Proč tak potřebujeme dohodu s Íránem

V dubnu vyšli Íránci do ulic. Slavili dojednání předběžné rámcové dohody o íránském jaderném programu. Byli to často titíž lidé, kteří před šesti lety protestovali proti výsledkům prezidentských voleb a teokratickému režimu. Dnes doufají v ukončení ekonomických sankcí, otevření Íránu světu a posun od teokracie ke svobodnějšímu uspořádání.

S tím, jak se jednání o definitivní podobě dohody blíží do finále, jsou stále více slyšet odpůrci tohoto snažení. Naposledy zájemce o republikánskou prezidentskou nominaci Jeb Bush.

Proč tedy dohodu o jaderném programu tolik potřebujeme?

Argumenty odpůrců

Podle odpůrců dohody je jednání s Íránem projevem slabosti. Obávají se, že za zrušení sankcí Západ nedostane dostatečnou záruku, že Írán nebude usilovat o získání jaderné zbraně. Domnívají se, že dohoda hrozbu íránského programu zvyšuje, nikoliv snižuje. Nejde však o nic nového.

Jeden z předních odpůrců jednání senátor Lindsey Graham už v září 2009 volal po preventivním vojenském úderu proti Íránu za účelem oslabení tamního režimu. Američané tehdy podle něj měli 18 měsíců, aby se odhodlali k rozhodné akci. Stejně tak listopadu 2013 kritizoval prozatímní dohodu z Ženevy jako jednoznačně výhodnou pro Írán. Nicméně faktem zůstává, že dohoda znamenala zmrazení íránského programu, zatímco mezinárodní sankce dodnes přetrvávají.

V roce 2013 někdejší vysoký představitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Olli Heinonen uvedl, že Írán je schopen získat jadernou bombu do dvou týdnů. Od té doby uplynuly dva roky a íránská bomba stále není na světě. I to je úspěch dosavadních jednání s Íránem.

Další republikánský senátor Tim Cotton inicioval otevřený dopis, který s dalšími senátory poslal íránskému duchovnímu vůdci Chameneímu. Varovali ho, že jakoukoliv Obamou dojednanou dohodu musí schválit Kongres. Cotton otevřeně přiznal, že cílem dopisu bylo jednání torpédovat. V dubnu zase Graham pro změnu volal po rozšíření provizoria z roku 2013, které předtím odmítal, protože je podle něj lepší než dubnová rámcová dohoda.

Max Fischer z Vox se domnívá, že Graham nebo Cotton neodmítají konkrétní podobu dohody, ale diplomatickou dohodu s Íránem jako takovou. Podle Fischera je totiž jejich skutečným záměrem vojenské svržení íránského režimu, který považují za největší zlo v regionu. Nakonec Grahamův blízký spojenec John McCain v roce 2008 coby kandidát na prezidenta s úsměvem zpíval o bombardování Íránu.

Sankce nejsou dlouhodobě udržitelné

Velké obavy vzbuzuje uvolnění ekonomických sankcí. USA a Evropa se tím prý zbaví jediné páky, kterou na Írán momentálně mají. Již teď je však jasné, že sankce budou uvolněny za velice přísných podmínek. Ostatně nebyly odstraněny ani po dosažení rámcové dohody. Pokud Írán jakýmkoliv způsobem poruší dojednané podmínky, mohou být sankce kdykoliv obnoveny.

Pokračování sankčního režimu, jak si představují odpůrci dohody, není dlouhodobě udržitelné. Aby spolehlivě fungovaly, muselo by v nich i nadále pokračovat celé mezinárodní společenství. Pokud by však USA a Evropa bezdůvodně odmítly diplomatické řešení, těžko počítat s tím, že by další země v sankcích pokračovaly. To by bylo možné pouze, pokud by měly pocit, že nedosažení dohody byla chyba Íránu.

Úspěch dohody posílí íránské umírněné křídlo

V Íránu probíhá vnitřní spor mezi zastánci tvrdé linie a umírněnými konzervativci, které představuje současný prezident Rúhání. Umírnění konzervativci do jednání investovali hodně politického kapitálu a usilovali o to, aby Írán v jednáních vystupoval konstruktivně. Úspěch dohody bude především jejich úspěchem a naopak. Případná eskalace napětí by mohla zhatit veškeré reformní snahy umírněného křídla a posílit představitele tvrdé linie.

Thierry Coville z francouzského institutu IRIS k tomu říká: „Uvolnění sankcí uvalených na Írán pomůže íránské občanské společnosti. Posílí umírněné politické síly v Íránu, které obhajovaly strategii jednání. Tento politický kapitál íránské vládě umožní uskutečnit ekonomické (a snad i politické) reformy, které podpoří vzdělanou střední třídu.“

„Dialog s Íránem by neměl být považován za dárek režimu jako takovému, protože ho snad máme rádi. Zastánci tvrdé linie v Íránu  ve skutečnosti o takový dialog nestojí. Daří se jim v izolaci,“ uvádí Karim Sandjapour z think tanku Carnegie Endowment for International Peace. Jejich vzorem je izolovaná Severní Korea, zatímco íránská společnost se vzhlíží v otevřené Jižní Koreji.

Je třeba skoncovat s šíitofobií, hrozbou je ISIS

I část radikálnějších proudů íránského režimu je dohodě s USA do jisté míry nakloněna. Konkrétně íránské Revoluční gardy se velmi angažují v boji proti Islámskému státu v Iráku, a proto by se jim hodilo mít zde Američany na své straně. Tomu nejvíce překáží právě spory ohledně jaderného programu.

Federiga Bindiová z Centra pro studium transatlantických vztahů na Univerzitě Johnse Hopkinse argumentuje, že je i v našem zájmu mít Írán na své straně: „Íránu nebude nic bránit, aby se stal jedním z hlavních hráčů blízkovýchodního regionu. Ze své pozice bude lépe schopen uklidnit situaci v regionu a zejména potírat samozvaný Islámský stát, který se stále více stává přímou hrozbou pro Evropu.“

Totéž si myslí i Coville: „Dohoda zároveň dláždí cestu k určité formě spolupráce mezi Íránem a USA ve snaze vyřešit regionální krize, např. v Iráku a Sýrii. To je dobrá zpráva pro stabilitu v region a tedy i pro evropské zájmy.“

Dosavadní přístup Západu je Íránem a ostatními šíity do značné míry oprávněně vnímán jako projev jakési šíitofobie. Různé síly šíitských muslimů nějakým způsobem podporovaných s Íránem bojují s Islámským státem v Sýrii a Iráku, stejně jako s pobočkami Al-Káidy v Jemenu (AQAP) i Sýrii (Fronta an-Nusrá).

Přesto je nadržováno sunnitům, jejichž role v těchto konfliktech je více než problematická. Írán je často obviňován z destabilizace regionu, ale byla to Saúdská Arábie, která při ignorování Islámského státu a AQAP zahájila intervenci v Jemenu, jež ještě více rozvrátila zemi a vyžádala si přes tisícovku civilních obětí. Stejně tak v březnu 2011 neváhala krvavě potlačit šíitské arabské jaro v Bahrajnu.

Dostat Írán alespoň neoficiálně na svou stranu by byl geopolitický majstrštyk podobného významu, jako když se v průběhu studené války americkému prezidentovi Nixonovi podařilo přetáhnout na stranu Západu maoistickou Čínu.

Nespolupracující Írán by byl nebezpečnější

Hlavní problém vidí odpůrci dohody v tom, že umožní Íránu i nadále obohacovat uran. Tak to však u vyjednávání dohod chodí – je třeba nalézt kompromis. Úplné zastavení obohacování uranu bylo pro Írán od začátku neakceptovatelné. Smlouva o nešíření jaderných zbraní, jejíž je signatářem, mu umožňuje využívání jaderné energie pro civilní účely. Úplné zastavení obohacovaní nemůže být výsledkem jakékoliv dohody, ale diktátu.

Jak říká Federiga Bindiová: „Dohoda o íránském jaderném programu znamená, že případná snaha vyvinout jaderné zbraně bude pro Írán velmi obtížná, a tím pádem eliminuje hrozbu přímo v bezprostředním sousedství Evropy – na Blízkém východě.“

Před dubnovou rámcovou dohodou by podle kvalifikovaných odhadů Írán dokázal vyvinout jadernou zbraň za dva až tři měsíce. Opatření, se kterými již v dubnu souhlasil a jejichž přesná podoba se teď dojednává, tuto dobu v příštích deseti letech zvyšují minimálně na jeden rok.

Írán se vzdá 97 % jaderných zásob, o dvě třetiny sníží počet instalovaných centrifug, zavázal se po dobu 15 let nestavět žádná nová zařízení za účelem obohacování uranu. Minimálně 15 let bude smět Írán obohacovat uran pouze natolik, aby mohl být používán výhradně při výrobě jaderné energie pro civilní účely. Inspektoři OSN a Mezinárodní agentury pro atomovou energii budou na tuto výrobu pravidelně dohlížet.

Bez dohody by Írán nic neomezovalo. Nespolupracující Írán by byl mnohem nebezpečnější a hrozba jaderné zbraně by byla mnohem reálnější.

Alternativou je válka

Jak bylo uvedeno výše, odpůrci dohody nenabízejí jinou alternativu než válku. O vojenskou konfrontaci s Íránem usilují už několik let. Podobně jako Graham nebo McCain se i Saúdská Arábie v roce 2008 snažila přesvědčit Američany k úderu proti Íránu.

Jednou možností by byly omezené letecké údery s cílem eliminovat jaderná zařízení. Taková akce není samospásná. Nezabrání vývoji jaderných zbraní. Jak píše John Perkovich z Carnegie Endowment, alespoň část centrifug by mohla přežít. Nehledě na to, že pokud mají odpůrci pravdu a Írán některá zařízení skrývá, pak by bylo technicky nemožné zjistit, zda údery skutečně zničily všechna.

Zbývá tedy rozsáhlá pozemní operace s cílem svrhnout režim. To by byl ze strategického hlediska jednoznačně krok vedle. Snad každé západní angažmá regionu v posledních letech vedlo k další destabilizaci, z níž vyplývá vzestup džihádistů.

V tomto případě bychom navíc rozvrátili zemi, která proti saláfistickým džihádistům aktivně bojuje. Pokud by se Američané pustili do spektakulární operace proti íránskému režimu, oslabili by tím opozici vůči Islámskému státu i filiálkám Al-Káidy. Oblast by se propadla do ještě většího chaosu a Američané a jejich spojenci by zde čelili dalšímu náporu z jejich strany.

Proto potřebujeme dohodu o íránském jaderném programu.