‚Nechceme z této planety zmizet‘. Moře je živí a moře je zničí
ThuleTuvalu
Jeden svět 2015
Arktická osada Thule a tropické ostrovy Tuvalu jsou od sebe vzdálené desítky tisíc kilometrů a přesto mají mnoho společného. Lidem, kteří tady žijí odříznuti od okolního světa, moře poskytuje obživu a v dalších letech se stane jejich zkázou. Zatímco mezinárodní společenství se dohaduje o oteplování planety, ledy tají a voda pomalu zaplavuje níže položená místa.
Grónské město Thule je nejsevernějším místem planety, které ještě obývají lidé. Žije zde necelých sedm set usedlíků, kteří dokážou přežít jen díky lovu po celý rok. „Je to jediná možnost. Naším životem je následovat zvířata,“ vypráví pětašedesátiletý Lars Jeremiassen. Lovecké dovednosti se předávají z otce na syna a do zpracování masa se pak zapojí celá rodina.
Kvůli globálnímu oteplování planety ale tají ledy a zvířata se stěhují jinam. „Nejsou tam, kde by měla být,“ stěžuje si šestačtyřicetiletý Rasmus Avike. Lov se tím podle něj hodně proměnil. Zvířata se přizpůsobila a budou to muset udělat také lidé. „Můžeme si ponechat psy a vozit turisty,“ navrhuje Avike jednu z možností.
Muž vzpomíná, jak v osmdesátých letech zamrzala některá místa v říjnu a teď přichází led třeba až v listopadu nebo prosinci. To s sebou přináší další problémy, protože po nepevném ledovém povrchu se nedá bezpečně přejet ani se psím spřežením. Ať už za lovem, pro zásoby nebo navštívit rodinu a sousedy v jiné oblasti. „Co se stane za deset let?“ ptá se Avike.
Voda stoupá a studny jsou slané
Získávat potravu z moře jsou zvyklí také obyvatelé státu Tuvalu, který tvoří skupina devíti ostrovů v Oceánii. Nejvyšší bod se tady nachází pouhé čtyři metry nad hladinou. Dvaačtyřicetiletý Kaipati Vevea vzpomíná, jak byl vstup do vody pozvolný, když byl malý. Moře pomalu podemílá břehy a zaplavuje je. „Teď je to sráz,“ popisuje muž.
Lidé se podle jeho slov bojí o svoje domy, a snaží se je proto stavět dál od vody. Přesto mnozí z nich neuvažují o klimatické změně a nevěří, že by voda mohla stoupnout tak, až je jednoho dne zaplaví. „To bylo za časů Noema. Pak Bůh slíbil, že záplava znovu nepřijde,“ vysvětluje čtyřiačtyřicetiletá Takuao Malakiová. Žena není jediná, kdo si to na ostrovech myslí.
Stoupající hladina moře ale není pro Tuvalany jediným problémem. Chování prasat a tradiční pěstování zeleniny se stává obtížnějším, protože ubývá pitné vody, a to nejen kvůli suchu. Do některých zdrojů prosákla mořská voda a slané začínají být také studny. „V posledních letech se něco stalo se stromy, jejich listy žloutnou a oni umírají,“ vysvětluje Vevea. Kokosy stále častěji nacházejí prázdné, bez kapky šťávy.
Někteří Tuvalané uvažují o odchodu z ostrovů a snaží se našetřit dost peněz, aby se mohli časem odstěhovat. „Za pět šest let budu připravený. Chtěl bych odejít s rodinou na Nový Zéland,“ plánuje Vevea.
Problém klimatické změny, který snímek nastiňuje, se ale netýká pouze Thule a Tuvalu. Miliony usedlíků už teď čelí nezvratným změnám v jejich tradičním způsobu života. „Nemáme, kam utéct. Nechceme z této planety zmizet,“ prohlásil tehdejší tuvalský premiér Apisai Lelemai na klimatické konferenci v Kodani v roce 2009.
ThuleTuvalu (ThuleTuvalu). Režie: Matthias von Gunten / Švýcarsko / 2014 / 96 min. Uvádí festival Jeden svět 2015.
