Šlachta neukočíroval vztah k Babišovi
Plusy a minusy Roberta Šlachty
Měl velkou snahu, ale bohužel nemířila všemi směry stejně. Redaktor magazínu Reportér Jaroslav Kmenta shrnuje plusy a minusy působení Roberta Šlachty v čele detektivů Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.
Případ Roberta Šlachty, který v pátek oznámil, že končí v čele protimafiánského útvaru ÚOOZ, není vůbec černobílý. Není to andílek, za kterého bychom měli vyjít do ulic a demonstrovat. Není to ovšem ani Lucifer, nad kterým bychom měli zlomit hůl a poslat ho rovnou do pekel.
Co tedy Šlachta je? Ředitel ÚOOZ je oběť svých přehnaných ambicí a také mocenských zájmů politika a byznysmena Andreje Babiše.
Ale pojďme hezky popořádku.
Šlachta se stal šéfem elitního útvaru v lednu 2008. A pustil se do práce s vervou. Jenže během krátké doby udělal tři zásadní chyby.
Za prvé. Nenavázal na to dobré, co se povedlo jeho předchůdci Janu Kubicemu. (Na rovinu: ani on nebyl úplně bez chyb, ale to by bylo na jiný, historičtější rozbor.) Nicméně Šlachta nedodělal slibně rozdělané kauzy mířící na samé srdce organizovaného zločinu v Česku. Neusvědčil a nepozavíral nebezpečnou „příbramskou mafii“. Nerozprášil nejaktivnější odnože cizojazyčného zločinu a neobjasnil staré vraždy někdejší vekslácké elity.
Tohle všechno se nakonec vymstilo, protože tato zdánlivě nesourodá parta českého podsvětí se postupem doby postavila opět na nohy, nabrala na síle, různě se pospojovala a později dál vydírala či rovnou unášela podnikatele, likvidovala je a přebírala majetek.
Druhá chyba byla, že Šlachta zpočátku vsadil na své staré známé z devadesátých let, když ještě působil na protidrogové jednotce, tedy na mafiány a podnikatele z balkánské odnože organizovaného zločinu. Ukazuje se totiž, že Šlachtův útvar v současném boji proti zločinu využíval služeb některých balkánských mafiánů a kontroverzních podnikatelů.
Pro práci řadového detektiva to nebylo nic odsouzeníhodného. Tak to funguje všude na světě. Aby měl policista dobré informace, musí se mezi zločinci umět pohybovat, musí s nimi umět mluvit. Řada takových agentů dodávala policistům žhavé tipy o dodávkách drog, protože tím likvidovali konkurenci. Policajt v takovém případě nedělal nic nekalého. Zabránil další dodávce drog na český trh.
Pokud o tom věděli šéfové a pokud systém vnitřní kontroly útvaru nedovolil, aby taková spolupráce policistů s „ráfkem“ (agentem), přesáhla únosnou rovinu – třeba že policajt bude tolerovat obchod s drogami těm, kdo jim donáší – pak to není nelegální.
Jenže z balkánských tipařů z devadesátých let se za ta léta stali poměrně významní hráči. A ti mají už jiné zájmy a motivace. Spojit se s nimi, byl omyl. Bylo to, jako kdyby se v USA ve své době dal dohromady šéf FBI Edgar Hoover s kmotrem Al Caponem, jen aby zničili mafiána Lucky Luciana.
Třetí chyba byla, že v letech 2008 až 2012 až příliš naivně nabíhali Šlachtovi lidé na informace, které v prostředí šířil nespokojený podnikatel Andrej Babiš.
Babiš byl od konce roku 2006 poté, co se vlády ujala pravicová ODS, poněkud odříznutý od rozhodování vysoké politiky. Samozřejmě ne úplně, ale už to nebylo ono. Za časů ČSSD bylzvyklý na to, že mu „přátelé“ ze sociální demokracie často a rádi otevírali různé dveře. Za Topolánka a Nečase už to tak jednoduché neměl.
Není proto divu, že tu pak začal Babiš chodit a rozčiloval se, že „on tu platí miliardy na daních a kdejaký kmotr z ODS to pak rozkrade“. (Což je autentická citace, kterou v té době autor tohoto textu od Babiše slyšel.)
Babiš měl o šedé zóně byznysu a politiky a o aktivitách „modrých kmotrů“ kvalitní informace. Chránil si svůj byznys, a tak mu patřičný informační servis zajišťovali lidé z bezpečnostní divize jeho holdingu i spřátelení policisté či exdůstojníci tajných služeb.
Umím si představit zatajený dech některých detektivů ÚOOZ, jak žádostivě poslouchali „zasvěcené informace“ o tom, jak to chodí mezi politiky a politickými podnikateli, kdo „dělá“ s Topolánkem, Bémem nebo Nečasem. Nebo kdy odlétá Janoušek do ciziny pro peníze, či s kým se zrovna sešel Rittig, aby domluvil „kšefty Na Homolce“.
ÚOOZ dělal správně, že si takové informace vyslechl a analyzoval, a pak se je snažil ověřit. Problém byl, že se tento útvar vymezil poněkud jednostranně, že si detektivové dali klapky na jedno oko a na jedno ucho, a neviděli a neslyšeli, co se děje na té straně, kde v tu chvíli seděl Andrej Babiš.
Takže zatímco ÚOOZ decimoval „pravicové kmotry“ (a nedá se říci, že by si to nezasloužili), Babiš v klidu nastartoval svůj politický projekt, vstoupil do médií a vyrazil do vysoké politiky a pak i do vlády.
Šlachtova chyba je, že nedokázal ukočírovat počáteční stadium. Měl jít tvrdě po „kmotrech“, jak je kdysi označoval sám tehdejší premiér Topolánek, ale stejně přísný měl být i k ostatním, tedy také (a možná hlavně) k Babišovi. A to je vlastně to, co ho činí slabým.
V jinak slibně rozehraném pokru se zločinci se uchýlil k selekci kauz. A to není nikdy dobře. Buď měříte všem stejně, nebo jste přísní jen na někoho, a to se dřív nebo později ukáže a projeví.
O riziku „selektivních kauz“ ÚOOZ věděla nepochybně od samého začátku fungování vládní koalice ČSSD. A čím víc se blíží volby, tím více tuší, jak mohou jejich straně zavařit „probabišovsky smýšlející šlachtovci“ (což je autentický výraz některých sociálních demokratů). ČSSD ví, že se může stát, že si ÚOOZ „vylosuje“ nějakého nového Ratha.
Proto ta snaha dostat Šlachtu z ÚOOZ, proto ta reorganizace.
V tuto chvíli tu ale nejde primárně o nezávislost policie. Je to jen politický boj. Jde jen o to, kdo tu bude tahat za delší konec provazu. Protože silnější bude mít větší šanci vyhrát volby.
Reorganizace je tak jen zástupný problém a prostředek, jak oslabit Babiše.
Kdyby vše fungovalo, jak má, bylo by docela jedno, jestli tu budou dva na sobě nezávislé útvary, nebo jeden větší s jedním „nešlachtou“ v čele. Ať jeden, nebo dva, vždycky by to mělo mít přece jeden smysl – a to je úspěšný boj proti korupci a zločincům. Samozřejmě s obhajitelnými výsledky.
Pokud jde o samotného Šlachtu, poslední dva roky to vypadalo, jako by on sám hledal způsob, jak se vyrovnat s jistou schizofrenií, kdy na veřejnosti vystupoval jako bojovník proti všem, ale ve skutečnosti byl bojovníkem jen proti někomu.
Ještě než přišlo sociálnědemokratické řešení s reorganizací, byla snaha dostat Šlachtu trochu jinak. A nemějme žádné iluze. Nehraje se tu čistě ani na jedné straně.
O co tu šlo do loňského roku?
Jedna skupina se chtěla Šlachtovi pomstít za pád Nečasovy vlády a za zatčení jeho partnerky Jany. Šlachtova parta se zase snažila udržet své pozice a chránit sebe, spřízněné žalobce a politiky.
Tehdy se uvnitř inspekce GIBS, kde ještě do minulého roku působila část sboru z dob ministrování Ivana Langera (ODS), zrodil plán. Našli Šlachtovo slabé místo, což byl jeho elitní detektiv Luděk Vokál, a nasbírali proti němu důkazy. Mimochodem – byly to důkazy o jeho nadstandardních vztazích s balkánskou odnoží organizovaného zločinu.
Jenže ÚOOZ šel na oplátku po „Langerově zbytkové skupině“. Možná si vzpomenete, jak loni v říjnu ÚOOZ oznámil akci Vidkun, během níž obvinili vysoce postavené policisty a podnikatele a zadrželi – pak propustili – Ivana Langera.
A týden nato zatkla inspekce GIBS Luďka Vokála, blízkého spolupracovníka Šlachty. A byla z toho „válka policajtů“. I pouhým pozorovatelům tohoto dění bylo jasné, že tu proti sobě stojí Šlachta a „antišlachtovci“.
Ale ruku na srdce: má takhle vypadat boj proti organizovanému zločinu a korupci? Má tu probíhat selekce, v jejímž rámci se a zavírají jen ti, kdo ohrožují „mne, nebo mého kamaráda“?
Dobré na éře plukovníka Šlachty je, že se rozbila jedna větev klientelismu a organizovaného zločinu. Jenže pak se to jaksi zaseklo.
Kdyby si Šlachta udělal již na samém začátku patřičný odstup od Babiše, mohl mít dnes za sebou nejen 17 plukovníků, kteří píší nespokojené dopisy ministru vnitra, a jistě i desítky dalších podřízených, kteří to třeba myslí i dobře, ale také – a to zejména – drtivou většinu společnosti.
Takhle se dá říci jen to, že bude dobře, že pokud po osmi letech dojde k personální obměně. A teď by to chtělo zase někoho jiného. Někoho, kdo nebude ani Babišův, ale ani Sobotkův a Chovancův. Ani žádného jiného politika.
Text přetiskujeme s laskavým svolením magazínu Reportér.
