1. máj. Dělníkova smrt a život

První máj, den volna na Svátek práce, je na jednu stranu něco velmi samozřejmého. Na druhou stranu je často, především pak v naší, stále ještě post-komunistické společnosti, velmi nejasné, co a jak bychom měli slavit. Následující text obsahuje malý návrh oslavit vzpomínku na tzv. Haymarketskou revoltu 4. května 1886 v Chicagu, v něž vyústila demonstrace na podporu stávkujících dělníků, bojujících za osmihodinovou pracovní dobu, koukáním na televizi.

Svátek práce je velmi případným dnem pro seznámení se s dílem, tematicky nad jiné vhodným: Dokumentárním filmem rakouského režiséra Michaela Glawoggera Dělníkova smrt (Working‘s Man Death, 2006). Michael Glawogger, jeden z nejpozoruhodnějších světových dokumentaristů zemřel přesně před rokem, 22. dubna v liberijské Monrovii na následky zanedbané nákazy malárií během natáčení svého dalšího filmu. Tento „Film beze jména“ charakterizoval několik měsíců před svou smrtí jako „film o kráse a štěstí, úplně něco jiného, než moje dosavadní práce.“

Dokumentární filmy, které Glawogger natočil, opravdu nejsou o „štěstí“ a „kráse“, i když jejich estetické působení může být někdy takto pojmenováno – široká, velmi kontroverzní debata po uvedení „Dělníkovy smrti“, v níž nechyběla vážně míněná obvinění z estetizace utrpení a těžké práce, hovoří za vše. Redukovat Glawoggerovy filmy pouze na to by ovšem bylo příliš snadné a určitě nespravedlivé. Dělníkova smrt skutečně přímo ohromí dech beroucími záběry všedního dne lidí, vydělávajících si na živobytí tou nejtěžší představitelnou fyzickou prací, v podmínkách, pro Evropana nejenom šokujících ale i tak exotických, že je pro mnohého diváka obtížné vybudovat si k zobrazované realitě jiný než estetický vztah.

A přesto nepůsobí tento ani jiné Glawoggerovy filmy, za všechny lze jmenovat jeho poslední opus Whore‘s Glory (opravdu nešťastný český distribuční název zní Sladký život kurev) z roku 2011, v žádném případě jako prvoplánová estetizace bídy. A nepůsobí ani jako, ať už jakkoliv dobře míněná, prvoplánová kritika globálního kapitalismu – i když i to si z Glawoggerových filmů může divák samozřejmě odnést jako poučení. Celkem jistě to však nebyl umělcův záměr a cíl. To, o čem Glawoggerovy filmy především vyprávějí, je něco mnohem hlubšího a mnohem hůře zachytitelného na filmový pás.

Glawoggerovy dokumentární filmy jsou navzájem propojené jako kapitoly dlouhé básně lidské důstojnosti. Důstojnosti, kterou tento tvůrce, sám sebe označující za „poetického realistu,“ nejenom viděl v každém člověku, s nímž se na svých cestách setkal, ale kterou především dokázal natočit tak, abychom ji prostřednictvím jeho děl byli schopni vnímat i my. A to není vůbec málo. Vlastně je to přesně to, o co jde především v našem světě, tváří v tvář utrpení afrických běženců, tratících své životy ve vlnách Středozemního moře. Jak by asi tohle natočil Michael Glawogger, kdyby žil a kdyby se rozhodl, že tohle je jeho téma? Zdánlivě nezúčastněně, jistě bez formulace politického názoru, ať už obrazové nebo verbální, jistě bez pokusů o návrhy na řešení. Byl by to ale určitě film, z něhož bychom odcházeli a věděli (i když ne všichni bychom si to třeba chtěli přiznat), že jsme právě strávili čas ve společnosti lidí, jako jsme my sami. A to je přesně to, kde je třeba začít.

Smrt Michaela Glawoggera je nesmírnou ztrátou pro nás všechny: Dokázal nám přesně tohle opakovaně připomenout bez toho, že u toho sám (ve svých filmech) pronesl jediné slovo. Když o své práci mluvil, pak způsobem až odmítavě nekompromisním: „Vydal jsem se na cestu, abych dělal filmy o kráse lidí. Je pro mne naprostý horor, když mi lidé říkají, že jsou moje filmy depresivní nebo že jim ukazují hrůzy. Já dostávám spíš hrůzu z toho, když vidím rodinné domky na rakouských předměstích. Otázku, co moje filmy znamenají, považuji za chybnou. Buďto to divák vidí, nebo ne, a pokud ne, tak to stejně nepochopí. Já jenom otevírám okna, navozuji způsob myšlení. Nechci poučovat, chci jenom, aby lidé začali přemýšlet.“

A to je přesně to, kde je třeba začít. „