Jak Putin zachránil Čečensko – zemi, která vzkvétá

„Vedou naši zemi, vstříc posvátnému světlu. Ramzan Kadyrov a Vladimir Putin, jiskrou věčného plamene nám vytyčili cestu bez překážek. Dvě nerozdělitelná křídla, Rusko a Čečna…,“ zpívá před naplněným náměstí v čečenském hlavním městě Grozném zpěvák v dobře padnoucím obleku. Vlezlá budovatelská melodie se nese nad davem lidí, z nichž mnozí drží portréty Putina nebo Kadyrova. Zapomněli snad, že to byl Putin – tehdy ruský premiér – kdo nechal v roce 1999 město, už jednou zničené první čečenskou válkou, znovu vybombardovat?

„Naše město opět stojí. Naše země opět stojí. Naše ekonomika opět ožila. Opět je uznána autorita našeho lidu. Buďme na to hrdí,“ hřímá po chvíli do mikrofonu charismatický prezident Čečenska Ramzan Kadyrov. Jeho slovům dávají za pravdu vysoké skleněné mrakodrapy, nový asfalt na silnicích a honosné mešity. Čečenské hlavní město skutečně opět stojí.

„Dnes jsme tu díky osobě, které vděčíme za vše. Našemu velkému vlastenci, vůdci národa, Vladimiru Putinovi,“ pokračuje dramaticky Kadyrov. Ruského prezidenta má pro jistotu i na tričku. Putin je zřejmě největší přítel, podporovatel a ochránce Čečenska. Stejně jako Kadyrov sám. Alespoň tak to tvrdí Kadyrov. A jeho slovo je v současném Čečensku zákonem.

Stalin naší doby

Otec Ramzana Kadyrova a předchůdce ve funkci Achmad Kadyrov zemřel při atentátu v roce 2004. Už tehdy se říkalo, že do čela země Kreml instaluje vlastního loajálního člověka. Kadyrov mladší prezidentem být nemohl, nebylo mu totiž ještě třicet. Funkce mu spadla do klína až o tři roky později. Prezidentem byl jmenován na podzim 2007. Parlament to potvrdil v roce 2011. V Čečensku nastolil diktátorský režim par excellance.

„Je to Stalin naší doby,“ prohlásila o něm novinářka Anna Politkovská v jednom z posledních rozhovorů, který poskytla Rádiu Svobodná Evropa. „Potkala jsem několik lidí, kteří mi vyprávěli, že je Ramzan Kadyrov osobně mučil u něj doma. Očití svědci mi popisovali, jak lidem odtrhával ze zad kousky kůže,“ vyprávěla novinářka, kterou její kritické reportáže o válce a porušování lidských práv v Čečensku stály život. Byla zavražděna v Moskvě.

Politkovská v témže interview popisovala případy lidí, jejichž příbuzné nechal Kadyrov zabít, které nechal mučit, kteří kvůli jeho pronásledování utekli ze země. To bylo v roce 2006.

Zapomenout a netrpět

Francouzská režisérka Manon Loizeauová jela do Čečenska natáčet v roce 2014. V jejím dokumentu Válka beze stop vystupují lidé s podobnými osudy, jaké popsala Politkovská, jejíž památce je film věnován.

Jsou to matky, jejichž synové ze dne na den zmizeli – beze stopy. Vojáci je odvlekli uprostřed noci, sebrali je na ulici a už dlouhé roky o nich neexistuje jediná zpráva. Jsou to ženy, které stejně přišly o své muže, otce svých dětí. Jsou to lidé, kteří nechtějí a nemůžou zapomenout. A jejich paměť provokuje Kadyrovův režim. Režim, který pomocí propagandy přepisuje historii a násilím nutí lidi zapomínat. Režim, který zakazuje se ptát, kam zmizeli.

K umlčení kritiků používá osvědčené metody – nahrané politické procesy, vymyšlená obvinění, přiznání vynucená mučením, zastrašování, pronásledování a výhrůžky. Bere lidem symboly, které připomínají minulost, a nahrazuje je novými.

Loizeauová ukazuje, že příběhy bezpráví, které známe z obou čečenských válek, se neustále opakují. Pod nadvládou egoistického ambiciózního pohůnka Kremlu, co si rád hraje na vojáky, lidé stále trpí. A mizí beze stopy. Stejně jako mizí vzpomínky na hrůzy obou válek.

Válka beze stop (War without Trace). Režie: Manon Loizeau / Francie / 2014 / 90 min. Uvádí festival Jeden svět 2015.

Zajímá vás, co se děje kolem vás? Zajímají vás dokumenty? Čtěte speciál JEDEN SVĚT 2015