1 Výročí z 1. světové války

Odkaz první světové války: Jakou roli skutečně hrají chemické zbraně?

Témata: ,

Před sto lety probíhala u belgického města Ypres krutá bitva, v níž byl poprvé nasazen bojový plyn, který obdržel podle onoho města nové jméno. Yperit se poté stal jednou z nejznámějších chemických zbraní vůbec a pořád se občas používá, jenže obecně platí, že chemické zbraně se většinou dosti přeceňují. Navzdory strašlivým účinkům na nevinné civilisty je totiž opravdová vojenská efektivita těchto prostředků značně omezená.

Historie chemických zbraní se dá vystopovat až do starověku, protože již z antických dob jsou zaznamenány případy užívání otravných prostředků ve válkách. Sporadicky k tomu docházelo i ve středověku, opravdu velký význam však získaly až v moderní éře, kdy se objevily masové armády a potřeba jim vzdorovat. Rozvoj průmyslu poté umožnil vývoj a výrobu nových druhů chemikálií s dříve nevídanými vlastnostmi, ovšem koncem 19. století se objevily i první snahy o smluvní omezení nebo zákaz chemických zbraní.

Pořád není příliš známým faktem, že první použití chemických zbraní v první světové válce se odehrálo již na samém počátku, ačkoliv šlo o nesmrtící látky. V srpnu 1914 vypálili Francouzi proti Němcům salvu granátů se slzným plynem, jenže žádný efekt se nedostavil. V lednu 1915 začala německá armáda užívat slzný plyn na ruské frontě a záhy získala také smutné prvenství v použití smrtících chemických zbraní. Shodou okolností také poblíž Ypres použila chlor proti Britům, což znamenalo otevření pomyslné Pandořiny skříňky.

Státy Dohody samozřejmě zareagovaly nejen vývojem protiopatření, hlavně plynových masek a filtrů, ale také rozšiřováním vlastního chemického arzenálu. Němci to logicky nenechali bez odpovědi a začaly vražedné „závody“ v plynovém válčení. Objevil se dusivý fosgen, který byl mnohem účinnější než chlor, a v roce 1917 německá armáda poprvé použila zpuchýřující plyn yperit, byť ten byl sám o sobě znám již od roku 1860.

Yperit byl velice zákeřný, neboť pronikal většinou tehdejších filtrů a účinky se dostavovaly se zpožděním několika hodin. Mnozí zasažení muži potom oslepli, což se dočasně stalo i jistému svobodníkovi německé armády. Užívaly se i různé směsi bojových plynů, pro přepravu na cíle sloužily dělostřelecké granáty, letecké pumy nebo speciální vrhače, tzv. plynomety. Chemická válka se stala každodenní, ale o nic méně hrůznou realitou.

Strach z bojových plynů pokračoval i v meziválečné éře, kdy se šířily děsivé vize hromadných náletů bombardérů, které budou chemickými pumami zasypávat pokojně spící města. Probíhal i vývoj nových plynů, z něhož vzešel mj. zpuchýřující lewisit a také úplně nová kategorie, a to tzv. nervově paralytické (zkráceně nervové) plyny jako sarin, soman a tabun. Není patrně moc překvapivé, že se zrodily v Německu s jeho vyspělým průmyslem, avšak nejvyšší vedení Třetí říše se k chemickým zbraním stavělo rezervovaně.

Zmíněný dočasně osleplý svobodník se totiž jmenoval Adolf Hitler a podle řady svědectví byl oním zážitkem natolik ovlivněn, že se vždy hodně vzpíral nasazení chemických zbraní. Úlohu však nepochybně hrál i strach z odvety, jelikož Britové měli velké zásoby lewisitu a Německo nemělo dostatečná protiopatření. To ale samozřejmě neznamená, že by se chemické zbraně po masakrech první světové války odebraly do výslužby.

Byly nasazeny mj. při italské agresi proti Habeši (Etiopii) a Japonci je rozsáhle použili v Číně, vyskytly se též některé sporné zprávy o několika malých případech na východní frontě. Velmi specifickým případem byl Cyklon B užívaný při masovém vyhlazování (nejen) Židů, avšak na hlavních bojištích druhé světové války k většímu nasazení nedošlo, ačkoli se všechny velmoci mohly pochlubit opravdu rozsáhlými plynovými arzenály.

Nastala totiž paradoxní situace, která vyplývala ze zkušeností z „Velké války“. Mohlo se zdát, že chemické zbraně byly vysoce efektivní, jenže reálná čísla hovořila o něčem zcela jiném. Ze všech mužů padlých v letech 1914–1918 totiž bojové plyny usmrtily jenom asi jedno procento a neodehrála se žádná významná bitva, v níž by chemické zbraně rozhodly. Jen v jednotlivých případech se dostavil nějaký taktický efekt, a co se týče celkového strategického významu pro průběh a výsledek tohoto konfliktu, ten se blížil nule.

Bojové plyny mohly mít nějaký účinek jen v kombinaci s momentem překvapení, a jakmile se nepřítel vybavil novým protiopatřením, efektivita dramaticky poklesla. Chemické zbraně byly navíc vždy rizikové kvůli možnosti obrácení větru, takže nejednou zasáhly vlastní vojáky, což logicky znamenalo, že plynové masky museli mít nasazené či nachystané všichni. Život se tedy prakticky stejně zkomplikoval armádám obou stran.

Na ony rozsáhlé nálety bombardérů s plynovými pumami naštěstí nikdy nedošlo, avšak obavy trvaly a prostředků ochrany nikdy nebyl dostatek. Většina velmocí se tudíž zdráhala chemické zbraně ve druhé světové válce použít, jelikož účinek na bojišti by patrně byl jenom omezený a protivník by mohl reagovat odvetou proti městům, při níž by účinky byly naopak strašlivé. To si prostě netroufli riskovat ani nacisté, a to dokonce ani v posledních týdnech války, kdy se již ocitli v naprosto zoufalé situaci a neměli vlastně co ztratit.

Chemické zbraně se následně dočkaly použití v některých konfliktech v období studené války. Patrně nejznámějším případem je irácko-íránská válka, plyny však zabíjely také mj. v Jemenu, Čadu či Vietnamu. Pochopitelně se nezastavil ani technický vývoj, a tak se objevily nové typy chemikálií (mj. nervově paralytická VX) či koncept binárních zbraní, tzn. takových, které jsou skladovány v podobě dvojice samostatně neškodných látek. Až za letu pumy či rakety k cíli se obě chemikálie smíchají a vytvoří smrtící „koktejl“.

Odzbrojovací procesy a oteplení vztahů mezi supervelmocemi však vedly též k obnovení snah o zákaz. Ty vyvrcholily v roce 1993 podepsáním Smlouvy o chemických zbraních, ke které se postupně přidalo 192 zemí světa, ačkoli ne všechny ji už ratifikovaly. Dohoda zakazuje vývoj, skladování a užívání chemických zbraní a nařizuje likvidování již existujících zásob. Posledně uvedený proces ještě zdaleka není zakončen, avšak přesto tato smlouva (známá i pod zkratkou CWC) představuje velký úspěch odzbrojovacího procesu.

Je ale nutno dodat, že velmoci k ní přistoupily zřejmě hlavně proto, že pochopily už zmíněnou nízkou vojenskou účinnost chemických zbraní. Zatím k ní nepřistoupily čtyři státy (a to Izrael, Egypt, KLDR a Jižní Súdán) a dlouho odolávala i Sýrie. Ta podepsala v roce 2013, k čemuž ji přinutila hrozba vojenského úderu USA a velký mezinárodní tlak, jenž byl způsoben děsivými fotografiemi civilních obětí několika chemických útoků.

Válka v Sýrii představuje konflikt, v němž se za poslední roky užívaly chemické zbraně určitě nejvíce, avšak vina zdaleka nepadá jen na Asadův režim. Případů nasazení chemických zbraní se už odehrály desítky a odpovědnost za ně nese také Islámský stát i jiné islamistické opoziční skupiny. V řadě případů bylo zjevné, že vojenský efekt byl opravdu minimální a že cílem bylo daleko spíše morální zlomení vzdorujícího nepřítele prostřednictvím masakru civilistů, jelikož v některých případech došlo k zasažení řádově stovek osob.

Výroba řady typů chemických zbraní je naneštěstí hodně snadná. Chlor je samozřejmě běžnou látkou, fosgen se také běžně užívá v různých procesech a nervově paralytické látky jsou blízce příbuzné prostředkům proti hmyzu. Dokonce i stále obávaný yperit se dá vyrobit z látek, jež si může kdokoli zakoupit v drogerii nebo papírnictví. Je tedy prakticky nemožné zabránit, aby se chemické zbraně i nadále produkovaly a používaly.

Nadále platí, že na konvenčním bojišti velký přínos mít nemohou, neboť moderní armády jsou na ně připraveny, ale proti „měkkým“ cílům by byla situace dramaticky odlišná. Připomeňme, že když v roce 1995 provedla sekta Óm Šinrikjó útok sarinem v tokijském metru, zemřelo tam „jen“ 12 osob, ale zasaženo bylo přes 5000 lidí. Počet obětí byl relativně malý pouze proto, že nezkušení teroristé použili příliš nízkou koncentraci plynu. Nelze však spoléhat na to, že by se ozbrojenci z Islámského státu dopustili stejné chyby.

Také si asi nelze dělat velké iluze o úrovni připravenosti obyvatelstva na tyto situace. Ruku na srdce, kolik civilistů si dokáže nasadit plynovou masku? Rozpoznají vůbec signál chemického útoku? A jak je na to připraven integrovaný záchranný systém? Takové otázky je nyní potřeba pokládat politikům. S chemickým teroristickým útokem se musí realisticky počítat, protože od islamistů dost dobře nemůžeme očekávat respektování CWC.

Totéž se asi dá říci i o některých státech světa, a to třeba i o těch, které CWC podepsaly, jenže ve skutečnosti ji patrně skrytě porušují. Severní Korea ji nepodepsala a nikdo nepochybuje, že vlastní obrovské zásoby bojových plynů, podle tvrzení Japonska mohla zhotovit také sarinové hlavice pro své balistické rakety. Bohužel stále platí, co kdysi napsal vojenský teoretik a autor teorie letecké války Giulio Douhet, jehož teze dosti přispěly ke strachu z plynových leteckých útoků na města: „Chemické zbraně přišly, aby zůstaly.“

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.