Sovětská armáda: okupanti i české alibi

Včera uplynulo čtvrtstoletí od chvíle, kdy území tehdejšího Československa opustil poslední sovětský voják. Skončila okupace, jistě to mělo obrovský symbolický význam, zvlášť pro lidi, kteří pamatovali příchod těch vojsk, jistě to bylo velice důležité z hlediska budoucího zajištění bezpečnosti země. V něčem se ale důležitost sovětské armády v ČSSR přeceňuje nebo se na ni poukazuje až alibisticky.

Sověty vedená invaze byl pro generace formující zážitek. Pamětníci s hrdostí a nostalgií uchovávali vzpomínku na uvolnění šedesátých let, vzepětí lidového odporu po přepadení Československa, s hořkostí pak na jeho implozi do normalizované všednosti následujících desetiletí. Pro lidi příliš mladé na to, aby si okupaci pamatovali, představoval rok 68 jakýsi bájný čas, kdy se lidi chovali jinak než oni z vlastní zkušenosti znali, média šířila jiné věci a vůbec se toho dělo hodně nepředstavitelného. A pak přijeli Rusové a bylo. Pro normalizační režim byla okupace součástí jakéhosi ustavujícího mýtu, formalizovaný souhlas s ní byl podmínkou vstupu do komunistické strany.

Dává-li tedy dnes nějaký bývalý člen KSČ lekce z vlastenectví, je to důvod k, řekněme, mírnému údivu. Sovětská armáda tady reprezentovala Sovětský svaz, supervelmoc, šestinu světa, jíž přísahali věrnost zdejší pionýři, svazáci, komunisté vojáci… Sílu, proti níž byl jakýkoliv odpor marný.

Rozsáhlá fotogalerie: Ubohost a apatie sovětských vojáků. Unikátní snímky z odchodu

A jistě – sovětské vedení by svým vojákům jistě vydalo příslušné rozkazy, kdyby se vývoj v zemi dramaticky odchýlil od záměrů Moskvy. Normalizační dusno, ta „biafra ducha“, byl ale ryze československý výtvor. Život v sovětské sféře vlivu byl v mnoha ohledech jasně definovaný, limity domácích představitelů moci byly zjevné a pevné. Československý establishment ale v rámci těch mezí volil cestu největší rigidity, největšího konformismu. V Maďarsku byla sovětská vojska rozmístěna také, i tak ale v té zemi byla menší míra nesvobody, represe a izolace. V druhé polovině osmdesátých let se poměry v Maďarsku uvolňovaly způsobem pro Čechoslováky nemyslitelným, sovětská vojska to ale ponechávalo v klidu.

V té době se už hluboce proměňoval i sám Svaz, nad čímž se pohoršovali i zdejší soudruzi, kteří ztráceli oporu na východě a dobře věděli, že bez ní v delší perspektivě nemohou přežít. Československá veřejnost jim to přežívání ale ulehčovala, nevyvíjela na ně nijak zvlášť silný tlak. Režim nestál na sovětských zbraních, kremelské vedení dalo najevo, že je na záchranu zdejší věrchušky nepoužije. Udržovala ho setrvačnost, časem slábnoucí vůle k represi a rozšířená letargie.

Odchodem sovětských vojsk před čtvrtstoletím cosi významného skončilo. Dědictví režimu, který českoslovenští komunisté po jejich příchodu zavedli, je ale živé, živější než bychom si někdy byli ochotni připustit. V porevolučních letech se k němu jeho nositelé hlásili nanejvýš zdrženlivě. I to se ale zjevně mění.

Ve fantazii mnohých jsou dnes československá 70. a 80. léta pomalu zlatý věk, který zaslouží pokus být nějakým způsobem zopakován. Ať už ale jeden vnímá českou společnost sebevíc kriticky, zaslouží si něco lepšího.