Ministr politické spravedlnosti Pelikán

Robert Pelikán si za dva roky ve vládě vysloužil pověst Babišova pohůnka. Oprávněně? A vejde se do tohoto výkladového schématu ministrův poslední zákrok, návrh na kárné řízení vůči soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 Heleně Králové?

Pelikán Králové vytýká, že se neřídila verdikty nadřízených soudů a nevypořádávala se s jejich argumentací, což je třeba chápat hlavně jako narážku na větev v případu Jany Nagyové, známou také jako „kauza zpravodajci“. Králová Nagyovou a další obžalované, členy Vojenského zpravodajství, dvakrát zprostila viny z nařčení, že protizákonně sledovali tehdejší manželku tehdejšího premiéra Petra Nečase. Městský soud osvobozující verdikt Králové dvakrát zrušil, než případ letos v lednu přidělil nové soudkyni.

Zpravodajci jsou ta z větví, kde Nečas a jeho dnešní manželka stojí na nejtenčím ledě. Varianta, že milenka premiéra nechá sledovat jeho manželku proto, aby ji ochránila před kýmsi neznámým, zní stejně vycucaně dnes, jako když s ní potrefení přišli na začátku. Ale argumenty Králové ani protiargumenty nadřízeného soudce zatím neznáme.

Zato víme, že ministr Pelikán mohl kárné řízení navrhnout v podobě pro Královou mírnější. Nemusel žádat rovnou i její odchod ze soudcovského stavu. Ale žádá. Proč ta přísnost? Zajímavé je, že skoro od stejného okamžiku, kdy jí Městský soud zpravodajce odebral, soudí Králová jinou větev kauzy Nagygate, známou jako „poslanecké trafiky“.

Kdo si pamatuje nálady a komentáře z června 2013, kdy se ještě nevědělo, že avíza o odhalení chobotnice organizovaného zločinu na Úřadu vlády jsou nepodložené tlachy, si možná i vybaví, že konstrukce trafik coby úplatku vyvolávala i mezi lidmi k Ivovi Ištvanovi příznivě naladěnými pochybnosti o jeho úsudku. Dnes jsou trafiky právě vedle zpravodajské větve, kterou tehdy Karel Schwarzenberg označil za růžovou knihovnu, tím posledním, co Ištvanovi a spol. v jejich životním případu zbývá.

Pokud bude Pelikán se svou kárnou žalobou u Nejvyššího správního soudu stoprocentně úspěšný, Králová bude muset svléknout talár a pak se možná k trafikám dostane jiný soudce, který si dnešní situaci čte tak, že existuje jakási vyšší vůle, aby trafiky v úřadech klasifikoval jako úplatky.

Pokud je tato domněnka správná – a opakuji: nenapadá mě jiný důvod, proč by Pelikán těsně před koncem svého působení na ministerstvu podával tak tvrdý návrh –, máme tu spojení politiky se státními zástupci proti soudcovskému stavu. A to od ministra spravedlnosti, který se nedávno pohoršoval nad soudcovskou reformou v Polsku. Ta ve svém nejspornějším bodu dávala polskému ministru spravedlnosti a generálnímu prokurátorovi v jedné osobě právo odvolávat po šest měsíců soudce.

Robert Pelikán a Ivo Ištvan jsou fyzicky vzato dvě různé osoby, ale fakticky působí jako jeden. Pelikán loni ostentativně smetl námitky poslanecké komise k reorganizaci policie, která vládě doporučila zvážit obměnu na olomouckém VSZ (pro závěr hlasoval i člen komise za ANO Bohuslav Chalupa). Loni na jaře jeho chráněnci z Olomouce podali na Královou stížnost pro podjatost, kterou zamítl Městský soud v Praze. Teď Pelikán jejich soupeřku zkouší odstranit mocensky.

Olomoucké VSZ a Pelikánovo ANO mají v tomto případě shodné zájmy. Na zoufale vystavěné kauze Nagyová nejenže padla Nečasova vláda, v tom marasmu také před čtyřmi lety ve zrychleném řízení vylétly preference ANO. Pro Andreje Babiše je razie na Úřadu vlády pevná součást zakladatelského příběhu. Potřebuje přiživovat vzpomínku, která je víc dojem než realita, že ještě před čtyřmi lety v České republice vládlo Palermo, vedle něhož je takové Čapí hnízdo nevýznamná epizoda.

Pokud Pelikán zasahuje do práce justice s tak přízemním politickým kalkulem, jak se zdá, po volbách by neměl být ministr spravedlnosti ani ministr vnitra, neměl by být ministr už nikdy ničeho.