Co by dělal polský Ištvan aneb bankéři horší Rudých brigád?

Jediné pevné lano, které poutá moderní centrální banku ke státní moci, je jmenování jejích funkcionářů. Ale do toho, jakým způsobem centrální banka postupuje při naplňování svého mandátu, jímž je stabilita cen, nikdo nemá co mluvit, a raději ani ne naznačovat.

(Když chtěla maďarská vláda v rámci úsporných opatření vztáhnout snižování platů státních úředníků i na funkcionáře centrální banky, ECB se ozvala. A naše centrální banka musela Frankfurt dlouho přesvědčovat, že se nemusí znepokojovat tím, že Nejvyšší kontrolní úřad má právo kontrolovat její hospodaření).

Nezávislost centrální banky v této podobě je poválečný vynález, jehož nejčistším nositelem byla německá Bundesbanka – byla to záruka, že politici nebudou v pokušení ve jménu krátkodobých populistických zájmů znehodnotit měnu. A německý strach z inflace je takový, že nevolení strážci marky se často těšili větší autoritě než volení politici.

Na Bundesbance bylo při vzniku eurozóny modelováno postavení Evropské centrální banky a dnes představuje evropský standard. Ekonomové jsou kdykoli ochotni za něj povstat a politici ho akceptovali – když ČNB loni zahájila politiku kurzových intervencí, někteří politici a průmyslníci brblali, ale u slov zůstalo.

To je všechno dobře, nicméně je tu jedno velké ale. Zapomíná se na to, že nezávislost centrální banky není jednosměrná ulice. Jestliže nikdo jiný než banka nemá právo ovlivňovat monetární politiku, pak taky banka nemá právo ovlivňovat jinou politiku než monetární. A přesně o to jde v odposleších ze stylově pojmenované varšavské restaurace Sowa a přátelé.

Kdyby v Polsku existoval Ivo Ištvan

Stručně, o co jde: polský ministr vnitra Sienkiewicz na schůzce loni v červenci před guvernérem centrální banky Belkou rozvinul scénář, kdy by vláda nemohla plnit rozpočet a dostát svým finančním závazkům a blížily by se volby. Pohovořil o neortodoxních opatřeních, jimiž centrální banky v posledních letech pouštěly do oběhu likviditu, a ptal se: „Je to ta chvíle pro spuštění tohoto typu řešení, nebo ne?“ Na což Belka neodpověděl: Ano, je, nebo: Ne, není, anebo: To by záleželo na přesných okolnostech. Nezávislý strážce měny odpověděl: „Mojí podmínkou by bylo odvolání ministra financí.“

Výkonnost polské ekonomiky se mezitím opět zlepšila, nicméně ministr financí Rostowski byl skutečně odvolán a zákon o centrální bance novelizován přesně v intencích přání, jež Belka na nahrávce rovněž vyjádřil. Premiér Tusk v pondělním rezolutním vystoupení prohlásil, že se Belka a Sienkiewicz snažili jednat ve prospěch Polska. Lze si představit, že kdyby existoval polský Ivo Ištvan, měl by jiný názor. Ale trestní odpovědnost je mimo mísu, to je spíš otázka pro ústavní soud. Jde o to, že guvernér centrální banky se pletl do něčeho, co je pravomocí premiéra a parlamentu, a byl za to oplátkou ochoten modifikovat monetární politiku.

Nebyl by to v poslední době jediný příklad. Belka se spíš zapojil do hlavního proudu. V létě 2011 se italské státní dluhopisy dostaly na trzích pod tlak, jejich sazby vylétly k neufinancovatelným sedmi procentům. Itálie vzhlížela jako ke spáse k ECB, která měla svůj program nákupu vládních dluhopisů. Veřejnost ovšem tehdy netušila, že italská vláda dostala 5. srpna z Frankfurtu dopis podepsaný guvernérem ECB Trichetem a tehdejším guvernérem italské centrální banky (a pozdějších Trichetovým nástupcem) Draghim, který obsahoval velmi podrobný popis kroků, jež by podle skromného názoru ECB kabinet měl podniknout ke získání důvěry finančních trhů.

ECB horší než Rudé brigády

Od obecných požadavků fiskální konsolidace zacházel do detailů regulace pracovního trhu, penzijního systému, sociálního vyjednávání i přesného časování reforem. „V institucích veřejného sektoru (zejména zdravotnictví, školství a justice) by měly být systematicky využívány výkonové indikátory. Je nutné se rezolutně zavázat ke zrušení nebo konsolidaci některých vrstev státní správy, zejména regionů“ - i tam sahaly zájmy bankovních guvernérů. Zato o monetární politice v něm nepadlo ani slovo.

Tehdejší italský ministr financí Giulio Tremonti později řekl: „Dostával jsem v té době různé výhružné dopisy, třeba od Rudých brigád. Ten od ECB byl horší.“ Není divu – jeho podtón byl jasný: Chcete, abychom intervenovali na podporu vašich dluhopisů? Dělejte, jak říkáme.

Vláda narychlo nadiktovaná opatření přijala a ECB 8. srpna deklarovala ochotu intervenovat. Informace o existenci dopisu byly popřeny. Nakonec byl ovšem v září zveřejněn. Ani to ovšem nebylo všechno. Cílem bylo svržení premiéra Berlusconiho, čehož záhy skutečně Trichet, Merkelová a Sarkozy se svými italskými spojenci dosáhli. Na jeho místo dosedl bývalý eurokomisař Mario Monti.

Trichet si zřejmě dopisoval s ministry rád. 19. listopadu 2010 poslal dopis dnes již zemřelému irskému ministru financí Brianu Lenihanovi, který jej kolegům popsal jako výhružný. Údajně v něm podmiňoval pokračující poskytování likvidity irským bankám přijetím záchranného programu EU a MMF a také tím, že držitelé dluhopisů krachujících irských bank nebudou penalizování. Což mělo své dramatické konsekvence pro Irsko i pro Evropu – mezi zahraničními držiteli dluhopisů totiž figurovaly zejména německé a francouzské banky. ECB dopis dodnes odmítá zveřejnit.

A do třetice dostal ve stejnou dobu jako Berlusconi dopis podobného obsahu i tehdejší španělský premiér Zapatero. I on tehdy jeho existenci popíral, aby ho nakonec zveřejnil loni na podzim jako promo k publikaci svých knižních pamětí.

Ladislav Tajovský zde nedávno psal o tom, jak centrální bankéři zasahují do dalších a dalších oblastí vládní politiky. To ovšem kritizoval zákonné, systematické rozšiřování jejich pravomocí. Jak připomínají uvedené příklady, neostýchají se bankéři ani zásahů tajných, nezákonných, nikým nekontrolovatelných. Zásahů, které ve jménu udržení jednotné evropské měny zcela podlamují legitimně konstituovanou demokratickou moc. Ty dopisy jsou psané vysoce technickým jazykem, ale pořád je to jen variace na klasickou apokryfní hlášku chicagských gangsterů: „Máte tu moc pěknou hospodu. Byla by věčná škoda, kdyby vám vyhořela.“

Čtěte také: Když místo imbecilního plebsu vládnou osvícení