Proč Západ tak nenávidí, když my je tak milujeme

Před týdnem jsem v této rubrice psal o deset let staré knize Waltera Laqueura Poslední dny Evropy o nebezpečích (reálných i fiktivních) islamizace Starého kontinentu. Dnes si dovolím v doporučování literatury pokračovat. Bude to kniha ještě o trochu starší, ale stejně aktuální, neboť ukazuje jistý významný způsob uvažování liberálních intelektuálů.

Jmenuje se Okcidentalismus, podtitul Západ očima nepřátel. Napsali ji známý nizozemský historik Ian Buruma a jeruzalémský filosof Avishai Margalit, vydali ji v roce 2004 (česky vyšla o rok později). Nese pečeť stavu světa po 11. září 2001, avšak vznikla ještě před americkým zásahem v Iráku. Svou skepsí vůči razantním a vnuceným léčbám jako by předpověděla chronický zánět, který na dlouhá příští léta intervence přinesla.

Proč tolik lidí po celém světě nenávidí Západ a co je hnací silou té nenávisti? ptají se autoři. Na to samozřejmě je složitá odpověď a jsou různé druhy a motivace oné nenávisti. Války proti Západu byly už vyhlášeny ve jménu ruské duše, německé rasy, japonského šintoismu, světového komunismu… Téma ale logicky tíhne k nejaktivnějšímu nepříteli současného Západu, jímž se stal po pádu Sovětského svazu (ten přitom Západ, zvláště jeho konzum, obdivoval) – militantní islám. Autoři, podobně jako třeba současný papež, by rádi čtenáře přesvědčili, že vražedná podstata dnešního islamismu (tehdy Al-Káida, dnes IS) nemá prvotně náboženský charakter, respektive, že je cizí učení islámu. Ten se jen při špatné konstelaci stává nástrojem nenávisti. Autoři naopak zdůraňují, že islamistické hnutí by nevzniklo bez necitelného sekularismu, který byl zahájen na Západě Francouzskou revolucí, přičemž pozdější vzory „modernizace“ arabských států (Sýrie, Egypt, Irák) byly ještě katastrofálnější: fašistická Itálie, nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. Západní totalitní „racionalismus“ a východní náboženský zápal se pak doplnily do obzvláště nebezpečné a výbušné směsi.

Nepřátelský obraz moderního Západu jako odlidštěného a nízkým materialismem posedlého kusu světa není výsadou islamismu a nezrodil se ani mimo vlastní Západ. Většina revolucí proti „západnímu imperialismu“ ze Západu naopak čerpala: z jeho myšlenek, techniky, organizace. Císařské Japonsko se modernizovalo, aby se ubránilo Západu. Maova Čína aplikovala západní marxismus, islámská revoluce v Íránu byla, jak známo, umožněna díky tomu, že jejímu ponurému vůdci poskytla Francie azyl, odkud posílal svá nenávistná kázání na západních magnetofonových kazetách a své stoupence instruoval po telefonních linkách, které tam krátce předtím instaloval modernistický Rezá Pahlaví.

Okcidentalismus, tedy nepřátelský a zkreslený obraz Západu, také nese stopy západního myšlení. Vznikl jako reakce na příliš rychlý či příliš výkonný stroj kapitalismu, který prý stírá veškeré odlišnosti, sráží všechnu vznešenost, zesměšňuje ideály a hubí krásu. Tak to cítili němečtí romantikové na začátku 19. století, kteří oproti mechanistické civilizaci oceňovali autentický prožitek a gesta ryzího citu. Tak to prožívali japonští nacionalističtí vzdělanci, kteří se o sto let později vraceli z amerických a evropských univerzit naplnění obdivem k Nietzschemu, Kantovi a Hegelovi, ale zhnuseni z plytkého a přízemního světa buržoazie, která nemá cit pro nic jiného než zisk. A tak to prožívali ruští národovci, kteří – jako Dostojevskij – hlásali vyvolenost svaté Rusi, očištěné od západního utilitarismu a sobectví. Německý idealismus se v druhé polovině 19. století změnil v militarismus, kultura se proměnila v disciplinu, sebeobětování a hrdinství. Desetitisíce mladých Němců umíraly na polích první světové války s básnickou představou „dobrodružství v blízkosti smrti“, s pocitem odporu k „západní“ průměrnosti. Japonští kamikadze, často žáci elitních škol, v nichž četli západní literaturu, umírali hrdinnou smrtí, jako když „padne třešňový květ“. Ruská cesta vedla přes snění o vlastní výjimečnosti ke gulagům a hladomoru.

Je to základní paradox. Novodobý Západ vždy přitahoval i odpuzoval. Jeho liberální prostředí umožňovalo, ba vyžadovalo kritiku, neboť se mělo za to, že ta ukazuje cestu dalšího rozvoje. Rozmanité výčitky, obžaloby, pamflety, drtivé odsudky, zesměšňování, nekonformní a subverzivní analýzy patří do dějin Západu a mají v nich své místo. Problém nastává, když kritika přeroste v postoj, který společnosti upírá samo právo na existenci a spojí se s totalitní politikou nebo fanatickou verzí náboženství. Ideologové současné nenávisti k Západu mají dle autorů na co navazovat – na vlastní západní sebenenávist. Kult smrti, který hlásal Usáma bin Ládin (dnes Islámský stát a jeho obdivovatelé u počítačů), a vůbec celá jeho rétorika mají pozoruhodné podobnosti s jazykem nacistické třetí říše. Časté používání slova „šílený“ (šílená odvaha našich bojovníků, „rytířů smrti“) je podobné způsobu, jakým používal slovo „fanatisch“ Adolf Hitler. A tak dále.

Jak tedy chránit ideu Západu, čímž je míněn svět liberální demokracie, ptají se Buruma s Margalitem. Modernita žila představou, že není nic tak iracionální, výlučné či specifické, co by stálo v cestě pokroku; věřila, že nešťastné národy žijící v zaostalých a primitivních poměrech budou šťastny, když jim osvícenější rasa podá pomocnou ruku. Ta představa se většinou ukázala jako naivní iluze. Nevedla k ráji, ale k pocitům ponížení a dále ke krvavé reakci. Zápas o snesitelnější poměry k životu a o svou vlastní budoucnost si musí muslimové vybojovat v muslimském světě sami. Západ se musí před jejich nenávistí bránit, ale nikoli formou netolerance, neboť pak „se všichni staneme okcidentalisty a nebude už co bránit,“ uzavírají poněkud lacině a bezradně autoři.

Po více než deseti letech od napsání knihy se zdá, že zápas v muslimském světě Západ opravdu vzdal a byl by nejraději, kdyby se do něj nikdy nezapletl. Muslimský boj už se dávno vede v samotné Evropě (a v USA), kam si ho Západ importoval, přičemž dále v přísunu příštích bojovníků pokračuje. Nenávist k Západu tepe už dlouho v jeho vlastním srdci a žádný kardiolog nemá tušení, jak ho vyléčit.