Ukrajinci jsou líní najít si informace, říkají tamní novináři

„Savčenková je národní hrdinka s obrovským vlivem na ukrajinskou společnost. Jestli ve vězení umře, bude to velká tragédie.“ Server ECHO24.cz hovořil o současné situaci na Ukrajině s dvěma ukrajinskými novináři Tarasem Bilkou a Tarasem Vasylenkem. Česko navštívili v rámci festivalu Jeden svět 2015, kde zahrála i jejich kapela Krapka. 

„Chcete slyšet vtipnou historku?“ ptá se Taras Vasylenko přítomných před začátkem rozhovoru. Asi aby odlehčil situaci. „V Debalceve, kde probíhaly ty nejostřejší boje, přišla za vojáky babička, která jim darovala housera. Ti si okamžitě naplánovali, jak ho druhý den sní. Jenže potom v noci začalo ostřelování a vojákům se povedlo zachránit. Právě díky houserovi, kterého chtěli sníst. Ptáci totiž cítí, že přichází nebezpečí mnohem dříve než lidé, a tak je houser svým kejháním varoval před útokem. Tudíž se vojáci stihli rychle schovat a zachránit se. Housera tedy nakonec nesnědli a dodnes ho vozí s sebou jako čestného člena roty.

Oba pracujete v ukrajinských médiích. S ruskou propagandou se musíte setkávat denně. Jakými prostředky se Rusům podle vás nejlépe daří manipulovat veřejné mínění o situaci na východní Ukrajině?

Bilka: Určitě pomocí televize. Já například pracuji v tzv. občanské televizi, která funguje na internetu. Většinový divák nás ale nesleduje. Průměrný občan si doma raději stisknutím jednoho tlačítka na ovladači pustí klasickou televizi, nachystá jídlo a spokojeně konzumuje, co mu tam na obrazovce vnucuje propaganda. Zatímco pokud by si chtěl najít nějakou informaci sám, musel by použít internet. Musel by nad tím strávit nějaký čas. Musel by zapnout počítač, zadat do vyhledávače hledaný výraz a strávit s těmi informacemi nějaký čas. To ten líný občan neudělá.

Platí to i pro jiné formy médií, pro tisk?

Bilka: Tady kolega Taras Vasylenko pracuje v papírovém týdeníku, takže to důvěrně zná. Pro průměrného Ukrajince je kvůli jeho lenosti náročné koupit si noviny nebo si je najít na internetu. Lidé by se ale měli naučit najít si čas a vyhledat si informace sami. Neměli by se nenechat pasivně ovládat médii.

Nemohla by ale jejich neinformovanost a z toho plynoucí neznalost situace být důsledkem toho, že ne vždy mají přístup k moderní technice?

Bilka: Ano. Pochopil bych to v případě nějakého vesničana, protože na venkově ta technika opravdu nemusí být k dispozici. Ale potom opravdu nedokážu pochopit, že té propagandě často podléhají lidé ve městech, dokonce i velkoměstech. Třeba v Moskvě, kde má každý přístup k internetu, lidé běžně věří těm báchorkám, co Kreml vykládá. A to by přece rozumný člověk z velkoměsta neměl.

Vasylenko: Toto ovládnutí myslí pomocí propagandy probíhá systematicky už několik let. Vlastně od té doby, co přišel Putin k moci, se její jednotlivé dávky stále zvyšují a lidé jí stále více podléhají. Tudíž jsou dnes ochotni uvěřit i tomu, že Ukrajinci jsou schopni spáchat takový zločin, jako je ukřižování dítěte.

Stalo se, že by jednotlivé samosprávy, ať už ta doněcká či luhanská, za účelem ovlivňování tamních obyvatel založily svá vlastní média, sdělovací prostředky?

Vasylenko: V Luhansku a Doněcku se proruští separatisté zmocnili vysílacích studií a tiskáren. Vydávají tam své vlastní noviny. Ze studií dokáží  odvysílat neuvěřitelné věci, které jsou snad mnohem horší než ty, které se k nám dostávají z Ruska. A já jsem stoprocentně přesvědčen, že tyto kanály financuje Rusko.

Bilka: Je pravda, že pokud se chce člověk opravdu přesvědčit o tom, co se na východní Ukrajině děje, je nejlepším řešením vydat se přímo na místo. Dnes lidé často věří více tomu, co se objeví na facebookových nebo twitterových účtech jednotlivých novinářů. Lidé jsou rádi, že ty informace mají z první ruky.

Takže se vlastně novinář sám stal jakousi mediální institucí, sdělovacím prostředkem?

Bilka: Ano. Tento fenomén se může ještě zajímavě vyvíjet, protože někteří novináři mají až 600 tisíc odběratelů, takže v podstatě více lidí odebírá informace z jejich osobních profilů, než je předplatitelů největších ukrajinských novin. Musíme si dávat pozor, aby se nestalo, že někdo z nich podlehne nějakému politikovi nebo straně. To by mohlo být v budoucnu nebezpečné. Je třeba si uvědomit, že svoboda je zároveň odpovědnost, a když už jsme ji dostali, tak se s ní musíme naučit zacházet.

Ukrajinské pilotce Savčenkové, která je v současné době držena v ruském vězení, byla ve středu prodloužená vazba. Jaký je váš pohled právě na tento případ?

Vasylenko: Mě teď nejvíce rozčiluje, že naše vláda nedokáže udělat nic zásadního proto, aby se Savčenková dostala z vězení. Na druhou stranu, už teď je z ní legenda. Je to národní hrdinka. Jestliže umře (Savčenková drží protestní hladovku přes 80 dní, pozn. red.), tak to bude velká tragédie.

Myslíte, že pokud by Savčenková zemřela nebo se jí stalo něco zlého, dokázalo by to proti Rusku obrátit i jejich zaryté podporovatele?

Bilka: Je to jako s Margaret Thatcherovou. Aby vůbec mohla začít jednání s IRA, musela nejdřív padnout vláda. Stejné to asi bude se zarytými podporovateli ruské politiky. Dokonce si myslím, že oni by z jejího neštěstí měli velkou radost, takže toto jejich názor rozhodne nezmění.

Vasylenko: Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že ona ví, co dělá. Každé soudní jednání, které absolvuje, ještě více upevňuje postoje přesvědčených Ukrajinců. Například na posledním jednání soudu si s sebou přinesla vlastnoručně namalovaný obrázek, pod kterým byl nápis: „Narodila jsem se jako Ukrajinka, jako Ukrajinka zemřu.“ Její vliv na ukrajinskou veřejnost je veliký.

Bilka: Tohle je naprosto jiná kategorie lidí. Já jsem například měl možnost setkat se osobně s Hryhorijem Mustangem, který v Moskvě přemaloval sovětskou hvězdu na jednom z tamních věžáků na modrožluto. Když pak slezl dolů, potkal tamní policisty a řekl jim, co udělal. Ti z toho byli tak paf, že ho nechali odejít. Místo něj poté zadrželi dalších devět jiných lidí. Nejvtipnější na tom je, že video, na kterém překresluje hvězdu, poté prodal LifeNews, což je jeden z nejhorších televizních kanálů ruské propagandy. Peníze, které utržil, pak věnoval dobrovolnickým praporům.

Vy kromě toho, že pracujete jako novináři, máte také vlastní kapelu. Jste muzikanti. Stala se hudba nějakou formou útěk z hrůz konfliktu?

Bilka: Naopak, muzika je reakcí, ztělesněním toho, co se děje.

Vasylenko: Válka jednou skončí, ale hudba tady zůstane napořád. Témata máme různá, ale poslední dobou ujíždíme na folkloru. Do té doby to byly různé věci.

Bilka: Na našem předchozím albu jsou dvě lidové písně, nejsou to známé lidovky, ale písně, které pro nás byly impulsem, abychom začali sbírat lidovou tvorbu. Je tam třeba píseň o Vilému Habsburském, který se zamiloval do Ukrajiny, změnil si jméno na Vasil Vyšivanka a odjel na Ukrajinu, kde se stal velitelem oddílů střelců.

Takže folklórní písně Ukrajince ještě stále zajímají?

Bilka: Tyto písně už v současné době zůstávají jen v paměti těch starších lidí. A tak vlastně vznikla myšlenka, abychom uskutečnili folklorní expedice. S mým otcem jsme jezdili po vesnicích, vyhledávali ty nejstarší občany a ptali jsme se jich, jaké písně zpívají. Podobné výpravy jsme uspořádali celkem sedmkrát a během nich jsme nashromáždili přes tři sta písňových textů. U většiny z nich se ale nezachoval původní hudební doprovod, tak jsem to pak konzultoval s odborníky a ti mi řekli, že většina z těch písní bude mít vůbec poprvé svou vlastní hudební složku.

Realizaci alba jste si zafinancovali sami? Takové bádání po historii folkloru není úplně levná záležitost.

Bilka: Zařídili jsme to pomocí crowdfundingu. Když jsme ale měli album potom připravené k vydání, došli k názoru, že by nebylo správné plody té práce, na které se podílelo přes sto lidí, včetně těch, kteří na to finančně přispívali, sklidit znovu, společně s jejich penězi. A tak jsme to celé album umístili k bezplatnému stažení na internet. Doufáme, že se díky tomu počet posluchačů folkloru nejen u nás rozšíří.