A uklízet po uprchlících jste ochotni?
O čem a jak by vlastně zodpovědná média měla referovat v uprchlické krizi? Je jejich úkolem tlumit vášně? Vzbuzovat soucit a solidaritu s uprchlíky? Anebo co nejvěcněji referovat o tom, co se děje? Existují otázky, které by se neměly klást, protože jsou v dané situaci frivolní?
Problém je v tom, jestli tomu lze vyhovět. Zpravodajství v očích toho, kdo si v zásadě myslí, že tu uprchlíci mají být a jen houšť a větší kapky, bude vždy vypadat jinak než zpravodajství pro toho, kdo si v zásadě myslí, že jsou v pozici žadatelů, kteří žádný automatický nárok žít v Evropě nemají.
Vzniká pak symetrie opozice výhrad jedné strany vůči té druhé. Tato ukázka titulních stran MF Dnes byla umístěna na sociální sítě s tím, „aby bylo vidět, kdo to tady rozdmýchává.“ Je to rozdmýchávání, anebo ničím nevybočuje z toho, jak druhdy tzv. seriózní žurnalistika dnes pojímá všechno?
V uprchlické krizi velká světová média co chvíli hřeší způsobem, jaký by v jiných situacích okamžitě identifikovala jako v rozporu se svými etickými pravidly. Zas a znova se fotografie soustřeďují na děti a ženy, přestože mezi uprchlíky je převážná většina mužů. Je to pochopitelné soustředění na ty, kdo si zaslouží největší soucit, anebo kreslení zavádějícího obrazu situace? Speciálním případem jsou záběry pětiletých dětí držících v ruce cedule s nápisy v perfektní angličtině.
Nemáme jistě věřit tomu, že si je ty děti psaly samy. Stojí za to ale připomenout, že před pár lety byl jeden americký fotograf zbaven ceny, kterou obdržel za fotografii hasiče ochlazujícího si obličej v bazénu, když vyšlo najevo, že hasiče požádal, aby si obličej ošplíchl pro kameru ještě jednou. Kde je etická hranice? Kdyby ty cedule těm dětem napsal sám fotograf, je to špatně, ale když jim je napíše nějaký humanitární pracovník, je to v pořádku? Je v tom vůbec smysluplný rozdíl?
Tato tendence k režírovanosti zpravodajství hlavních médií má pak za následek, že část publika se utíká k alternativním zdrojům holedbajícím se, že přinášejí tzv. necenzurovanou pravdu. Podívejte se na toto video, zachycuje migranty na řecko-makedonské hranici odmítající potravinové balíčky od makedonské policie. Nelze jim nic vytknout, záběry nejsou nijak editované, nesnaží se nic skrýt ani nic zdůraznit. Pocházejí zřejmě od legitimních makedonských novinářů. Je to situace, která by si zasloužila rozkrytí a širší informování. Které se ovšem nekonalo.
Když se ale podíváte na videa, která vám YouTube nabídne jako podobná a chvíli se těmi kanály probíráte, zjistíte podle titulků a komentářů, že některé z nich jsou nepokrytě rasistické a xenofobní. Část videí, která prezentují, je nepochybně zlomyslně manipulativní. Jenže část, jako třeba zmíněné záběry z Makedonie, ne. Hlavní proud tak svou úzkostnou snahou vylíčit uprchlíky v co nejlepším světle tuto odpudivou subkulturu živí.
„Mají lepší mobily“
Přitom některé zdánlivě frivolní otázky přinesou nečekané nebo důležité odpovědi. „Mají lepší mobily než já,“ zaznívá občas reakce na zveřejněné záběry. Podle principu akce a reakce pak zas jiní kritizují, že televize a noviny tyto záběry zveřejňují a dávají takovým otázkám prostor. Jenže mobilní revoluce je zásadním hybatelem současné migrační vlny a koneckonců jedním z důvodů, proč se spustila teď a ne třeba před pěti lety. Když se budeme tvářit, že je neslušné ptát se, kde ti chudáci vzali na mobily, nedozvíme se to.
Zaujala mě krátká videoreportáž, kterou měl známý fotograf Jan Šibík na DVTV. Popisuje v ní scény z maďarsko-srbské hranice, z nichž vyplývá, že uprchlíci mají v určitém smyslu dostatek: dostatek potravin, jež zůstávají nesnědené na místě, dostatek stanů, jež zůstávají opuštěné, dostatek karimatek, jimiž se topí. Je to pochopitelné, v situaci podobající se válce člověk hledí na materiální ztráty a pořádek až na posledním místě. Jistěže ovšem někoho mohou takové záběry vést k závěru, že uprchlíci jsou nevděční a sobečtí.
„Plno lidí volá a ptá se, jakým způsobem by mělo pomoct. Jediný, co mě napadá, aby sem přijeli a, bohužel, po těch uprchlíkách to uklidili,“ končí Šibík svou reportáž.
Je to provokace? Nechápu to jako náznak, že tu uprchlíci jen dělají nepořádek. Šibík jen ukazuje nikoli nový fakt, že mnozí z těch, co chtějí v různých humanitárních situacích pomáhat, často ve skutečnosti nepomáhají. Jak to vezmou ti, kteří vyrážejí na maďarské hranice nebo aspoň na pražské Hlavní nádraží v dojemné a často bezvýsledné snaze „ulovit“ oběť, které by mohli pomoci? Pomůžou uklízet? Zasloužili by si za to plný respekt a oprávněný pocit, že pomáhají dobré věci. On to totiž někdo uklidit bude muset.
