Návrat z SSSR. O nevědomosti ruského občana

Vcházím do knihkupectví Luxor na Václavském náměstí. Je mi jasné, že knihu pro kterou jsem přišel, nemohu sám najít. „Prosím, kde bych našel Návrat ze SSSR od André Gida? Oddělení války a historie.“ Po dalších deseti minutách to zkouším znovu a ochotná asistentka mě dovede až ke správnému regálu. Mezi velkými knihami v pevné vazbě se krčí malé vydání v měkkých deskách. Vzpomenu si na Bohumila Hrabala, který vzpomínal na nejdůležitější knihy svého života – byly to vždy knihy malé a tenké.

Přemýšlím nad knihami, které považuji za důležité a moji synové by je určitě měli číst: Tma o polednách, 1984, Farma zvířat, Opium intelektuálů, Obnovení pořádku, Nová třída, Pád, Rusko plné křížů, Dřevěná lžíce, Moskva hranice – ten Hrabal měl vlastně pravdu, skoro všechno jsou to malé a celkem útlé knížky.

Osmdesát let po prvním vydání vyšel konečně česky i Návrat ze SSSR. Čtu si v textu z minulého století a mám pocit, že jsem si omylem otevřel nejnovější blog nějakého znalce Putinova Ruska. „Ruský občan zůstává v neuvěřitelné nevědomosti o cizině. A nejen to: přesvědčili ho, že v cizině je ve všech ohledech všechno mnohem horší než v SSSR. Tato iluze je důmyslně udržována; jde totiž o to, aby každý, i ten nespokojený, byl rád, že ho režim ochrání před nejhorším. Z toho vyplývá jakýsi komplex nadřazenosti“…(str. 42) 

Obracím obálku knihy a dívám se, kdy byla vydána. Opravdu v roce 1936? Podobnosti se současným Ruskem bijí do očí a chvílemi si říkám, tohle přece znám, takhle přesně si to pamatuji z osmdesátých let v Československu. „Opozicí se v SSSR nazývá svobodná kritika, svobodné myšlení. Stalin snáší jen schvalování a za protivníky považuje všechny, kdo mu netleskají“… (str. 147)

Základním stavebním kamenem každé diktatury je permanentní ohrožení a tvrdá cenzura informací. Vzpomínám si, jak vypadalo cestování ještě v osmdesátých letech minulého století.

Do konce února se podávaly žádosti o devizový příslib. Činil jsem tak víceméně formálně každý rok a vždy jen o jednu zvýšil číslici neúspěšných žádostí a odvolání. Tentokrát bylo vše jinak. Kamarádka v bance mi poradila, ať svoji žádost dáme s Veronikou do jedné obálky. Komise potom rozhoduje o žádostech dohromady. Protože jsem předem tušil výsledek mého snažení i snažení mé budoucí ženy, požádal jsem ji, aby žádosti nejen dala do jedné obálky, ale procvakla sešívačkou: „To je zbytečné, takhle se to nedělá. Jen to udělej a uvidíš.“ Asi po třech týdnech mě potkala na ulici, rozhlédla se a povídá: „Ty máš nějaký problémy s StB? Každý rok odesíláme žádosti o výjezdní doložku k posouzení Státní bezpečnosti a ty, co nemají být kladně vyřízeny, dostanou do pravého horního rohu červený trojúhelník.“

Vysvětlil jsem jí ve zkratce, jak se o mě můj strážný anděl Miloš Zeman (referent jičínské StB) stará, a rozešli jsme se. To jsem ale netušil, co bude následovat u mé budoucí ženy doma. Jejímu otci, známému lékaři a aktivnímu členovi KSČ, volal ředitel banky do ordinace: „Tak Jirko, je to zařízený.“ Budoucí tchán se domníval, že mu děkuje za obstarání lázní pro jeho milenku: „Tak to je snad samozřejmý, to mi ani nemusíš volat.“ Až doma zjistil, že si jeho dcera požádala o devizový příslib, a ředitel banky hrdě hlásil, že vše zařídil.

To ale zdaleka nebyl konec. Za několik dní, mi již poněkolikáté přistála ve schránce předvolánka k podání vysvětlení na Státní bezpečnosti dle § 19 zák. č. 40/1974 Sb.. Znamenalo to vždy žaludeční neurózu a cestu do Prahy, kde jsem si v kopírovacím centru pořídil duplikát předvolánky a dobře ho schoval. Jeden nikdy neví.

„Tak vy jste chtěl odjet na Západ? No a vy jste mi v tom zabránili.“ Velmi ho zajímalo, odkud to vím, ale po několika hodinách to vzdal a k mému údivu slíbil, že mi cestu na odvolání zařídí. Nevěřil jsem mu ani slovo a odmítl odvolání podat. Asi za týden mi telefonoval domů a radostně oznámil: „Ihned jděte do banky, nechte si zavolat ředitele. Dostal jste na odvolání poloviční devizový příslib. Ale já jsem žádné nepodal? Tak chcete jet ven, nebo ne?“ Zvlášť od něho znělo slovo VEN opravdu divně.

Dorazil jsem do banky, kde mě přivítal mimořádně úslužný ředitel, který mi poradil: „Na tenhle čistý papír napište – V Jičíně dne … Odvolávám se proti neudělení devizového příslibu a podepište to.“ Učinil jsem tak. Jeho tvář se rozzářila a radostně mi sdělil: „Právě jste obdržel devizový příslib.“

Tím začalo půlroční martyrium od shánění jízdenek až po obstarání víz. Několik dnů před odjezdem jsem dostal předvolánku. Tentokrát na pasové oddělení s poznámkou, že mám s sebou vzít pas a výjezdní doložku. Vůbec mě to nepřekvapilo, ani na vteřinu jsem nedoufal, že doopravdy odjedeme. Vešel jsem do kanceláře a posadil se, otevřely se boční dveře a z nich vykoukla hlava mého strážného anděla. Pojďte sem vedle. Vzal si moje doklady a povídá: „Máte smůlu, zrovna ve vašem případě došlo k chybě při vystavení výjezdní doložky.“ Nejraději bych ho zabil, ale mlčel jsem a pozoroval, s čím přijde.

„Musím ta čísla zkontrolovat. Mimochodem, kam že to jedete?“ Samozřejmě věděl, z odposlechů mého telefonu, že jsem domluvený s Jardou Hutkou na návštěvě Amsterdamu. „Tak je to v pořádku, můžete jet. Víte, já vám nechci radit, ale tady vás nic dobrýho nečeká, máte tam kamarády, jedete tam s holkou…“ Přemýšlel jsem, jestli mě zkouší, aby mi mohl ty doklady sebrat, nebo se mě chce opravdu zbavit. Jistě kontroloval u mě v bytě, jestli jsem něco neprodal, nebo se s někým neloučil. „No tak tady to máte.“ Nevěřícně jsem převzal doklady a říkal si, tak to mě ten hajzlík vysadí z vlaku až na hranicích.

Teď už jen obstarat potvrzení od Vojenské správy o odevzdání vojenské knížky. Za okénkem seděla tlustá lampasačka: „A kam že to jedete??“ Schválně jsem do formuláře vyplnil všechny tři země špatně. Rakousko, NSR a Holandsko. „Do Holandska jóó a kde to vlastně je?? V Nizozemí.“ Nechápavě na mě pohlédla a předala mi malý papírek s ještě menším, ale o to důležitějším kulatým razítkem. O čtrnáct dní později jsem ten dokument věnoval ve Vídni na památku Pavlu Tigridovi.

(pokračování někdy příště)