Zapomeňte na Panamu. Špinavé peníze perte doma

Víc nových záhad než senzačních odhalení přinesl do Česka únik dat z právní kanceláře Mossack&Fonseca známý jako Panama Papers. Má to velmi srozumitelný důvod. Proč by měl český občan skrývat špinavé obchody v Panamě a dalších exotických rájích, když to všechno může udělat v klidu doma.

Panama Papers vypadají na první pohled dobrodružně a také slibují „největší odhalení v žurnalistické historii“. Logicky vzniká naděje, že konečně zodpoví osudovou otázku České republiky, kdo tedy dělá ony miliardové kšefty, kterými byla v období po privatizaci ožebračena Česká republika. Odpověď se však nedostaví. Panama Papers je jenom další v řadě podobných odhalení, kdo vlastní anonymní firmy přihlášené na poštovních schránkách daňových rájů. V posledních třech letech proběhly Offshore Leaks, Luxembourg Leaks i Swiss Leaks, jen jejich proslulost nezasáhla Česko.

Pro nás jsou Panama Papers první zkušeností, která navíc v Česku získala obskurní rozměr. Proti očekávaným zprávám, že také miliardáři Kellner a Křetínský měli nějakou offshorovou firmu, bylo zajímavější, že „výbušné informace“ dostala k výhradnímu využití nezisková společnost, o které dosud nikdo neslyšel a která navíc využívá internetovou doménu zaregistrovanou dlouholetým PR pracovníkem Babišova hnutí ANO.

Světová média věnují Panama Papers značnou pozornost. Nejde o to, že se při zátahu na anonymní vlastníky chytili do sítě známí prezidentů Číny, Ruska apod. To patří k obvyklému folklóru. Do potíží se ovšem dostali argentinský prezident, islandský premiér a dokonce ministerský předseda Velké Británie, přehlédnout nejde ani významné německé manažery. V Česku nic podobného nebylo, pouze se v rámci následné debaty znovu oprášily informace, že firmu v Panamě vlastnil svého času také vicepremiér Andrej Babiš. Na rozdíl od politiků ze západní Evropy s tím však žádné potíže mít nebude.

Pokrytecké tažení do Karibiku

Na první pohled nemají obdobné aféry kromě prevence velký smysl. V zemích západní Evropy slouží k zastrašení veřejně činných osob, aby si podobné schránkové firmy nezařizovaly, případně jako varování pro ty, kdo chtějí v karibských rájích obcházet daňové zákony svých mateřských zemí, anebo dokonce prát špinavé peníze. Přesto existuje obecný důvod, proč podobné úniky a aféry probíhají. Vlády vyspělých zemí chtějí získat pod kontrolu peníze svých daňových poplatníků, a globální finanční toky obecně, proto v jedné zemi na světě po druhé zařizují mezinárodní dohled, ať postižené státy chtějí či nechtějí. Kampaně typu Panama Papers slouží především k nátlaku na země jako je Panama, aby řádně prověřovaly identitu vkladatelů ve svých bankách a tyto informace sdílely s ostatními státy. Je to pro dobrou věc, proč se tedy ke kampani proti praní špinavých peněz nepřipojit.

Důvodem ke skepsi může být studie Jasona Sharmana z Griffithovy univerzity v australském Brisbane, o které informuje německý deník FAZ. Během pěti let oslovili Sharman, jeho dva kolegové a dva tucty pomocníků pod falešnou identitou celkem 3700 právních kanceláři na celém světě a zjišťovali, jestli by jim v dané zemi nezaložili společnost. Pak hodnotili, jak aktivně právníci jejich identitu ověřovali. Překvapivě se ukázalo, že Spojené státy na tom jsou hůře než dnes odsuzovaná Panama a že i jiné průmyslové země včetně Německa na tom nejsou lépe než některé ostrovní daňové ráje. Firmy ve velkých průmyslových zemích se často registrují bez zbytečných dotazů na vlastníka, naopak ve vyhlášených offshorových adresách na Britských Panenských ostrovech nebo Kajmanských ostrovech se zájemci prověřují podle mnohem přísnějších standardů. Panama Papers jsou tedy součástí do značné míry pokryteckého tažení, které má zakrýt, že skutečný nepořádek je v zemích, které se prohlásily za lídry boje proti anonymním firmám.

Zemský ráj to na pohled

To je také vysvětlení, proč se v Panama Papers našlo tak málo důležitých Čechů. Do roku 2014 zde fungoval mnohem lepší systém, jak zakrýt skutečného vlastníka vydáním anonymních akcií na doručitele. Když mimo jiné pod tlakem z ciziny byly anonymní akcie zrušeny, tak se okamžitě nabídla alternativa. Když moje firma vydá akcie na jméno, pak stačí do obchodního rejstříku zapsat jako majitele nějakého bílého koně, od kterého pak akcie třeba přes několik prostředníků převezmu. Tyto převody stačí zapsat v libovolné formě do „firemních listin“ a do rejstříku se už nic hlásit nemusí. Obdobně se postupuje v případě společností s ručením omezeným.

Jediný člověk, který to trochu zkomplikoval, byl ministr financí Miroslav Kalousek. Svého času prosadil zákon, podle kterého mají nárok na dotace jen ty firmy, které zveřejní konečného konkrétního vlastníka. Anonymové z Česka i Karibiku se mohou aspoň hlásit do veřejných soutěží a ani nová verze zákona o zakázkách, kterou právě schvaluje parlament, nemá za úkol na tom něco měnit. Tím spíše mohou anonymové nakupovat pozemky a přes místní úřady prosazovat libovolné stavební projekty.

Zakládání anonymních společností v Karibiku, na Seychelách nebo Marshallových ostrovech jde v této souvislosti označit za marnivost, kdy chce dotyčný vlastnit firmu v některém z vyhlášených rájů, než aby to mělo věcný efekt. Lepší zůstat doma, než se vystavit nebezpečí dalších úniků dat z cizích právnických firem.