1

Rakety středního doletu znovu ve hře. Chystá Rusko jejich novou generaci?

Témata: , , ,

Nedávno přinesla média další zprávy o nových ruských raketách s plochou dráhou letu. Pokud se zakládají na pravdě, patrně se jedná o porušení třicet let staré Smlouvy o raketách středního doletu (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty, zkratka INF). Po jejím podepsání si takřka celá Evropa hluboce oddechla, nyní se ovšem zdá, že se tato smlouva zařazuje mezi historické relikty, které už nečeká příliš dlouhá budoucnost.

Stručně připomeňme, že vše začalo v roce 1976, když Sovětský svaz začal rozmisťovat rakety RSD-20 Pioněr, známé též pod západním kódem SS-20 a disponující doletem téměř 5000 km. Přidaly se i rakety OTR-23 Oka s dosahem 480 km a již z dřívějška existovaly rakety Temp-S s dostřelem 900 km. Američané již disponovali raketami Pershing, avšak na sovětské zbrojení reagovali zavedením nového typu Pershing II. Rozmístili též pozemní střely s plochou dráhou letu Gryphon, příbuzné slavné námořní zbraně Tomahawk.

Situace ve střední Evropě se tedy v první polovině 80. let stala velmi nebezpečnou, protože na obou stranách železné opony stály rakety, které by mohly během několika desítek minut zničit Evropu. Psychologicky to také bylo něco úplně jiného než mezikontinentální střely, které byly umístěné kdesi daleko v USA či SSSR. Nyní šlo o zbraně, jež se nacházely přímo ve střední či západní Evropě. Není divu, že se lidí zmocňoval strach.

Ve státech NATO se proti americkým raketám rozpoutala masivní kampaň, která ovšem úplně ignorovala sovětské zbraně (také proto, že tyto protesty štědře sponzorovala KGB). Obyvatelé zemí Varšavské smlouvy pochopitelně protestovat nemohli, mohli se uchýlit jedině k černému humoru, jak ukazuje mj. kdysi hodně oblíbená česká říkanka: „Maminko a tatínku, já se bojím Pershingů! Nic se neboj, milé dítě, SS-20 ochrání tě!“

Obě supervelmoci sice již od roku 1980 mluvily o redukci těchto zbraní, ovšem situaci změnil až Michail Gorbačov. Pozoruhodně rychle se domluvil s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a v roce 1987 byla podepsána smlouva INF. Ta zakazovala výrobu a rozmisťování raket, jejichž max. dosah leží v pásmu od 500 do 5500 km, a přinesla zlikvidování celkem 2692 amerických a sovětských raket. Dodnes bývá označována za veliký úspěch odzbrojovacího procesu, neboť vlastně zanikla celá jedna kategorie nosičů jaderných hlavic.

Realita však byla poněkud střízlivější. Svoje rakety středního dosahu zničily USA a SSSR, ale nechali si je další členové NATO a Varšavské smlouvy (a to i Československo, které vlastnilo rakety Oka). Smlouva neovlivnila rakety odpalované z moře a letadel, takže vývoj technologií probíhal dál. Američané pak v několika konfliktech předvedli, že jejich střely Tomahawk jsou opravdu mimořádně přesnými a ničivými zbraněmi.

To však zákonitě pobídlo Rusy, aby vyvinuli jejich protějšky, resp. nástupce svých námořních střel Granat. Ty původně sloužily jen jako nosiče jaderných hlavic, zatímco Tomahawk se stal zejména obávanou konvenční zbraní. Rusové tudíž vyrobili „rodinu“ řízených střel Kalibr, jež je známa též pod exportním jménem Club a zahrnuje několik protizemních a protilodních střel pro vypouštění z lodí, ponorek, letadel i suché země.

Dolet exportních podob je omezený režimem MTCR (Missile Technology Control Regime), a tudíž činí max. 300 km, kdežto střely Kalibr v ruských ozbrojených silách mají dosah výrazně větší. Potvrdilo to angažmá v Sýrii, kde byly objekty islamistů zasaženy střelami, které vzlétly z Kaspického moře a ulétly vzdálenost kolem 2500 km. Už několik let je ale známo, že Rusko vlastní i pozemní derivát Kalibru, označovaný též jako R-500 Iskander-K, protože je včleněný do obávaného komplexu raketových zbraní Iskander.

Ostatně i ten je svým způsobem odpovědí na INF, protože Rusové pak velmi litovali likvidace raket Oka. Právě za ně vyvinuli náhradu v podobě balistické střely Iskander-M, která má dolet 480 km, aby neporušovala limit INF. Řada odborníků ale usuzuje, že její skutečný potenciál je daleko vyšší a že Iskander by s lepším palivem mohl doletět na 700, možná i 1000 km. Kromě těchto balistických raket patří do systému i střela R-500 (alias 9M728), u níž se také deklaruje dostřel podle smluvních limitů, tedy méně než 500 km.

O pravdivosti tohoto tvrzení však panují značné pochybnosti. Kontrolní mechanismy INF jsou ve skutečnosti slabé a v podstatě nelze ověřit, že R-500 nemá dosah větší, než se tvrdí. Jelikož technicky jde o derivát Kalibru, zcela určitě má potenciál na oněch 2500 km. Je možné, že pro 9M728 se dolet záměrně omezil podobně jako u exportní rakety Club, ale nedávno se objevily zprávy o nové raketě 9M729 s doletem asi 2500 km, čímž se celá věc vrátila do bodu, z něhož vyšla. Suma sumárum, Rusko zřejmě porušuje smlouvu INF.

Nejde ale jen o Kalibry a Iskandery. Otázky budí i nová střela RS-26 Rubež, která se oficiálně řadí mezi střely mezikontinentální. Zdá se však, že konstrukčně jde o dva stupně z třístupňové mezikontinentální zbraně Topol-M. Raketa má (údajně) max. dosah něco přes 6000 km, což ji formálně vyčleňuje z INF, je však zjevné, že zbraň s takovými parametry se dá ideálně nasadit způsobem, který by jinak odpovídal „zakázané“ raketě.

Pokud jde v případě Kalibrů a Iskanderů o tajné porušování, raketa Rubež v podstatě znamená důvtipný způsob, jak obejít horní limit INF. Vzdálenost 5500 km nebyla ve skutečnosti nějaké „hausnumero“, nýbrž vzdálenost mezi územími USA a SSSR braná přes Atlantik, a tak zbraně s dostřelem větším už formálně náleží k mezikontinentálním. Každopádně se nabízí otázka, co vlastně Moskva těmito svými kroky sleduje.

Navzdory napětí mezi Západem a Ruskem lze totiž důvodně pochybovat o tom, že Kremlu jde primárně o utajený vývoj střel proti zemím NATO. Jak již bylo zmíněno, smlouva INF nebyla tak úplně tím, za co bývá prohlašována. Rakety středního doletu vůbec nezmizely, ba dokonce řadu let prodělávají bouřlivý rozvoj, jenže vesměs v jiných státech. Čína, Indie, Pákistán, Írán, Severní Korea či Saúdská Arábie jich vlastní víc než dost a pokládají je za důležité prostředky pro regionální soupeření, odstrašování či vyhrožování.

Koneckonců právě o tom hovořil také Vladimir Putin, když v roce 2007 naznačil, že by Rusko mohlo od INF odstoupit, aby mohlo vyvinout protiváhu k arzenálům asijských států, jež mají i tisícové počty raket středního doletu (případ Číny). Není tak vyloučeno, že Rusko má opravdu v plánu něco ve stylu „fait accompli“. Mohlo by tak smlouvu vypovědět a krátce nato oznámit vlastnictví nové generace zbraní středního doletu.

V ruských médiích se už dokonce objevují tvrzení, jež mohou být jakousi přípravou na takový krok, a to obvinění vůči USA, že vlastně smlouvu také porušují. Rusové mluví např. o tom, že do šachet pozemního systému protiraketové obrany v Rumunsku by se daly umístit také střely Tomahawk nebo že cvičné terče pro zkoušky protiraketových systémů mají vlastně parametry raket středního doletu. Poukazuje se rovněž na americké bezpilotní letouny, jež by se (údajně) měly pokládat za svého druhu „nosiče“ podléhající INF.

Pokud se Moskva již nezvratně rozhodla smlouvu porušovat nebo vypovědět (což ve výsledku znamená prakticky totéž), zřejmě s tím už nelze nic dělat. Existuje ale pořád možnost, že jde o jakousi formu nátlakového vyjednávání, jehož cílem může být dosažení změn v INF. Těžko se dá očekávat, že by k dohodě přistoupily další státy, ovšem hypoteticky by se dalo zvažovat, že by se americko-ruská smlouva modifikovala.

Koneckonců, jestliže je Moskva motivována primárně tím, že chce mít rakety středního doletu proti Číně, pak by tomu Západ zcela jistě neměl klást překážky. Nabízí se tu myšlenka, kterou nedávno předložil jeden z českých expertů na jaderné zbraně Petr Suchý. Podle něj by se USA a Rusko mohly domluvit na tom, že se rakety středního doletu mohou opět rozmisťovat, avšak jen v Asii. Pokud by ovšem Rusko trvalo i na jejich umístění (řekněme) západně od Uralu, byl by to jasný příznak, že smlouva INF prostě ztratila smysl.

Na tento scénář se už možná potichu připravují i USA. Tři senátoři (mezi nimiž je také bývalý kandidát na prezidenta Marco Rubio) předložili návrh zákona INF Treaty Preservation Act. Je to vlastně soubor opatření, která by měla Moskvu dotlačit k opětovnému dodržování smlouvy. Součástí je zdánlivě paradoxně i financování odpovědi na nové ruské střely, v krajním případě i „counter-force“, tedy vlastní zbraně této kategorie.

Poslední zmíněná alternativa by asi znamenala úplný konec INF (kterou by patrně vypověděly obě strany) a další kolo závodů ve zbrojení, které by se jistě dotklo i Evropy. Jelikož přesné motivy Ruska jsou spíše tématem spekulací, nelze přesně říci, co máme v tomto smyslu čekat, byť je zřejmé, že pokud vůbec bude zájem smlouvu INF uchovat, neobejde se to bez nějakého přepracování. Členové NATO by se ale určitě měli připravit i na konec INF, resp. na chmurný scénář, že se rakety středního doletu znovu vrátí do Evropy.

 

 

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.