Jiří Vyvadil obětí hanebné šikany?
1
„To je mi ale čistá věc, smát se někomu, když je slabší na mozek,“ praví jedna z postav dětské knihy Třináctery hodiny od Jamese Thurbera. Jako dítě jsem ji četl, zasmál se jí, uvízla v hlavě (ještě s pár dalšími, např. „Kropucha skočila a blabla“). Příhodně vytanula v souvislosti s… Jiřím Vyvadilem, sebevědomým a hyperaktivním atamanem české facebookové skupiny Přátelé Ruska. Kým jiným. A taky s průběhem toho slavného trollování, jehož terčem se o víkendu stala jeho skupina Neprojdou, jež se měla stát platformou hrdinného odporu proti hrozící americké okupaci naší české vlasti, kterou zřejmě vbrzku projede několik obrněných vozidel s pár stovkami vojáků pod rouškou takzvané Dragoon Ride. Pod rouškou, tam se vůbec dějí věci, znáte to.
Pro lidi, kteří se vyžívají spíš v tom reálném světě a nikoliv virtuálním: řečený trolling spočívá v tom, že se řada vtipálků na sociální síti někam přihlásí a projevuje se tam třeba jako do krajnosti dovedená karikatura typického reálného stoupence ideologie prostředí, kam pronikl.
Známý Švejkův pokřik „Na Bělehrad!“ se dá brát jako příklad jakéhosi „prototrollingu“ doby předinternetové. „Oběť“ trollingu musí na svém zesměšnění spolupracovat tím, že všechna ta absurdními argumenty vyfutrovaná vyjádření podpory a na entou bláznivé návrhy s dojetím přijímá a bere vážně. Pan Vyvadil v tom ohledu spolupracoval víc než příkladně, jednoho až zahřálo u srdce vědomí, že muž takto střízlivého a skrznaskrz příčetného úsudku býval mimo jiné soudcem.
Taková prkotina, dalo by se říct. Média o ní referovala asi zbytečně extenzivně, podobně jako o ledasčem jiném, co se odehrává na sociálních sítích, tom spolehlivém zdroji kvazi informací o kvazi událostech, který je navíc vždycky k dispozici – nemine okamžik, aby tam někdo nevyjadřoval něco skandálního, překvapivého, nejčastěji pak nadstandardně pitomého. Po úspěšném trollingu nastala fáze diskuse o trollingu, protože legrace je dnes, jak si již jistě všichni všimli, velice vážná věc, jedna z nejvážnějších, dalo by se říct. Každá minuta, kdy není podrobována seriozní vědecké analýze a nesmlouvavému hodnocení ideovému, z hlediska věčnosti představuje čas trestuhodně promarněný.
Nedávný šéfredaktor MF DNES Jaroslav Plesl ve čtvrtečními vydání listu výsměšnou akci popsal jako další projev nenávistné atmosféry v zemi, kde normou je upírat zastáncům jiného názoru právo na jeho vyjádření, veřejná debata je deformována takovou záští, jež může vést jedině k násilí. Akce internetových šprýmařů navíc měla jen jediný důsledek – pana Vyvadila a jeho obskurní skupinu popularizovala.
V levicovém Deníku Referendum Petr Bittner legračním trollům, z nichž někteří patří k české mladé levici, celkme vlídnou dikcí vytkl, že se svou aktivitou v očích veřejnosti mohli zařadit mezi fanoušky amerického vojenského konvoje, což pro levičáka juniora jistě není zrovna příjemná pozice. Píše také, že trolling je často způsob, jímž středostavovští vtipálci projevují nemístnou intelektuální nadřazenost nad stoupenci jim nepohodlných názorů. Asi to tak je, internet a sociální sítě zhusta působí jako steroidy pro individuální i skupinový narcismus, vyztužují iluze, v nichž žijí lidé, kteří existují v různých společenských bublinách. A ano, na moje stárnoucí oko některé mladší facebookové stars působí dojmem lidí přesvědčených o sobě, že jejich schopnost zformulovat čas od času jednu vtipnou větu je na pyramidě intlelektu staví těsně pod Děda Vševěda. Ale o tohle v trollovací kauze vůbec nejde.
Veřejná diskuse je taky střet, dohadovaní, někdy vzrušené, může v ní taky jít o důležité věci. Jejím primárním smyslem není to, aby si do ní její jednotliví účastníci chodili pro hřejivý životní pocit, radost z toho, jak se hezky projevili, natřeli to světu. Dospělí lidé v ní obhajují svoje postoje, dávají je všanc, vybízejí k reakci na ně. Neexistuje právo nebýt zesměšňován, nebýt znemožněn, zvlášť když si o to někdo koleduje. Jistěže do ní nepatří nenávist – všelijaké temné výhrůžky nebo projevy policejní mentality, zlovolná slovní šikana. Toho všeho je na českém internetu hodně a čte se to dost těžko.
Kdyby někdo podobným způsobem jako okruh lidí kolem pana Vyvadila „vytrolil“, já nevím, fanklub nějaké infantilní popové kapely, dalo by se asi mluvit o zbytečném vytahování se. Tady ale šlo o lidi, kteří se cítí být povolání k debatě o bezpečnosti země, a vnášejí do ní směs obskurních konspirací, vskutku kreativní syntaxe a vůbec značně osobitého pajazyku. Výsměch vůči nim může být taky okázalá snaha doložit vlastní nadřazenost, stejně tak se ale dá brát jako projev elementárního respektu, k němuž přeci patří očekávat od druhé strany v debatě dospělost, alespoň minimální soudnost, alespoň nějakou zorientovanost. A dát najevo, když zjevně absentují.
