Uprchlíci? Zeman odvádí lepší práci než Kiska

Už je to v jisté části české společnosti evergreen. Cokoli udělá na dané téma slovenský prezident Kiska a český prezident Zeman, je porovnáváno, váženo a muž z pražského Hradu vždy shledán lehkým. Přinejmenším u jednoho tématu si dovolím s intelektuálně většinovým názorem výrazně nesouhlasit. Zastávat k migraci postoj české hlavy státu je rozhodně daleko těžší, než zastávat postoj hlavy slovenské.

Na první pohled se zdá, že snadnější to má Miloš Zeman. Protože říká to, co si myslí drtivá většina jeho spoluobčanů. Zatímco Andrej Kiska se vůči názoru Slováků staví do opozice. Jenomže toto hodnocení zapomíná na paradox, který by se dal nazvat komplexem morální převahy, či morální nadřazenosti. Ten totiž propůjčuje bojovníkům za “dobrou věc” takový pocit oprávněnosti jejich jednání, o jakém si “bad guys” mohou nechat jen zdát.

Je to podobné jako ve slavné sci-fi povídce Svět je les, les je svět Ursuly K. Le Guin. V ní je za kladného hrdinu intelektuál, který se staví na stranu cizí kultury proti své vlastní, líčené coby kolonizátorské. Sama autorka však přiznala, co ke svému údivu zjistila při psaní: že je ve skutečnosti těžší být záporákem, který zarytě i se zbraní v ruce brání své soukmenovce, než klaďasem, který těm druhým otevře plot a nechá je zmasakrovat vlastní lidi.

Svým způsobem je víra v mravní převahu důležitým motivačním faktorem lidského konání. Ale jak se říká, všeho moc škodí (což jistě platí o mnoha Zemanových výrocích). Když člověk poslouchá Andreje Kisku, či další, kteří chtějí “otevírat ploty”, nemůže se ubránit dojmu jisté neuměřenosti. Tak velmi se zabývají čistotou vlastního svědomí, že jaksi zapomínají na důsledky, které by doslovné naplnění jejich proklamací mohlo mít na jejich bližní.

Postoj lidí typu Miloše Zemana je jiný. Vyžaduje ochotu se “ušpinit”. Vyžaduje připravenost jednat a hledat řešení, nikoli jen pasivně opakovat naučené liberální fráze. Vyžaduje odvahu učinit rozhodnutí a v obtížném mravním dilematu jednoznačně zvolit jednu z možností. Protože masivní migrační krize vskutku nabízí pouze dvě volby: buď my, nebo oni, buď naše děti, nebo jejich děti. Sladké snění těch, jimž se (dle mě přesně a nijak pejorativně) říká sluníčkáři, že existuje nějaká třetí možnost, že naše civilizace může mít jak nevinnost, tak právo na existenci, vede pouze ke katastrofě.

Snaha zachovat si při chování k cizí kultuře za všech okolnost své vlastní hodnoty je možná pouze tehdy, pokud platí alespoň jeden ze dvou předpokladů: že ti druzí naše hodnoty plně sdílejí a respektují, nebo že jsou o tolik slabší, že jim nic jiného nezbývá. Ve vztahu Západu a islámu dnes není pravda ani jedno z toho. Za této situace se tak jako vhodnější strategie jeví dát přednost přežití vlastní kultury před touhou si za žádnou cenu “nezamazat ruce”. Na tom není nic cynického a nehumánního. Naopak. Druhá volba vede k potenciálnímu masakru. A to k masakru vlastních lidí, včetně vlastních dětí.

Svým způsobem obdivuji postoj “otevíračů plotů”. Ale nesdílím ho. Nesdílím ten pocit takřka božské mravní nadřazenosti. Nemyslím si, že se dokážeme postarat o všechno a o všechny. A i když mě to strašně mrzí, vím, že nedokážu porazit všechno zlo světa. I v politice platí to, co v matematice: pozor na velký kvantifikátor. “Vše” se někdy rovná totéž, co “nic” a reálně daleko víc znamená “něco”. Raději tedy začnu s bojem proti zlu v malém – starostí o své blízké. Mám dojem, že Miloš Zeman v tom odvádí lepší a zodpovědnější a zároveň špinavější a těžší práci než Andrej Kiska.