a ne na makléře, který rozhovor vedl. Ale za co vlastně figurantka žaluje? Pronájem jí nebyl odepřen, protože jí nemohlo být odepřeno něco, co nechtěla – jen to předstírala. Ale i k tomu se ombudsmanka vyjádřila:

„Nemateriální újma, která vznikne osobě mající diskriminační znak (zde etnicita) ucházející se o bydlení ‚pouze naoko‘, je srovnatelná s újmou vzniklou osobě skutečně hledající bydlení, neboť diskriminační jednání snižuje především důstojnost osoby, a ta je v obou případech dotčena stejnou měrou.“

To je ale nepřesvědčivá logika. Újma diskriminace při pronajímání bytu spočívá v tom, že nedostanete byt. Důstojnost je oproti tomu obecně ohrožována kdečím. Ale co kdyby zájemkyně/provokatérka ve skutečnosti nebyla Romka? Mohla by žalovat taky? Proč nežalovaly ostatní dvě figurantky? Že by třeba nebyly Romky? Mohl by makléř i v tom případě být odsouzen? Za to, že odmítl pronajmout byt Romce, která nebyla Romka a nechtěla pronajmout byt?

Je to celé nesmírně protivné. Člověk je na chodbách, v obchodech, kancelářích a ulicích fízlován kamerami, nahráván, když telefonuje, monitorován na internetu. Pro případ, že by něco provedl. Anebo, v druhém stupni, testován, zda by něco provedl, kdyby. Veřejný prostor se tváří přívětivě, inkluzivně, antidiskriminačně, ale stává se podivnou virtuální realitou, kde si nemůžeme být jisti, kdo je člověk jednající „sám za sebe“. A kdo je dozorce, fízl, školitel či inkvizitor. A proto netleskejme figurantům. Přispívají k tomu, že ve veřejném prostoru postupně zůstanou jen zástupci komerčních zájmů, demagogové a psychopati, a normální lidé se z této nehostinné virtuální soudní síně budou stahovat do soukromí.