Oslavujeme Karla IV. A co Marie Terezie? Nebo František Josef I.?

V okamžiku, kdy si připomínáme jednu z nejdůležitějších událostí v dějinách českých zemí, 700. výročí narození Karla IV, Otce vlasti, krále českého a císaře Svaté říše římské, zamýšlím se nad tím, kolik takových velikánů vůbec měly naše země České a Moravské za celé své více než tisícileté obdob.

Za myšlenku stojí i to, zda jim věnujeme také takovou pozornost, kterou si zaslouží. Mám pocit, že na některé z nich jsme v různých obdobích zapomínali, buď nevědomky a z neznalosti, nebo z ideologických důvodů dané režimem. Letošní jubileum narození jedné z nejvýznamnějších osobností světa 14. století, je tak vhodným okamžikem si připomenout odkazy i dalších velikánů, z těch známých – Václav II., Jan Hus, T.G. Masaryk, Václav Havel. A co dominantní osobnosti první republiky, kterou se tak rádi chlubíme a vyzdvihujeme bez toho, abychom si uvědomili, že bez osobností jako A. Rašín nebo A. Švehla by to nebylo možné. Antonín Švehla, významný prvorepublikový státník, pravá ruka Masaryka „dovnitř země“, který stál u zrodu státu, třikrát jako premiér vedl vládu a stačilo málo a byl i druhým československým prezidentem po TGM místo Beneše.

A co Marie Terezie nebo František Josef I.? I ten byl „náš“, český, i když ho považujeme za Rakušana. Paradoxem je, že i Karel IV. stejně jako T.G. Masaryk nebyli původními Čechy, proč tedy máme tendence přehlížet Marii Terezii a její nepřekonatelný školský systém, a Františka Josefa I., který vládl rakouské monarchii úctyhodných 68 let a za jehož éry došlo k velkolepému hospodářskému rozmachu českých zemí spojeného s národním obrozením? Za jeho vlády vznikly například i plzeňské Škodovy nebo Baťovy závody. Z mého pohledu, není podstatné, zda významní patroni naší historie byli stoprocentními či padesátiprocentními Čechy, ale to, že naše země, kulturu, lid zde žijící, milovali, a především, že byli Středoevropané.

Střední Evropa je místem, kam jsme patřili a patříme, s respektem a úctou k základním lidským právům, svobodě a demokratickým hodnotám. Žádné vazby či odkazy k východnímu politickému a společenskému systému a nám na hony vzdálené kultuře. Dnes mnoho z tzv. „starých struktur“ či slavjanofilů se nám snaží namluvit, jak úzké vazby máme k těmto, pro nás lidsky cizím a nepochopitelným kulturám a národům. Jejich brutální metody vládnutí, srovnatelné s hrůzovládou ruského Ivana Hrozného, nám sem byly vždy vojenskou silou násilně dovlečeny. Kdo s nimi, byť v jakémkoliv úmyslu koketuje a snaží se nám je dávat za vzor, by se měl zamyslet nad tím, kdo jsme, odkud pocházíme a hlavně kam kráčíme.