StB chtěla unést Tigrida, schválit to musel Štrougal
Před čtyřmi lety informoval redaktor Jan Gazdík o plánech Státní bezpečnosti na únos Pavla Tigrida z Maďarské lidové republiky. V článku však pouze konstatuje, že akce byla neúspěšná a Pavel Tigrid se šťastně vrátil do Francie. Protože od plánovaného únosu uběhlo právě padesát let dovolím si celý příběh znovu připomenout a popsat další aktivity proti časopisu Svědectví a jeho redaktorovi.
Šestého srpna 1964 informovala maďarská Státní bezpečnost své kolegy v Praze, že v rámci pětidenní konference mezinárodního PEN clubu přijede v říjnu do Budapešti Pavel Tigrid. Náčelník zahraničního oddělení sekretariátu ministra vnitra odeslal informaci zahraniční rozvědce a zároveň na kontrarozvědnou součást Státní bezpečnosti. Dle problematiky „ideologická diverze a emigrace“ byl dokument přidělen na druhou správu sedmý odbor druhé oddělení, které založilo na Pavla Tigrida spis. Ve stejný den jsou evidováni i Petr Kopta a Jiří Gruša, které Státní bezpečnost podezřívala ze spolupráce s ním.
Již dvacátého osmého srpna informuje náčelník rozvědky Josef Houska náměstka ministra vnitra Kudrnu „o opatřeních ve věci příjezdu (Pavla Tigrida) do Budapešti.“ O měsíc později vzniká na šestém odboru rozvědky podrobný návrh, který předpokládá kontaktování Tigrida a jeho případné zatčení a převezení do Československa. Třetího října vypracovávají dva příslušníci kontrarozvědné složky Státní bezpečnosti memorandum, které shrnuje Tigridovu dosavadní činnost v zahraničí, a navrhují jeho stíhání pro trestný čin pobuřování. Šestnáctého října odjíždí pracovník rozvědky Jiří Svoboda „Sviták“ do Budapešti s úkolem zařídit zatčení Tigrida a jeho dodání do vězení v Československu. Stejný den zahajuje vyšetřovatel Státní bezpečnosti Tomáš Minařík trestní stíhání pro vlastizradu § 91tr. z. a rozvracení republiky § 92 tr. z..
Tigrida varovali Maďaři
Druhý den přijíždí pracovník rozvědky do Budapešti a Pavel Tigrid je varován maďarskou Státní bezpečností, že má být zatčen a vydán do Československa. Okamžitě opouští jednání PEN clubu a odjíždí do Francie. Státní bezpečnost zahajuje sérii výslechů osob, které se s ním v padesátých letech setkaly v zahraničí a později se vrátily do vlasti. Je celkem logické, že svědci vypovídají o jeho zrádcovské a protičeskoslovenské činnosti. Je to jistě příjemnější než aby soudruh vyšetřovatel získal pocit, že mu vyslýchaný něco tají a nechal ho v cele několik měsíců procvičovat paměť. Případ se však nevyvíjí dle očekávání. Pavel Tigrid se nezdržuje ani ve Vídni, odkud by byl únos ještě myslitelný a tak musí operativa Státní bezpečnosti rezignovat. Čtrnáctého prosince navrhuje vyšetřovatel Oldřich Pudel generálnímu prokurátorovi: “Cílem vyšetřování bylo zadokumentování trestné činnosti Pavla Tigrida proti ČSSR, neboť byl předpokládán ve dnech 15. – 20. října 1964 jeho příjezd do Budapešti a počátkem prosince do Polska. Vzhledem k tomu, že se tento předpoklad nesplnil a veškeré vyšetřovací úkony, které bylo možné provést v nepřítomnosti obviněného byly provedeny, navrhuji trestní stíhání proti obviněnému Pavlu Tigridovi přerušit…“ Dvacátého devátého ledna 1965 krajský prokurátor Antonín Stýblo trestní stíhání přerušil.
Je jasné, že se Státní bezpečnost chystala Pavla Tigrida unést a postavit před soud. Dle tehdy platných směrnic musel únos schválit ministr vnitra, kterým byl v té době Lubomír Štrougal. Přesto nebyl nikdy pro přípravu toho trestného činu vyšetřován. V listopadu 1966 již bylo Státní bezpečnosti jasné, že se jí Pavla Tigrida chytit nepodaří, přesto vyšetřovatel Státní bezpečnosti rozhodl o pokračování vyšetřování, které zdůvodnil zahájením trestního stíhání proti Janu Benešovi, ke kterému došlo v lednu 1965. Vedení komunistické strany se rozhodlo uspořádat veliký politický proces, který měl zastrašit probouzející se občanskou společnost.
Rozvědka získala policejního prefekta
V březnu 1967 je již Pavel Tigrid stíhán pro „vlastizradu spáchanou rozvracením republiky.“ Toho se měl dopustit svými projevy ve vysílání Rádia Svobodná Evropa a vydáváním časopisu Svědectví. Přestože v únoru 1967 potvrdilo ministerstvo vnitra, že je Pavel Tigrid dosud československým státním občanem, ve skutečnosti již měl americké občanství. Vyšetřovací spis je velmi důležitým dokladem, který ukazuje, že ještě v roce 1967 bylo zasílání časopisu do komunistického Československa vlastizrádným činem. Na mnoha stranách vyšetřovatel dokumentuje, komu byl ze zahraničí odeslán časopis Svědectví, který byl zabaven cenzurou.
V druhé polovině šedesátých let získala komunistická rozvědka v Paříži jako svého agenta zástupce policejního prefekta. Pod krycím jménem Sámo se skrýval Gerard Leconte bývalý člen komunistické strany, který se na radu rozvědky se stranou rozešel a začal jí veřejně kritizovat. To mu umožnilo výrazný kariérní postup, který byl ještě usnadněn jeho odbojem za druhé světové války.
Přestože šlo o špičkového agenta, byl z rozhodnutí Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) zaměřen na sledování Pavla Tigrida, neboť rozvědka neznala žádného dopisovatele časopisu Svědectví, kromě již stíhaného Jana Beneše. I když agent Sámo i jeho řídící důstojník protestovali, že jde o ohrožení cenného agenturního zdroje, převážil tlak ÚV KSČ a Sámo byl do operací proti Tigridovi zapojen. Počátkem roku 1967 vyslechl vyšetřovatel Státní bezpečnosti další desítky osob, které se vrátily do Československa.
Pravděpodobně nejcennějšími dokumenty z celého vyšetřování jsou rozhlasové projevy Pavla Tigrida z let 1951 a 1952, které pronesl ve vysílání Rozhlasové stanice Svobodná Evropa, kde tehdy zastával funkci programového ředitele. Projevy jsou přepsány z monitoringu vysílání, který provádělo ministerstvo vnitra. Jde pravděpodobně o jedinou zachovanou kopii těchto velice zajímavých textů. Vyšetřování bylo spojeno s trestním stíháním básníka a spisovatele Jana Beneše. Jeho proviněním bylo zaslání několika textů do Tigridem vydávaného časopisu, které vyšly pod názvem „Dopisy Světlaně“.
V srpnu 1966 byl Jan Beneš vzat rozhodnutím generálního prokurátora do vazby. Vyšetřovací spis dokládá solidaritu jeho přátel, kteří vypovídali ve věci jeho stíhání. Například Václav Havel v listopadu 1966 vypověděl „… jsme Beneše poznali jako člověka čestného, charakterního a zásadového, který dovede bojovat i za věci, z nichž nemá osobně žádný užitek, ale o jejichž správnosti je přesvědčen…“ Celá akce „Svědek“, jak bylo operativní rozpracování kontaktů Pavla Tigrida s československými občany nazváno, skončilo vynesením rozsudku soudcem Ladislavem Fajstauerem, který odsoudil Pavla Tigrida k čtrnácti a Jana Beneše k pěti letům vězení. Další obžalovaný Karel Zámečník byl zproštěn obžaloby. Z několik let připravovaného procesu byla nakonec fraška, která již nedokázala v liberalizujícím se prostředí druhé poloviny šedesátých let nikoho zastrašit.
Jan Beneš byl z vězení propuštěn po udělení milosti prezidentem Antonínem Novotným v den jeho abdikace. S humorem sobě vlastním říkával, že to byl poslední Novotného státnický čin a první slušný. Pavel Tigrid se naštěstí do komunistického vězení nikdy nedostal a časopis Svědectví byl až do roku 1989 jedním z nejdůležitějších exilových časopisů. Vyšetřovací spis čítá více než čtyři a půl tisíce stran.
