Výročí Cibulkových seznamů. Kam mizí ta jména?

Každý rok mě znovu překvapí, jak se příroda na jaře během několika dnů zcela promění. I vzduch je najednou jiný a tak obvykle trávím více času venku než za klávesnicí počítače. Před dvaceti lety, jsem se před Velikonocemi procházel po Malostranském náměstí a prohlížel si kožené výrobky firmy Kubát z Lázní Bělohradu. Potřeboval jsem si koupit malý batůžek nebo tašku.

Od počátku ve mně doutnala značná nedůvěra. Na trhu a v Praze firma z východních Čech? Ale protože jsem z Jičína, což je kousek od jejich sídla, dal jsem se s prodavačem do řeči. „Potřeboval bych nějaký batůžek nebo tašku, která by co nejvíc vydržela.“ Podíval se na mě a povídá: „Vezměte si tenhle batoh z Jelenice, vydrží víc než z vepřové kůže a když jej nebudete příliš zatěžovat, vydrží vám léta.“ Prohlédl jsem nabízené zboží a vypadalo solidně, nikde žádné nedošité nitě, žádnou chybu jsem nenašel a batoh si koupil. 

Po dvaceti letech každodenního užívání musím konstatovat, že začíná jevit známky mírného opotřebení. Jeden popruh se mírně protáhl a udělal se nad ním malý otvor. Je to tím, že batoh občas nosím jen na jednom rameni, což se nemá a navíc jsem v něm odvlekl již několik tun nákladu. Také se mírně roztrhla podšívka, ale to pravděpodobně i občasným nošením pistole, kterou nemám v žádném pouzdru. Budu muset navštívit místní firmu u nás v Horních Počernicích a požádat o malé opravy. Vypadá to, že si dalších dvacet let nebudu muset od fy Kubát žádný další batoh kupovat. Je to samozřejmě mrzuté, neboť jsem zvyklý na věci, které se štěstím přežijí záruční dobu, a mohu si radostně za vydělaný peníz koupit něco nového. Nechápu, jak mohla firma, která vyrábí věci, co člověka pomalu přežijí, přežít v tržní ekonomice dneška. Jen o jedno bych chtěl majitele firmy požádat. Zda by nerozšířil sortiment. Přece jenom batoh není všechno, občas potřebuju boty, oblečení, ledničku, pračku…

Zatímco batůžek z Jelenice léty nedoznává téměř změn, jiné věci se naopak mění velmi dynamicky. Přesně před dvanácti lety, 20. března 2003 vydalo ministerstvo vnitra oficiální seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti. Učinilo tak na základě zákona č. 107/2002 Sb.. Ze zveřejnění byli vyjmuti cizinci a spolupracovníci evidovaní v kategorii důvěrník. Ministerstvo vnitra pro vyřazení cizinců použilo evidenci obyvatel, čímž se dopustilo fatální chyby, neboť tisíce lidí zemřelých v šedesátých a sedmdesátých letech v elektronické evidenci nebyly. Při strojovém srovnání vypadly rovněž všechny záznamy, které nebyly úplně shodné, ať již byl záznam chybný v evidenci Státní bezpečnosti nebo v evidenci obyvatel. O vydané seznamy byl obrovský zájem a tři tisíce výtisků osmikilového seznamu, zdaleka nestačilo uspokojit poptávku. Ministerstvo vnitra ale zveřejnilo, v souladu se zákonem i elektronickou verzi seznamů a umístilo ji na své internetové stránky. O něco později došlo k doplnění několika set záznamů především spolupracovníků rozvědky.

Po vzniku Archivu bezpečnostních složek v roce 2008 byly archiválie, ze kterých byl přepis pořízen, delimitovány do nově vzniklé instituce a s nimi přešla i povinnost zveřejnění oficiálního seznamu na tuto novou instituci. Na internetových stránkách archivu se můžeme dočíst: „Zveřejněním těchto evidenčních podkladů naplňuje Archiv zákon č. 181/2007 Sb., resp. zákon č. 107/2002 Sb.. Podklady jsou zveřejňovány v aktualizované (!) podobě…“ Dále je zde chybně uvedeno, že se zveřejnění spolupracovníků rozvědky týká pouze ideových spolupracovníků (IS), důvěrníků (D) a kategorie důvěrný styk (DS). Ve skutečnosti se týká i agentů, pokud byli občany ČSR nebo ČSSR, naopak dle platných směrnic se kategorie DS měla týkat pouze cizinců. To však není až tolik podstatné. Daleko důležitější je nenápadné slůvko „aktualizované“. 

Podle veřejně dostupných informací přibližně sedmdesát procent soudních sporů o neplatnost evidence spolupracovníků Státní bezpečnosti rozhodují soudy ve prospěch žadatelů, kteří tvrdí, že je Státní bezpečnost evidovala neoprávněně. Ministerstvo vnitra, řešilo soudem nařízený výmaz z evidence poznámkou, že dotyčný konkrétní záznam byl rozhodnutím soudu vyřazen z evidence, ale ve zveřejněné tabulce zůstal z toho důvodu, aby bylo jasné, co se se záznamem stalo, protože z vytištěných seznamů jej nikdo pochopitelně odstranit nemůže. Na stránkách ABS se dočteme poznámku o spolupráci s Odborem správních činností MV ČR, kterou se podařilo doplnit 642 evidenčních záznamů a dalších 1146 je prověřováno. Nic se ale nedočteme o tom, kam zmizely stovky vymazaných jmen na základě rozhodnutí soudů, neboť ABS nepokračuje v praxi ministerstva vnitra, které k záznamu učinilo pouze vysvětlující poznámku, ale rovnou záznam z tabulky a všech vyhledávačů trvale odstraní. Počet takto zmizelých lidí se již blíží tisíci případům.

Každý zná scénku z filmu Skřivánci na niti, kde bývalý hlavní knihovník města Prahy odpovídá na poznámku učitelky o mizející pracovní morálce: „ Né pracovní morálka, ale konkrétní lidi se nám ztrácejí…. mlíkař zmizel, protože řekl pravdu…“ 

Nejde jen o manipulaci s archivními dobovými záznamy, kdy ze zveřejněných evidenčních pomůcek neustále mizí lidé, ale také o fakt, že na to ABS jasně neupozorňuje. Zmatky kolem evidencí Státní bezpečnosti se tím jenom zvyšují. Registrační protokoly centrálních správ jsou umístěny i na webových stránkách slovenského Ústavu pamäti národa, kde záznamy po rozhodnutí českých soudů pochopitelně nemizí. Na internetových stránkách Petra Cibulky www.cibulka.com rovněž k žádným zásahům nedochází. 

Napadalo mě tedy pokusit se vyhledat co nejúplnější původně vydaný seznam ministerstva vnitra. V době internetu není přece tak snadné, aby zcela zmizel z virtuálního světa. Nedalo mi to žádnou práci a na serveru www.slunecnice.cz jsem objevil původní doplněnou verzi z roku 2005 vydanou ministerstvem vnitra. Do současné doby si ji stáhlo celkem 146 030 lidí. Pro jistotu jsem požádal Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, aby tento soubor umístilo na stránky www.ibadatelna.cz.

Vůbec mi nejde o vytváření nějakých nových seznamů nebo o něco podobného. Velmi dobře vím, že každý lidský osud je jedinečný a nedá se samozřejmě obsáhnout v jednom řádku registračního protokolu. Značná část spolupracovníků Státní bezpečnosti byla spíše jejími oběťmi nebo minimálně oběťmi a spolupachateli zároveň. Jde mi o jinou věc. Tyto evidence umožnují veřejnou kontrolu, zda jsou konkrétní svazky zachované či zničené. Postupem, který volí ABS, vnáší do možností, které má občan pro zjištění, zda byl k němu nebo někomu jinému veden svazek Státní bezpečnosti, nejen další chaos, ale svým způsobem se navíc jedná o zamlčování, či pozměňování historických pramenů.

Pokud se chce badatel dozvědět na internetu, zda byl někdo veden v evidenčních pomůckách Státní bezpečnosti, musí dnes navštívit stránky minimálně pěti institucí či jednotlivců. Vzpomínám si na pořad Svobodné Evropy po emigraci Waldemara Matušky: „…A běžte si koupit Matuškovy desky do Supraphonu… nebudou.“

Proto všem, kteří se zajímají o dokumenty StB důrazně radím – Stáhněte si evidence do vlastního počítače – na internetu třeba jednou nebudou…  

 

Na článek Radka Schovánka reaguje ředitelka Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková:

V „Echu 24“ 18. března 2015 jsem si se zájmem přečetla článek badatele Radka Schovánka „Výročí Cibulkových seznamů. Kam mizí ta jména?“. Autor se spravedlivě rozhořčuje nad zločinem, jehož se dopouští Archiv bezpečnostních složek: z vyhledavačů na svých webových stránkách totiž odstraňuje jména osob, u nichž soud rozhodl, že byly Státní bezpečností evidovány neoprávněně. Následně tento badatel obviňuje Archiv z manipulace „s archivními dobovými záznamy, kdy ze zveřejněných evidenčních pomůcek neustále mizí lidé“. Pan Schovánek, který v Ústavu pro studium totalitních režimů dosud pracuje na pozici vedoucího jedné ze skupin oddělení digitalizace, si tak zjevně plete originál evidenční pomůcky s její digitalizovanou kopií, a navíc se mýlí: Originální pomůcka, tedy protokol, v němž je dotyčný evidován, zůstává pochopitelně beze změny – ostatně jinak to ani není možné, protože ony evidenční pomůcky jsou archiváliemi, tedy součástí Národního archivního dědictví, a archiválie, jak známo, pozměňovat nelze. A až na nepatrné odůvodněné výjimky se nemění ani elektronická kopie protokolu – jediný rozdíl po provedení tzv. „výmazu“ spočívá v tom, že osobu nelze dohledat pomocí vyhledavače na našich webových stránkách (objeví se hlášení „nebyl nalezen žádný záznam“).

Kdyby se pan Schovánek ve věci trochu orientoval, nebo se alespoň zeptal, věděl by, že Archiv s touto praxí začal už v r. 2010, a to nikoliv ze své libovůle, ale na základě prohraných soudních sporů.

V minulosti totiž onomu výmazu osoby z evidencí předcházely fakticky dva soudy: V rámci prvního se žalobce žalobou na ochranu osobnosti domáhal uznání neoprávněnosti své evidence, přičemž žalovanou stranou bylo Ministerstvo vnitra. Archiv pak sice inkriminovaný rozsudek obdržel, nicméně výmaz automaticky neprováděl. Žalobce se prostřednictvím následného soudu domáhal provedení tohoto výmazu. Do léta roku 2010 tedy Archiv prováděl výmaz výhradně na základě rozsudku o výmazu, kdy rozsudek zněl např. „Žalované se ukládá, aby vymazala jméno žalobce ze seznamů spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti, které zveřejňuje na svých internetových stránkách“.

Šance Archivu tento soud vyhrát byly fakticky nulové: Celý soudní spor stál pouze a výhradně na právním posouzení věci, kdy soud zkoumal pouze existenci rozsudku na neoprávněnost evidence a to, že se žalobce skutečně nacházel ve zveřejněných seznamech. Navíc zde existoval judikát, tedy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, č.j. 30 Cdo 970/2004, jímž bylo rozhodnuto, že „Zveřejnění osoby v seznamu spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti je v rozporu se zákonem, bylo-li pravomocným rozsudkem určeno, že tato osoba byla neoprávněně evidována jako spolupracovník Státní bezpečnosti.“ Jak známo, přestože česká legislativa není založena na principu precedenčního práva, praxe je taková, že při existenci judikátu se jím soudy nižší instance automaticky řídí. Jinými slovy řečeno – pokud žalobce disponoval rozsudkem o určení neoprávněnosti jeho evidence v seznamu spolupracovníků StB, soud vydal automaticky rozsudek uvedeného znění a případný odvolací soud rozsudek potvrdil. Soudní náklady, které Archiv za jeden takový spor platil, činily cca 20 000,- Kč. Citovaný judikát nebyl dosud překonán žádným jiným rozsudkem.

Od roku 2008 do léta 2010 tak Archiv v podstatě zbytečně prohrál několik desítek sporů (každý s náklady řízení cca 20 000 Kč), a to přesto, že byl neformálně ze strany soudu několikrát vyzván, aby konal v souladu s judikátem Nejvyššího soudu. Zmíněná poznámka v podobě hvězdičky na konci předlouhého řádku byla soudy opakovaně označována jako nedostatečná satisfakce, nepřiměřený zásah do osobnostních práv a porušování čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Teprve v létě r. 2010 Archiv i Ústav pro studium totalitních režimů uznaly soudní spory o výmaz jako nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky a od té doby kontinuálně provádějí výmaz okamžitě po doručení pravomocného rozsudku. Jen na okraj – jeden z posledních sporů kvůli nevymazání žalobce ze seznamů spolupracovníků StB přišel Archiv na 60 000,- Kč v rámci řízení o náhradu nemajetkové újmy (původně bylo žalobcem požadováno 100 000,- Kč).

S ohledem na počty smazaných osob ze seznamů, které Archiv v souladu se zákonem č. 140/1996 Sb. na svých webových stránkách zveřejňuje, tak ušetřil Archiv do budoucna cca 10 000 000,- Kč z peněženek daňových poplatníků, které by musel vynaložit na soudní náklady cca 500 vymazaných osob, které disponovaly rozsudkem o neoprávněnosti evidence. To, zda dotyčný vyhledavačem prochází či nikoliv, nemá navíc sebemenší vliv na předložení z vyhledavače „vymazané“ archiválie kterémukoliv žadateli. Pokud by Archiv musel onu ohromující sumu z výše uvedených důvodů zaplatit, pan Schovánek by zajisté vedení Archivu halasně napadal, že plýtvá penězi daňových poplatníků.

Zajímavá je ještě další pasáž jeho jarního zamyšlení: Pan Schovánek totiž veřejnosti sugeruje, že „postupem, který volí ABS, vnáší do možností, které má občan pro zjištění, zda byl k němu nebo někomu jinému veden svazek Státní bezpečnosti, nejen další chaos, ale svým způsobem se navíc jedná o zamlčování, či pozměňování historických pramenů“. Naopak – sám pan Schovánek tím, že zbožšťuje evidence a údaje, které lze získat z vyhledavačů, zamlčuje existenci jiných historických pramenů, které nejsou součástí evidencí.

Aby bylo možno považovat jmenné – ať už převzaté od bezpečnostních složek nebo Ústavem pro studium totalitních režimů rozvíjené – evidence za opravdu jediné a zásadní vodítko pro veřejnost i archiváře, musely by být všechny archiválie, které Archiv spravuje (a jichž je více než 17 km) vytěženy, tj. musela by z nich být vypsána všechna jména, která se v nich vyskytují. Taková eventualita je jednak zcela nemožná, jednak do značné míry selhává v případě, že se badatel neptá na jméno, ale na téma. Archivář pracuje tak, že si na základě vstupních údajů vytipuje archivní soubory, v nichž by se daná informace mohla nacházet, v nich pak vytipuje konkrétní archiválie a pročte je. Vychází přitom ze všech podkladů, které má k dispozici – tj. z manipulačních seznamů, inventářů, ale také např. z předávacích protokolů atd. Proto je role archiváře v celém procesu naprosto klíčová.

Představa, že na internetu najdu všechno a že se na údaje zde uvedené mohu plně spolehnout, je sice lákavá, ale velmi naivní. Archiv opakovaně a při všech příležitostech zdůrazňuje, že vyhledavač na jeho webových stránkách slouží výhradně jako orientační pomůcka – laik nemá naprosto možnost poznat, zda se svazek, který tímto způsobem dohledá, dochoval či nikoliv, ani to, zda v Archivu není k dané osobě uloženo ještě něco dalšího. To, jakým způsobem lze o archiválie žádat, podrobně popisujeme zde http://www.abscr.cz/cs/jak-zadat, přičemž doporučuji pozornosti laskavého čtenáře zejména písmeno B.

Jen na okraj – pokud nyní pan Schovánek vystupuje jako horlivý zastánce internetového zveřejňování seznamů osob, evidovaných Státní bezpečností, je s podivem, že v době, kdy pan Stanislav Penc zveřejnil na svých stránkách jednu z klíčových databází – tzv. EZO (evidenci zájmových osob), tento svůj názor před tehdejším vedením ÚSTR, které se domnívalo, že tyto databáze „nepatří do rukou amatérům“, nikterak výrazně neprezentoval (http://www.novinky.cz/domaci/173229-pencovy-registry-stb-budou-dostupne-do-dvou-dnu-zackuv-ustav-je-proti.html). Dokonce upozorňoval autorku tohoto článku, že poskytnutím databáze EZO Úřadu pro ochranu osobních údajů (který si ji vyžádal v rámci šetření zveřejnění databáze panem Pencem) překročila své pravomoci, za což si ponese následky……

/
Autor je badatel

Od roku 1993 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti StB, po utlumení jeho činnosti po nástupu ČSSD k moci v roce 1998 odešel do Čs. dokumentačního střediska k profesoru Vilému Prečanovi. Po ukončení grantu pracoval ve slovenském ÚPN, později pracoval v ÚSTR. Zajímá se o problematiku čs. exilu a činnosti komunistické rozvědky proti němu.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.