Calin Georgescu
Foto: Calin Georgescu, který zvítězil v prvním kole rumunských prezidentských voleb. Tamní Ústavní soud volby zrušil kvůli údajnému zasahování do voleb, Georgescuova podpora pak ovšem narostla ještě výrazněji.
1
„Nechť soudcokracie zvítězí nad demokracií,“ zněl titulek, kterým se před rokem Deník N vztahoval k možnému soudnímu zastavení Trumpovy kandidatury. „Není jisté ...
„Nechť soudcokracie zvítězí nad demokracií,“ zněl titulek, kterým se před rokem Deník N vztahoval k možnému soudnímu zastavení Trumpovy kandidatury. „Není jisté, že voliči Trumpa zastaví, proto by bylo lepší, kdyby to udělaly soudy,“ pokračoval text. Šlo o pořád ještě vzácný okamžik upřímnosti. V západním světě je demokracie stále ještě fetišem, i když, jak píše polský filozof Michał Kuź, „stále více připomíná náboženské dogma – může se uctívat, ale běda tomu, kdo by ji chtěl moc zkoumat“. Proměňuje se totiž vnitřní chápání demokracie, v níž „vůle lidu“, projevená volební aktem, je stále více vnímána jako hrozba, jejíž nepředvídatelnosti má bránit na jedné straně politická kartelizace, na straně druhé právě svrchované postavení soudní moci coby nadřazené složky politického procesu.
V USA se Trumpa pomocí soudů zastavit nepovedlo, i když snaha o to nepochybně byla (a kandidát k tomu poskytoval hodně vhodného materiálu). Každopádně situace, v níž jsou soudní orgány stylizovány do pozice rozhodujících aktérů politického dění, se množí. Zajímavé příběhy v tomto kontextu poskytuje v těchto dnech Evropa. Jeden se odehrává v Rumunsku, druhý v Itálii.
Rumunsko – krize západní politiky v miniatuře
Kauza zrušených rumunských voleb rozhodnutím Ústavního soudu vyvolala i daleko za hranicemi této země emotivní diskusi. Jak se dalo očekávat, poskytla mocnou zbraň do rukou všem zpochybňovačům liberálního řádu. Dostali přímo pod nos naservírovaný důkaz „pokrytectví establishmentu“, který respekt k demokracii praktikuje jen tehdy, když jejich kandidát vyhrává.
Znamením doby je ovšem to, že stejně hrdě se k rumunskému případu hlásila i druhá strana evropské barikády, která v bezprecedentním rozhodnutí rumunských soudů viděla pozitivní symbol toho, že si liberální demokracie už nenechá „skákat po hlavě“ populisty a jejich moskevskými loutkovodiči. Naopak, je schopna ukázat svoji sílu a rozhodnost.
Už mnohem menší pozornost českých médií vyvolává pokračování rumunského příběhu. V těchto dnech byla publikována zpráva Benátské komise (poradního orgánu Rady Evropy). Komise se sice vyhýbá otevřenému hodnocení rozhodnutí Ústavního soudu, ale v obecných formulacích bez problémů vyčteme, že zrušení voleb by mělo být naprosto krajním řešením situace a musí být uděláno na základě neprůstřelných důkazů a jasných pravidel. Tedy něčeho, co v rumunské kauze znatelně chybí – ať už v otázce prokázání ruského vlivu, rozsahu financování Georgescuovy kampaně či poměru mezi koordinovanou a spontánní podporou pro kandidáta na sociálních sítích.
Jak upozorňuje nestor polského liberalismu Jan Rokita, „pokud o platnosti či neplatnosti voleb má v demokratických zemích rozhodovat zkoumání toho, zda byla vůle voličů vytvářena ,korektním' či ,nekorektním' způsobem, při troše zlé vůle bude možné zrušit jakékoliv hlasování“. A tento logický důsledek celé kauzy spustil také – slovy Rokity – „imunologickou reakci“ ve společnosti. V prvních průzkumech preferencí od zrušení voleb se podpora pro vítěze prvního kola zrušeného klání téměř zdvojnásobila. Georgescu získal tehdy 23 procent hlasů, nyní by v prvním kole mohl počítat až se 40 procenty. A celková podpora různých antisystémových kandidátů se pohybuje kolem 50 procent.
Rumunská kauza se jeví jako miniatura krize evropského liberalismu. Jak připomíná polský analytik Kamil Całus, nejde vůbec o to – jak se často píše v evropském tisku –, že je Georgescu „proruský“. Sympatie k Rusku sdílí velmi malá část rumunského elektorátu. Faktorem číslo jedna je odpor k mocenskému kartelu dvou stran, socialistů a liberálů, kteří vládli střídavě celé období po roce '89 a na svůj monopol si natolik zvykli, že v okamžiku, kdy byl tento kartel poprvé ohrožený alternativními silami, vyměnili rivalitu za „velkou koalici“, samozřejmě s heslem „obrany demokracie“. Odpor velké části Rumunů k tomuto kartelu je natolik silný, že byli ochotni podpořit neznámého kandidáta s opravdu prapodivnými názory a nejasnými vazbami. Mnozí viditelně jen proto, aby ukázali svůj nesouhlas. Na zrušení platnosti svého hlasu, posvěcené autoritou Ústavního soudu, odpověděli nepřekvapivě – ještě větší podporou pro všechny, kdo slibují radikální změnu.
Mezitím rumunský establishment stihl obnovit vládu velké koalice, v podstatě v nezměněném složení, a jako recept na volební úspěch prosazuje – v souladu s dnešní liberální ortodoxií – větší kontrolu projevu. Připravil dekret, na základě kterého bude teoreticky možné pokutovat každý projev podpory některého z kandidátů na sociálních sítích, který nebude jasně označený jako politická reklama. Před námi je teprve okamžik rozhodování (opět prostřednictvím soudů), kteří kandidáti budou vůbec do volebního klání připuštěni…
Itálie – skončit s bezmocí státu
Zatímco v Rumunsku posloužila nadřazená soudní moc jako poslední záchrana pro politický establishment, v Itálii je justice v pozici hlavní opoziční síly vůči vládě Giorgie Meloniové. Itálie má od 90. let dlouhou historii bojů mezi politickou třídou a justicí. Nicméně aktuální střet má zcela jiný náboj. Všechny předchozí se točily kolem reálných nebo údajných kriminálních vazeb italských politiků. Tentokrát, jak čteme v e-mailu, který unikl na podzim z korespondence soudcovského sdružení, jde o konflikt čistě ideologický. Italská justice je považována za profesi, v níž dominuje levicový světonázor (odtud i přezdívka „Rudé tógy“). „Meloniová není předmětem žádného soudního vyšetřování, a proto není motivována osobními zájmy. Jde jí o její politickou vizi a to způsobuje, že je v mnohém nebezpečnější.“
Osou sporu je bezmoc italského státu vůči migrační vlně. Ukončení této bezmoci bylo hlavním předvolebním slibem Giorgie Meloniové a jedním z hlavních zdrojů jejího politického mandátu. Konflikt vyvrcholil na podzim, když soudní nařízení zablokovala Meloniové plán na „outsourcing“ nelegálních migrantů do sousední Albánie, kde by měli, mimo italské území, čekat na závěr azylových řízení. Mimochodem se jednalo o plán velmi mírný, měl se týkat pouze dospělých mužů, a to jen z „bezpečných zemí“, kde se neodehrává válečný konflikt. Co naplat, soudce rozhodl, že dokáže lépe stanovit, které země jsou, respektive nejsou bezpečné, a nezměnil názor ani poté, co vláda patřičný seznam schválila jako zákon. Odvolával se pochopitelně na „vyšší instanci“, tedy rozhodnutí Evropského soudního dvora v podobných případech. Jak to shrnula Meloniová, „problém není Albánie nebo to, zda ta či jiná země je bezpečná. Problém je, že podle nich nikdo nikdy nesmí být repatriovaný. Problém je, že za žádných okolností nemůžete poslat lidi zpět. Problém je, že nesmíte realizovat žádný program na ochranu vlastních hranic.“
Minulý týden, po několikaměsíční pauze, italská vláda expedovala do Albánie další plavidlo s migranty. Očekává se pokračování bitvy. Italští soudci využili pauzy k tomu, aby si vyžádali názor Evropského soudního dvora, očekává se v následujících týdnech. Bude to zajímavá zkouška: Meloniové „albánský projekt“ je totiž se zájmem vnímaný už i v evropském politickém mainstreamu, šéfka Evropské komise o něm prohlásila, že je „příkladem inovativního přístupu k věci“. Uvidíme, zda budou evropské soudní orgány souznět s měnící se atmosférou v otázce migrace a posvětí narušování dosavadních dogmat, nebo naopak budou chtít opět využít situace k posílení své pozice „nejvyššího rozhodčího orgánu“ vůči členským státům, které už citovaný Jan Rokita přirovnal k postavení „císaře ve středověké Svaté říši římské“.
Politika, jaká nemá být
Petr Fiala, ještě ve svých profesorských dobách, v eseji „Politika, jaká nemá být“, psal, že „justice je autonomní, aby byla před politikou chráněná, nikoliv aby ji vytvářela“. Vstup justice do politiky není podle něho „vina soudců“. Je především znakem selhání politiky – strachu z rozhodování a zodpovědnosti. Za posledních patnáct let od sepsání onoho textu ovšem tempo změn uvnitř liberální demokracie pokročilo. V Evropě je jeho dodatečným urychlovačem ne zcela vyjasněný vztah mezi úrovní politických systémů členských států a evropským právem a evropskými soudními orgány. Ty ovšem opět jen reagují na neschopnost jednotlivých států, které neumějí vyřešit vlastní pnutí a samy se obracejí na vnějšího „rozhodčího“.
Rumunská a italská kauza mají mnoho specifik, ale společného jmenovatele – pnutí mezi demokratickou politikou, kde je vláda vykonavatelem „vůle suveréna“, a sítí vnitřních a vnějších omezení, kterými tuto vůli spoutáváme – jako je „právní stát“, mezinárodní smlouvy atd. Voliči rozhodují, nicméně jsou následně konfrontováni se situací, v níž jejich mandát „pro změny“ je otupovaný (jako v případě Itálie) či zcela odmítnutý (jako v Rumunsku). Toto „spoutávání vůle lidu“ bylo od začátku, tedy od konce 18. století, podstatou propojení mezi liberalismem a demokracií, ale zároveň od začátku vyžadovalo udržování křehké rovnováhy mezi „elitní“ a „lidovou“ složkou, tak aby vláda nepřišla o všeobecnou legitimitu. Ostentativní vynucování dominance první složky nad úkor té druhé k uklidnění situace a návratu nějaké formy společenského konsenzu zcela určitě nepřispěje.
00:07
