Ani to nečtěte a podepište! Jak jsem dostal výpověď

Bylo krásné podzimní ráno a svítilo sluníčko. Stál jsem na autobusové zastávce a říkal si: „Jo, jo, dneska by to šlo.“ Nenapadlo mě, že budou stačit už pouhé dva roky a ono to pude. Asi v devět jsem dorazil do kotelny u sv. Tomáše, kde mi Čuňas s velkou hrdostí předal několik výtisků Voknovin. „Seš první, komu to dávám, je to úplně čerstvý“. Ještě mi dal Bondyho Indickou filozofii asi dva výtisky Vokna a nějaké Infochy.

Několik dnů před tím mi dorazily poslední kazety od Jardy Hutky z Holandska a někdo přivezl z Vídně videokazetu s undergroundovým Setkáním u Čárlího ve Švýcarsku a magazín Fosil, který Hutka vydával. Nějaké zakázané filmy, které se podařilo vykopírovat v archivu, asi dvoje Listy a nějaká Svědectví. Zkrátka taková docela blbá směs exilových materiálů se samizdaty.

S tímto kontrabandem jsem se vydal za Jirkou Gruntorádem. Do domu v Nuslích, kde Jirka bydlel, za mnou vstoupili tři pánové v kravatách. Nevypadali sice jako Sean Connery, ale že jsou to estébáci mi bylo jasné okamžitě. Šel jsem tedy před nimi po schodech, minul Jirkovy dveře, vyšel o dvě patra výš a tam čekal. Zazvonili u Gruntorádů a vstoupili. Srdce mi mlátilo až v krku a pomalu jsem odešel do parku číst si Listy a Svědectví.

Asi po dvou hodinách mě, pitomce, napadlo: „Tak už snad budou pryč.“ Kdybych idiot alespoň odjel na nádraží a nechal v úschovně ten výbušný materiál, co jsem nesl, mohl bych říct, že chceme jít spolu do kina. Takhle jsem pouze díky Jirkovi, který estébákům zatarasil dveře a ukázal mi rukou ať vypadnu, stihl vyběhnout před dům, kde na mě poručík kriminálky Hřebík zařval: „Stůj nebo střelím.“ Stokrát, jsem to viděl ve filmu, ale na rozdíl od filmových hrdinů jsem se zastavil. Následovala osobní prohlídka, zda nemám zbraň. Ona hranatá věc u mě v kapse byla ale ještě nebezpečnější „Dokumenty Charty k situaci církví a věřících v ČSSR.“

Hřebík mě sbalil a kamsi odvezl. Bylo asi půl druhý, moc nemluvil, ale když v jakési kanceláři otevřel můj kufřík trochu s překvapením na mě pohlédl, někam zavolal a odešel. Přemýšlel jsem, co bych asi mohl zničit, ale nic osobního tam nebylo. Po několika minutách se vrátil a začal mě přesvědčovat, abych mu ve svým vlastním zájmu řekl, od koho a pro koho to mám, nebo že mě předá „jim“. Ani ve snu mě nenapadlo, že nejsem na StB.

Asi za hodinu přijeli dva kapitáni Státní bezpečnosti z oddělení mládeže Volek a Polák, to jsem ale tehdy nevěděl. Odvezli mě do Barťáku a pomalu, beze spěchu začali probírat jeden předmět za druhým. Prozatím jsem neměl v úmyslu jim nic říkat a s vyplaveným adrenalinem v krvi horečně přemýšlel nad nějakou jednoduchou odpovědí. Volek na mě začal řvát, že takovýho svinstva už dlouho neviděl tolik pohromadě. Vůbec nejvíc je rozčílily Voknoviny, protože je prý viděli prvně, ale ať jim všechno řeknu, protože to stejně vědí, ale chtějí to slyšet ode mě. Vědí, že jsem důležitý kurýr, že už mě dlouho sledujou a srandičky že definitivně skončily. Pozoroval jsem, jak mi odcházejí nervy, jak se potím, nakláním dopředu a zpátky a zpocený se klepu zimou. Zatím mě nemlátí…

Po několika hodinách stále nebyli spokojeni s mými odpověďmi. Jediný, koho jsem jmenoval, byl Čuňas, od kterého mám zdarma vypůjčeno něco na čtení. Upřímně se mi smáli a ten, co hrál hodnýho (Polák), říkal: „Víte, von kolega je takovej prudčí. Tak když nechcete pravdivě vypovídat tak zandáme do stroje červeňáky.“ Vyndal nějaké červené papíry a začal vyplňovat moje nacionále. Pozorně mě sledoval. Bylo mi to jedno, protože jsem nevěděl, že jsou to papíry na uvalení vazby. Asi po deseti minutách to měl vyplněný, vytáhl to ze stroje a povídá: „Dám ti ty hajzle ještě poslední šanci.“ A zandal tam zase čisté papíry.

Bylo skoro deset večer. Byl jsem strašně unavený, měl jsem žízeň a chtělo se mi na záchod. „Až nám řeknete pravdu.“ Vyprávěl jsem už asi po dvacátý takové jednoduché schéma, kde kromě Čuňase byla pouze jména lidí z exilu, se kterými si dopisuju, zajímám se o hudbu a s Gruntorádem o ničem jiném než o hudbě nemluvíme. Kolem půlnoci je to pomalu přestávalo bavit, facku jsem zatím nedostal, ale i tak jsem věděl, že jsem řekl víc, než jsem chtěl. Uvědomil jsem si, co všechno vlastně vím a vědět bych neměl. „Právě u vás probíhá domovní prohlídka, ani sme netušili, co všechno máte doma.“ Tady udělali chybu, doma jsem neměl nikdy nic. „Víme, že na vás venku čekal ňákej jinej hajzl, už o vás mluvil Hlas Ameriky, ste slavnej.“

Sepsali pětistránkové vyprávění bez otázek, kde jsem bohužel přiznal, že Voknoviny mám od Čuňase, jinak nic. Tak si to pozorně přečtěte a pod každou stránku napište: „Četl a souhlasí a podepište to.“ Tady jsem udělal chybu zase já, že jsem to podepsal. Když mě vyždímaného jak citron vyhazovali v půl druhé ráno ven, Volek se zasmál a povídá: „Vo vás sme fakt nevěděli, ale už si vás pohlídáme.“ Hned ráno jsem běžel za Gruntorádem a snažil se mu co nejpodrobněji popsat, co jsem jim řekl. „Ty jsi ale vůl, to neumíš držet hubu?“ Styděl jsem se a vzal si z toho poučení. Byl to poslední protokol, který jsem kdy podepsal…

„Čas oponou trhnul a změněn svět.“ Včera se ke mně do kanceláře dostavil pan ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra, následován svým věrným právníkem Michaelem Pelíškem, který se proslavil tvrzením, že zaměstnavatel může bez problémů převádět zaměstnance z jedné organizační složky státu na jinou i bez jejich souhlasu.

„Že nevíte proč sem jdeme?“ Tušil, jsem to, protože naposledy byl pan ředitel u mě v kanceláři loni v létě, když se představoval a přál mi k padesátým narozeninám. Dokonce jsem dostal dárek – malou tabulku hořké čokolády. Přinesl mi papír, na kterém bylo uprostřed větším písmem napsáno Výpověď.

Vzal jsem si ten dokument a chtěl si ho přečíst. Úředník Pelíšek mi povídá: „To ani nečtěte, podepište to a přečtete si to potom.“ Děláte si ze mě legraci? Jak můžu vědět, co je tam napsáno? „Nečtěte to a podepište!“ Požádal jsem tedy kolegu Petra Blažka, aby pořídil obrazový a zvukový záznam, a zeptal se ředitele kanceláře Pelíška ještě jednou, jestli dobře rozumím jeho požadavku podepsat papír bez jeho přečtení. Klidně mi to zopakoval. Zasmál jsem se, podrobně si pročetl odůvodnění své nadbytečnosti a s poznámkou, že výpověď považuji za nezákonnou, podepsal… 

Video z předání výpovědi zde: