Ukrajina není první. Zkušenost s placením válečných účtů mělo i Československo

„Budeme těžit, těžit a těžit,“ opakoval v posledních dnech americký prezident Donald Trump. Připravovaná dohoda mezi Spojenými státy a Ukrajinou o těžbě nerostného bohatství včetně lithia jako formě vyrovnání za vojenskou a ekonomickou pomoc během tři roky trvající války s Ruskem vzbuzuje emoce i otázky. K podpisu po páteční roztržce v Bílém domě zatím nedošlo a není vůbec jisté, kdy se tak stane. Historická zkušenost však ukazuje, že nejde o nic neobvyklého. Podobné mechanismy byly běžné po první i druhé světové válce, kdy poražené i osvobozené státy musely spojencům vyrovnávat válečné účty.

Kritici dohody hovoří o neetickém obchodu s přírodními zdroji v době stále ještě probíhajícího konfliktu nebo „porcování Ukrajiny“. Zastánci zase upozorňují na nutnost ekonomického přežití Ukrajiny. Princip „poplatku za osvobození“ ovšem není vynálezem prezidenta Trumpa. Podobné dohody a ujednání jsou součástí poválečných vyrovnání už po staletí.

„Války nejsou zadarmo a také Československo po druhé světové válce určitou část své výzbroje zpětně Velké Británii hradilo,“ připomíná pro Echo24 historik z Filozofické fakulty UK Jakub Rákosník. „Asi nejznámějším případem z našich moderních dějin, který daleko více připomíná dnešní licitace o ukrajinské suroviny, však je sovětsko-československá smlouva o uranu z listopadu 1945, která sice nebyla explicitně formulována jako vyrovnání závazků či jako poplatek za osvobození, ale fakticky ji lze takto interpretovat, jako ujednání ve prospěch vítěze nad nacismem,“ říká Rákosník.

Zmíněná sovětsko-československá dohoda měla pro Československo dalekosáhlé důsledky. V podmínkách, kdy Sovětský svaz v roce 1945 z velké části kontroloval československou politickou scénu, byla dohoda o těžbě uranu v Jáchymově a jeho bezplatném dodávání do SSSR jakousi tichou „cenou“ za osvobození. Tento strategický kov hrál později klíčovou roli při sovětském vývoji jaderných zbraní.

Ostatně, jak dodává Rákosník, už po první světové válce Československo platilo vítězným mocnostem takzvaný poplatek za osvobození, zakotvený v saintgermainské mírové smlouvě. Podobné principy se uplatnily i v dalších evropských zemích. Stejně tak Německo po druhé světové válce muselo hradit reparace nejen vítězným mocnostem, ale i jednotlivým státům, kterým válkou způsobilo škody.

SALON: Válka, ve které se Rusko a Západ navzájem podcenily

Další příklad lze nalézt v případě Itálie, která po druhé světové válce musela Sovětskému svazu, Jugoslávii, Řecku a dalším státům platit reparace v různých formách, včetně materiálních dodávek a průmyslové produkce. Podobně Finsko, které bylo na straně Osy, bylo nuceno dodávat Sovětskému svazu válečné odškodnění formou lesních produktů a průmyslových výrobků.

I v novodobé historii najdeme paralely k podobným ekonomickým a surovinovým vyrovnáním. Po válce v Perském zálivu v roce 1991 musel Kuvajt Spojeným státům a koalici zaplatit miliardy dolarů za nákladnou vojenskou operaci, která ho zbavila irácké okupace. Rovněž Irák po svržení Saddáma Husajna přistoupil na řadu hospodářských a energetických ujednání, která zajišťovala přístup zahraničních investorů k ropným polím.

Mezi závislostí a suverenitou

Pokud by Spojené státy skutečně získaly přístup k ukrajinským nerostným surovinám výměnou za vojenskou pomoc, nešlo by o výjimečný ani bezprecedentní krok. Historie ukazuje, že vítězné mocnosti si často vynucovaly určité formy vyrovnání – ať už šlo o platby, suroviny, nebo geopolitické ústupky. Otázkou zůstává, zda by taková dohoda byla pro Ukrajinu výhodná v dlouhodobém horizontu a jak by ovlivnila ukrajinskou suverenitu.