Pomozte mi! Nejsem špion, Česko miluju, píše zoufalý ruský novinář

Za životní tragédii označuje svůj případ v Česku žijící ruský novinář Alexandr Kuranov. Úřady mu odmítly prodloužit novinářskou akreditaci s podezřením, že představuje bezpečnostní riziko. Kuranov, který se žije již 29 let, se nyní obrací v otevřeném dopise s prosbou o pomoc na premiéra Bohuslava Sobotku. Dopis má redakce ECHO24.cz k dispozici a otiskujeme jej na závěr tohoto článku v plném znění.

„V tomto případě se na Vás obracím jako na šéfa českých zpravodajských služeb. Již 8 měsíců žiju v podezření ze strany těchto služeb, že se nějak podílím na aktivitách namířených proti bezpečnosti České republiky, fakticky s nálepkou ‚špiona‘,“ píše Kuranov, zpravodaj ruské státní agentury RIA Novosti, jemuž úřady odmítly prodloužit akreditaci poprvé loni v listopadu a pak letos v dubnu.

Kuranov přesvědčuje Sobotku o svých o liberálních postojích a připomíná i mnohé rozhovory s Václavem Havlem. Dlouhá léta skutečně psal pro nezávislé ruské noviny.

„Všichni členové naší rodiny berou Česko za svoji novou rodnou zemi, naši dva synové a dcera tady vyrostli a získali své rodinné štěstí mezi svými českými přáteli.“

„Nechci končit svůj život s hloupou a urážející nálepkou špiona a nemohu dál žít v takové atmosféře. Nyní veškeré své síly 70-ti letého člověka přikládám tomu, abych ochránil sebe a svoji rodinu před absolutně nepodloženým, lživým, hnusným, odporným obviněním z antičeských aktivit.

Cítím se potupen, ponížen, uražen. Čestné slovo, nevím, co mám dál dělat. Chci prožít ještě pár let daných mi osudem. Ale chci je prožít s pocitem vlastní důstojnosti, s pocitem čestného, ne podezřívaného z žádných vymyšlených zločinů, člověka.“

Proč ministerstvo zahraničí zamítlo akreditaci, oficiálně Černín nekomentuje. Informace o neudělení akreditací podléhají utajení. Týdeník Respekt s odkazem na zdroje z bezpečnostní komunity a ministerstva zahraničí uvedl, že oba ruští novináři podle zprávy Bezpečnostní informační služby představují bezpečnostní riziko. Vedle Kuranova odmítlo Česko akreditaci ještě zpravodaji listu Večerňaja Moskva Vladimiru Sněgirjovovi. Rusko pohrozilo odvetou.

 

Přinášíme otevřený dopis v plném znění:

Otevřený dopis

Předsedovi vlády České republiky Bohuslavu Sobotkovi

od pražského spolupracovníka ruské agentury RIA Novosti Alexandra Kuranova

 

Vážený pane předsedo,

Chápu míru Vaší pracovní vytíženosti na postu předsedy vlády a předsedy České strany sociálně demokratické, přesto Vás prosím o účast na řešení situace, která se pro mě nyní stala životní tragédií.

V tomto případě se na Vás obracím jako na šéfa českých zpravodajských služeb. Již 8 měsíců žiju v podezření ze strany těchto služeb, že se nějak podílím na aktivitách namířených proti bezpečnosti České republiky, fakticky s nálepkou „špiona“. To se, po 29 letech mého života v Čechách, stalo důvodem pro zamítnutí prodloužení mé novinářské akreditace v MZV ČR a související kampani v řadě českých medií, během níž se někteří novináři, a také známí politici a exdiplomati o mě vyjádřili jako o potenciálním či dokonce faktickém agentovi ruské rozvědky.

S odkazem na údaje BIS se objevili, například, publikace o tom, že patřím do kategorie tzv. „spících agentů“, kterého nyní, po několika desítkách let v ČR, Moskva „aktivovala“ pro aktivní práci. Patrně ruské tajné služby nenašly pro špionskou práci v ČR mladší lidi, než skoro 70-ti letého člověka, který se 29 let před nikým neskrýval, každý rok prodlužoval u MZV akreditaci, a všech 29 let aktivně vystupoval v československých/českých TV, rádiu, novinách a v české redakci BBC s komentáři o událostech v Rusku a často velmi kriticky.

Za těch 29 let jsem také připravil stovky článku pro dva přední liberální ruské deníky, které jsem zastupoval v ČR jako stálý korespondent – „Nězavisimaja Gazěta“ a „Kommersant“, a ani v jednom z nich nenapsal jediné slovo proti Česku, ale vždy pouze slova podpory mně blízkému českému lidu a jejich zemi při realizaci postkomunistických reforem, při návratu republiky k normálnímu demokratickému životu. V tom samém jsem pokračoval i v letech 2001-2004, kdy jsem pracoval v Moskvě jako zástupce šéfredaktora předního liberálního deníku „Nězavisimaja Gazěta“.

V letech 1987-88 jsem psal pro sobotní přílohu k bratislavskému deníku „Pravda“ do rubriky „100 riadkov o perestrojke“ články o nejdůležitějších reformách M. Gorbačeva. Čtenáři tyto články následně množili a rozesílali po celému, tehdy ještě skutečně „spícímu“, Československu. Byl jsem také první sovětský novinář, který napsal pravdu o prvních dnech „sametové revoluce“ v roce 1989, první jsem udělal a opublikoval v týdeníku Svazu spisovatelů SSSR „Litěraturnaja gazěta“ v listopadu 1989 rozhovor s Václavem Havlem, který mi později poskytl ještě několik rozhovorů, a to i v době puče v SSSR v srpnu roku 1991.

Byl jsem jediným predstavitelem SSSR v Praze, který se nebál 22. srpna 1991 vystoupit na mítinku proti pučistům na Václavském náměstí. Je možné, že za posledních 29 let jsem více než kdokoli jiný ze zahraničních novinářů vynaložil úsilí na propagaci České republiky a českého lidu mezi čtenáři v jiných zemích. A za to všechno jsem na konci svého života dostal špinavou a ostudnou nálepku „nepřítele českého lidu“, kterou československá komunistická státní bezpečnost obvykle používala proti disidentům.

Bohužel, nevim, jak reagovat na proti mně přednesená obvinění, kromě slov „Nejsem špion ani dezinformátor!“, které posledních 7 měsíců opakuji jako zaklínání v desítkách rozhovorů pro českou TV, rádia a noviny. Nic konkrétnějšího na svou obranu říct nemohu, jelikož žádné konkrétní obvinění proti mně nebylo předneseno, jelikož podle MZV ČR veškeré informace o mně jsou tajné a nemůžou být zveřejněná. To je jako kdyby soud poslal obviněného do vězení a neřekl za co, jelikož všechna obvinění jsou tajná.

Přísahám na životy svých tří děti, ze kterých se dvě narodily v Česku, že jsem se nikdy nepodílel na jakékoli zpravodajské činnosti, nikdy jsem neudělal nic špatného proti Česku a jeho lidu, nenapsal jedinou novinářskou větu namířenou proti Česku a jeho lidu.

V listopadu-prosinci roku 2015 jsem napsal dopisy s prosbou o pomoci s vysvětlením situaci ministrovi zahraničí ČR Lubomíru Zaorálkovi a řediteli BIS Jiřímu Langovi. V těch dopisech jsem podrobně popisoval svoji novinářskou práci během mého dlouhého života – od prvních zpráv, napsaných v 10-ti letech pro celostátní sovětský dětský deník, po články a rozhovory s vedoucími představiteli mnoha zemí v předních ruských novinách. Odpovědi ani od jednoho jsem se bohužel nedočkal. Naopak, BIS, pravděpodobně, použila údaje z mého upřímného dopisu pro posílení tvrzení (jak zmínilo několik médii) o mých antičeských aktivitách při opakovaném posouzení otázky prodloužení mé akreditace v MZV ČR.

Naše rodina žije v Československu/Česku nepřetržitě 29 let. Využili jsme pohostinnosti Vaší země, Vašeho lidu pro život tady místo toho, abychom se vrátili po skončení pracovního poměru do Moskvy v prvních letech „divokého kapitalizmu“, kdy naši dospívající synové mohli být vtaženi do nejhorších skupin a situací. Všichni členové naší rodiny berou Česko za svoji novou rodnou zemi, naši dva synové a dcera tady vyrostli a získali své rodinné štěstí mezi svými českými přáteli.

Nikdy jsem se před nikým v Čechách neskrýval, vždy jsem byl na očích, nikdy jsem neměl žádné připomínky od oficiálních orgánů. Poslední roky jsem již byl v důchodu. Avšak poté, co mi v červnu 2014 nabídli psát pro agenturu RIA Novosti krátké články o událostech v ČR a Slovensku, dostal jsem se hned pod podezření tajných služeb. I když všechny moje zprávy pro agenturu byly založeny na informacích z webových stránek českých a slovenských tiskových agentur, TV a rádio, a předních deníků obou republik. Jsem ve svých článcích nelhal, nevedl jsem žádnou propagandu ani dezinformaci, nesbíral žádné tajné údaje.

My se ženou žijeme v malém městečku Veltrusy 20km od Prahy, kde asi není ani 2000 obyvatel. Všichni jsou jeden druhému na očích, všichni všechno vidí – jdu li do obchodu, stojím na autobusové zastávce či jdu „poklábosit“ k sousedovi. Moje žena každé ráno odjíždí na celý den naším autem do práce v Praze a já sedím doma, hledam na internetu aktuální informace a píšu na jejich základě články pro agenturu. Domnívám se, že tajné služby to mají velmi jednoduché sledovat a kontrolovat můj život a moji práci.

Pane předsedo, vím, že vznesené nyní proti mně obvinění jsou absolutně bezdůkazná a lživá. Tato obvinění haní mé lidskou i profesionální důstojnost. Hází nepříjemný stín na mé děti a budoucí vnoučata, kterým kdokoli dnes či v budoucnu může předhodit urážku „děti/vnoučata špióna“.

Nikdo z oficiálních představitelů ČR se nechce se mnou potkat, nechce mluvit o současné situaci. Nevím, za co mně označili za „špiona“, nerozumím, jak mohly takto postupovat tajné služby demokratického státu, nevím jak proti tomu bojovat a co a kde vyvracet. Je možné, že jsem se jenom stal hračkou v nějakých zpravodajských hrách. Nebo je snad pro českou kontrarozvědku ruský člověk, a tím spíš ruský novinář – apriori špion?

Celý svůj život jsem byl poctivým, váženým člověkem. A neprovedl jsem ve svém životě nic odsouzeníhodného – ani vůči příbuzným, Rusku a už vůbec ne vůči České republice. A najednou se někdo úmyslně snaží přeměnit mě v odpadlíka, v malomocného, udělat z mnohaletého přítele Čech a Čechů jejich nepřítele.

Nechci končit svůj život s hloupou a urážející nálepkou špiona a nemohu dál žít v takové atmosféře. Nyní veškeré své síly 70-ti letého člověka přikládám tomu, abych ochránil sebe a svoji rodinu před absolutně nepodloženým, lživým, hnusným, odporným obviněním z antičeských aktivit.

Cítím se potupen, ponížen, uražen. Čestné slovo, nevím, co mám dál dělat. Chci prožít ještě pár let daných mi osudem. Ale chci je prožít s pocitem vlastní důstojnosti, s pocitem čestného, ne podezřívaného z žádných vymyšlených zločinů, člověka.

Pomozte mi s tím, prosím, pane předsedo! Pomozte mi opět a znovu dokázat, že v Čechách stále platí celosvětově proslulé heslo Václava Havla a sice, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

S úctou,

Alexandr Kuranov

05.05.2016.