1

S Koljou na věčné časy a nikdy jinak

Témata:

Včerejší filmový večer – vydávali se Čeští lvi – pokračoval na programu ČT filmem Kolja, který to v české polistopadové kinematografii dotáhl pravděpodobně nejdál: obdržel v roce 1996 Oscara a tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl se prý domníval, že Češi natočili film k jeho poctě, tedy „Kohl ja!“ čili Kohl ano!.

Kolju viděla za dvacet let od jeho zrození polovina národa desetkrát, druhá dvacetkrát. Je to film, který někteří umí nazpaměť a tu slavnou scénu se sprchou, jak Kolja volá babušce do Ruska, si jistě zkusil ve vaně každý. Je to film, který se dá opravdu vidět znovu a znovu, neboť některé věci se nikdy neomrzí: například ta s tím violoncellem, nebo jak jede vlak v krajině a zní Dvořák, i když to je možná Obecná škola

I já osobně jsem si Kolju postupem času téměř zamiloval, i když jsem ho zpočátku z ideových důvodů odmítal, což ovšem souviselo s mladistvým vzdorem, ze kterého člověk vyroste. Nyní už mu rozumím, myslím, lépe, musel jsem k němu vyzrát, stejně jako vyzrával vztah Františka Louky k malému ruskému budulínkovi Koljovi.

A protože je sobota večer po krásném už jarním dni a já se na něj chci nyní podívat znovu, nehodlám ztrácet čas nějakým novým originálním rozborem, ale z důvodů též jaksi historických zde ocituji část svého článku, který před dvaceti lety vyšel v časopise Respekt.

Nejdříve v něm rozvláčně popisuji fenomén Svěrák otec a syn, jenž se v těch letech právě zrodil. Protože jsem tehdy ještě psal recenze tak, že jsem se v nich vytahoval, co všechno nevím, hodil jsem tam termín z psychoanalýzy: „Wunscherfüllung“ – vyplnění přání. Moje teze byla, že Svěrák-otec píše a Svěrák-syn pak natáčí sny o nás, o Češích samých. Takovým do filmu oděným „snem“ je i Kolja. Tohle byla úvodní teze, takový výkop, v němž jsem pak dál jel.

„Vysněností“ se dá charakterizovat, tvrdil jsem tam, již první plně svěrákovský film Obecná škola (1991). Film byl retroobrazem ideálního českého nebe s českým astrálním osazenstvem, a to ve dvou archetypálních provedeních: Čech světák, fantasta a haur (učitel Hnízdo Jana Třísky) a Čech pracant, solida a koumák (otec Souček v podání Zdeňka Svěráka). Obecná škola byla kritikou dokonce přijata jako téměř mesiášské dílo, jako „slovo řečené opravdu česky(!). A bude-li takových slov víc, vytratí se snad i strach o osud národa, státu i naší kinematografie,“ psal tehdy Jan Lukeš v recenzi přímo nazvané Český film. Atribut „český“ přitom označoval cosi daleko víc než jen pouhý fakt, že byl vyroben Čechy a v Česku: pro nově budovaný stát mu byl přiřčen úkol přímo zakladatelský.

Nový film otce a syna Svěrákových, tedy Kolja, není rovněž filmem pouze „jako takovým“. Také on je syntézou řady pocitů a citů, jež lze lehce vztáhnout na českou národní povahu, přesněji řečeno: na naši představu o této povaze. 

A rozumbrada tam vytahuje po Freudovi další těžký kalibr: Milana Kunderu: Přední roli tu hraje ochota dojmout se z její (tedy české) prý zvláštní a neopakovatelné citovosti a „lítostivosti“. Milan Kundera píše v Knize smíchu a zapomnění (četl ji tehdy ten mudrlant?), že české slovo „lítost“ nemá v žádném jiném jazyce výstižný ekvivalent – „označuje pocit nesmírný jak roztažená harmonika“. 

„Neumím si představit,“ – asi tedy četl, když tak cituju – pokračuje dále Kundera, „jak bez něj může vůbec někdo porozumět lidské duši.“ Česká lítost je něco jiného než schopenhauerovský soucit (das Mitleid) – odkud jsem tohle propána měl? – a rovněž se – díky bohu – liší od ruské „chandry“. Je to spíše souhra dojetí, smutku, stesku a oduševnělosti – a ve filmu Kolja lze tyto pocity inhalovat jak kyslík v plicním sanatoriu – na to jsem byl velmi hrdý, inhalovat jak kyslík v plicním sanatoriu, nikdy jsem nebyl v plicním sanatoriu. Jedinečnost, pokračoval jsem moudře, Svěráka-otce spočívá v umění a dovednosti hrát na onu Kunderovu „roztaženou harmoniku“ v takových tóninách, že přesně obsáhnou tu pocitovou, „lítostnou“ škálu, na niž je laděna „česká duše“. Cena Svěráka-syna pak v dovednosti a umění přizpůsobit zvuk z této harmoniky představě moderního nahrávacího studia, precizovat ho, dát mu střih a švih konkurenceschopného a nezamindrákovaného výrobku, s nímž lze češství a jeho produkty zažívat jako něco, co člena kmene už předem nedeprimuje. Olala… A Kundera jede dál: 

Samotný dějový obsah filmu Kolja je již pár dní po premiéře – na které jsem ovšem nebyl, nepozvali mě, což se možná pak projevilo na tom článku – dostatečně znám a jeho pocitovou i syžetovou esenci v podstatě vyčerpává reklamní spot, který byl nasazen v televizi. To je fakt, myslím, že to byl jeden z prvních českých tzv. spoilerů. 

Dále v podstatě popisuju děj, ale to se v recenzích dělá: Český muž a violoncellista František Louka (Zdeněk Svěrák) se po fingované svatbě s ruskou krasavicí stává zpočátku nedobrovolným, po čase však oddaným pěstounem jejího pětiletého chlapce Kolji. Píše se polovina osmdesátých let, a tak počáteční Loukova individuální lapálie může plynule vplout do nadosobního historického dění. Stejně jako uzrává vztah mezi ruským dítětem a jeho zprvu zaskočeným opatrovníkem, spěje k porodu i společenská změna. Listopad ’89 je klimaxem nejen národním, ale i životního příběhu Louky, jenž stejně jako lid, očištěný a dozrálý, zažívá štěstí nejen s Koljou, ale i se ženou svého srdce i s národem. Pak může přijít jen bolestné rozloučení (dojetí kulminuje), neboť Kolja se vrací k matce – příznačně nikoli do Ruska, ale na Západ, kam se ona s mezipřistáním v ČSSR přemístila. 

Pro Louku je tu však nová naděje: v lůně jeho pozdně nalezené milenky dříme plod Loukovy regenerace – jeho, nyní již vlastní potomek. Jako apoteóza nového začátku zní v jarní Praze 1990 Smetanova Má vlast, provozovaná pod taktovkou Rafaela Kubelíka i Loukovým violoncellem. Divák prožívá ve filmu spolu s Loukou katarzi, jež mu přechod z traumatu předlistopadového vegetování předvádí jako téměř mytický příběh o nalezeném smyslu. Zásluhou Svěrákova scénáře je komika spjata s tragikou a tragika se rozpouští v komice. 

A teď část, která mi připadá jaksi nejvíce poplatná době, kdy se zdálo, že vše směřuje k harmonii a „konci dějin“, jak to nazval tehdy populární Fukuyama: Stranou nemůže však zůstat ještě jeden zásadní motiv, který bychom slovníkem studené války mohli nazvat jako „příklad mírové koexistence mezi národy“. Jde o onen dominantní „ruský“ prvek, který tak mohutně zesiluje emotivní nálož tohoto filmu. České rusofilství prošlo mnoha etapami (opět se předvádím) – od Kollárova mocného dubiska, poutí českých poslanců na Rus, halucinačních vizí kozáckého koně pijícího z Vltavy až k tzv. zvacímu dopisu. Lze říci, že filmem Kolja tato mnohokrát zle vytrestaná náchylnost konečně dospěla do fáze emancipované. Vztah Velkého bratra a jeho oběti se obrátil a tím, kdo uvádí Rusa do světa, kdo je jeho protektorem a strážcem, je Čech. Znovu sebevědomá česká společnost již smí pět let po odchodu okupačních tanků hledět na Rusa se směsicí soucitu, despektu a sentimentu. A teď vsuvka lingvistická: Když Kolja s tou pravou velkoruskou intonací pronese slovo „babuška“, zazní to českému uchu věru citověji, než zažvatlá-li třeba malý Němec své „Grossmutter“, případně „die Oma“. Měkká, navíc dětská ruština s těmi důvěrně známými tvrdými jery a udarenijem nenahání strach, ale vyvolává dojetí. 

Již několikrát zde zmiňovaný Kundera (jasně, bez něj ani ránu) v jedné ze svých definic kýče (ponechme stranou jeho meditaci o kýči jako o nepřípustnosti „hovna“, ano, to raději ponechme) píše o efektu „druhé slzy“. Kýčem nemusí být ještě výjev, v němž krásné děti pobíhají na rozkvetlé louce. Kýč nastává, jsme-li dojati z toho, jak nás dojímá naše vlastní dojetí. Jinými slovy: kýč začíná u snadné, nekritické sebeidentifikace. Například v okamžiku, kdy poznáme v sympatickém hrdinovi takřka dokonalého filmu sebe samé a jsme tím dojati, neboť jsme se znovu utvrdili, jak neskonale lidští a plni těch nejsympatičtějších vlastností jsme. Ten film je v tom nevinně. Nebo ne?

Co jsem tím koncem ale myslel? To kdybych věděl. No, to už je teď jedno. Kolja mezitím začal a já si ho dám po dvacáté prvé.

(To s tím Helmutem Kohlem je samozřejmě pravda.)

 

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.