U Havla kvitováno, u Zemana zakazováno

Jeden z nejotravnějších truismů v českém psaní o zahraniční politice byl po mnoho let povzdech nad tím, jak ti naši ústavní činitelé nedokáží sladit noty v zahraničněpolitických tématech. A jak prý tím oslabují renomé a váhu České republiky za hranicemi.

Hodně z toho naříkání bylo podmíněno vnitropoliticky. Prezidentu Klausovi například nedostatek disciplíny občas vytýkali tíž lidé, kteří předtím vždycky kvitovali nějaký ten odlišný tón v zahraniční politice od prezidenta Havla – a obráceně. Každopádně se zdá, že s kakofonií v české zahraniční politice bude konec. 

Včera navečer se na Pražském hradě konala koordinační schůzka, kde prezident Zeman hostil premiéra, ministra zahraničí a předsedu Senátu. Premiér Sobotka posléze před novináři zdůraznil, jak se v tomto ohledu bude měnit ústava. Prezident ztratí právo sjednávat mezinárodní dohody, zbyde mu už jen jejich ratifikace. A hlavně se má v textu ústavy jasně konstatovat, že za zahraniční politiku je odpovědná vláda (tedy nikoliv prezident – podle zásady, že důležité je to, co bylo vynecháno).

Zásada, že na ústavu by se mělo sahat jen po zralé úvaze a pod tlakem neúnosné reality, jakou autoři ústavy ve své době nepředvídali nebo ani nemohli předvídat, tu zaplakala. Jakkoliv změny by měly začít platit až pro příštího prezidenta, je jasné, že je vyvolaly některé zahraničněpolitické názory Miloše Zemana v posledním roce, hlavně na rusko-ukrajinský konflikt.

A skutečně. V tomto směru Zeman dokázal jednu dobu odporovat nejen politice svojí vlády, ale i svým předchozím výrokům. Byl to ale zpětně viděno natolik zásadní děj, že bude třeba kvůli němu upravovat ústavu? Nestačilo by trpělivě počkat na dobu po Zemanovi?

Zeman svým konáním v prvních měsících po nástupu na Hrad v roce 2013 dokázal, že prezidentovi bude třeba utáhnout otěže v domácí politice, zmenšit prostor pro jeho zvůli při jmenování vlád a ministrů. Už žádný prezident by neměl dostat šanci vnucovat parlamentu svoji úřednickou vládu, která se opírá jen o jeho rozmar. Ale vnitřní a zahraniční politika jsou něco jiného.

To, že bude mít hlava státu v zahraniční politice větší manévrovací prostor, je konstanta od roku 1992 a plod konkrétní historické situace. Bylo to součástí mocenské dohody, kterou někdy v říjnu 1992 nabídl Václav Havel tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi: podpořím tě v domácí a hospodářské politice a výměnou budu moci mluvit do politiky zahraniční.

Při pohledu zpět - v bilanci dosavadních 22 a půl let České republiky - se dá říct, že volnější výběh prezidenta do zahraniční politiky možná tu a tam přispěl k nějaké přechodné kakofonii, ale mnohem víc k celkové pluralitě ve veřejné debatě. U Havla o schopnosti přinášet disentní náměty do veřejné debaty na domácí i světové scéně asi nikdo nepochybuje, ale dobré bylo i reptání prezidenta Klause proti stále hlubší evropské integraci nebo proti politické módě kolem globálního oteplování – v obou směrech dává vývoj za pravdu spíš bývalému prezidentovi, než všem těm pozorovatelům znepokojeným faktem, že z Prahy zase zazněly dva různé tóny. Asi se pár lidí bude radovat, co se to zase povedlo udělat Zemanovi. Ve skutečnosti to bude další úkrok od Havla.