1

Valonsko, překvapivý vládce Evropy

Jako by Evropské unii nezasadil dost těžkou ránu brexit, přišla další událost, která dvakrát nepřidá její image a její „soft power“: zablokování dohody o volném obchodu s Kanadou CETA. Tvrzení, že v dnešním globalizovaném světě evropská země obstojí jen vybavena vahou spojené Evropy, jaksi přichází o svůj demonstrační příklad. A ne že by to konstatování přicházelo jen od nějakých euroskeptických pisálků. „Obávám se, že by CETA mohla být naší poslední dohodou o volném obchodu,“ řekl předseda Evropské rady Donald Tusk. „Mně a Kanadě se zdá evidentní, že EU není schopna mít obchodní dohodu ani se zemí, jež má tak evropské hodnoty jako Kanada, a se zemí tak vlídnou a trpělivou jako Kanada,“ postěžovala si rozrušená kanadská ministryně obchodu Chrystia Freelandová.

Skutečně, Kanada je bohatá země, od níž se netřeba obávat „sociálního dumpingu“. Má vyšší úroveň sociální ochrany, nepanuje tam žádný „kapitalismus devatenáctého století“. Kanada je vzorem mezinárodně zodpovědného státu, jenž nesmí chybět u žádné dobře míněné konsenzuální mezinárodní snahy (když v 80. letech americký novinář Michael Kinsley v žertu vyhlásil hledání nejnudnějšího titulku v dějinách, zvítězila „Přínosná kanadská iniciativa“). Když EU není schopna se dohodnout na vzájemně přijatelných standardech s Kanadou, s kým je schopna se dohodnout?

A ona by se skoro dohodla. Odpor proti volnému obchodu v poslední dekádě na Západě sílí. Má dvě varianty: levicovou, jež se vyskytuje společně s odporem proti geneticky modifikovaným potravinám, feminismem, veganstvím a antiamerikanismem, a pravicovou, jež se vyskytuje společně se starostí o etnický původ spoluobčanů, odporem proti globalistickým elitám a antiamerikanismem (pochopitelně s výjimkou subvarianty vedené Donaldem Trumpem). Ale CETA vzbuzovala u těchto sil relativně menší pozornost. Narazila na Valonsko. Valonská vláda ji zablokovala.

Jak je to možné? Vždyť přece mezinárodní obchod je exemplární kompetencí EU! Kupodivu ne tak docela. V Bruselu při vyjednávání panovala nejasnost, zda se jedná o dohodu, která je výhradně v pravomoci EU, anebo o dohodu „smíšenou“, která si, tak jako jiné mezinárodní dohody, žádá ratifikaci jednotlivých členských zemí. Zvítězil názor, že smíšená, a z hlediska zaběhaných představ o míře „dobrého evropanství“ je zajímavé, že ho prosadilo Německo.

Ratifikační procedury jsou jak známo v různých zemích různé. Belgický federalismus, kdysi tak toužebně vychvalovaný odpůrci rozdělení Československa, dospěl reformami zahájenými v roce 1993 do stadia, kdy takovou mezinárodní dohodu musí schválit všech sedm belgických parlamentů. Zhruba jako kdyby u nás mezinárodní dohody ratifikovalo každé krajské zastupitelstvo a nadto třeba ještě parlament romské komunity. V žádné jiné evropské zemi to tak není.

A třímilionové Valonsko se postavilo proti. Volný obchod nepotřebuje, nežije z něj, žije z přerozdělování z výkonnějších Flander. Je tradičně socialistické. A navíc se situace komplikuje tím, že mu vládnou valonští socialisté, kteří v centrální belgické vládě nemají zastoupení. Jsou v ní valonští liberálové, kteří jsou v samotném Valonsku v opozici. Zapeklitá politická dynamika. Postupný zánik Belgie kupodivu navzdory předpokladům nevede k jejímu rozpuštění v EU, ale naopak k množení žárlivých blokačních mechanismů.

Co s tím? Z toho je vidět, že EU potřebuje ke své akceschopnosti reformy, řeknou mnozí eurofilové. Evropské věci má schvalovat evropská vláda a evropský parlament. Nadpoloviční většina, v krajních případech dvoutřetinová, a je to. Už dávno to mělo být.

To zní kdekomu logicky až do chvíle, kdy přijde nějaké to evropské rozhodnutí, jež se nelíbí právě jemu. A najednou vidíme, že EU může vnutit členským zemím přerozdělování uprchlíků, může tisícům myslivců zakázat jejich pušky svou zbraňovou direktivou, a vlády a parlamenty členských zemí se mohou stavět na hlavu (což je náš případ), a není jim to nic platné. A i když se náhodou najde jedenáct parlamentů, že dají dohromady tzv. žlutou kartu, jako v případě novely direktivy o tzv. vyslaných pracovnících, Evropská komise si jen odkašle a jede se dál.

„Toto hlasování představuje skutečný pokrok k sociálně kohezivní Evropě, zásadní hráz proti tržní deregulaci, jež staví dělníky a národy proti sobě,“ triumfálně konstatoval francouzský europoslanec Giullaume Balas poté, co Evropský parlament v září schválil zprávu o sociálním dumpingu. Měl tím na mysli, že se konečně podařil skutečný krok k tomu, aby Východoevropané neohrožovali Západoevropany tolik svou konkurenceschopností. Byla to předzvěst toho, jak dopadne hlasování o směrnici o vyslaných pracovnících. Francie má před volbami, Francie potřebuje vítězství v Bruselu, a dostane ho.

Laikovi přitom nedává smysl, proč by zrovna obchodní dohodu s Kanadou mohl zablokovat jediný region, ale o tom, z čeho se střílí na posedu, se musí rozhodovat v Bruselu. Umí to vysvětlit Telička, Tusk, Juncker, Verhofstadt nebo Delors? Umí to vysvětlit někdo? A divíte se Britům, že z toho odešli a myslí si, že si povedou líp?

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.