Emoční spor o pitomost mezi lidi patří odpradávna, jen se mění jeho těžiště. Všimněte si, že se už nehádáme o Boha, píše Lukáš Novosad.
Foto: Český olympijský výbor
1
Týden před začátkem Her XXXIII. olympiády v Paříži se podruhé dočkaly pozornosti sportovní úbory naší reprezentace, když byly – jako jediný východoevropský zástupce – vybrány do sedmice nejzajímavějších kolekcí nadcházejícího klání. To je krásné uznání, Češi jsou zase jednou světoví (a to když se stane, mají Češi rádi). Proto je tolik zábavné, že napoprvé se zájem o probírané oděvy zvedl po jejich představení, kdy se k nim vyjádřila tuzemská veřejnost – často také negativně a škodolibě nebo záštiplně na adresu jejich tvůrce, návrháře Jana Černého.
„Župany“ podle těchto hlasů zástupců patrně najmě starších generací odrážejí až příliš dnešní fluidní dobu, jdou na ruku mládeži a jejím podivným genderovým výmyslům a touhám, což by se nemělo podporovat. Další podstatná část veřejnosti, v tomto případě ale nikoli jen ta nutně mladší, se postavila na obranu návrháře a jeho výtvoru a obvinila první tábor ze zápecnictví. Na světě tak byl další překvapivý několikadenní spor; překvapivý v tom smyslu, kolik emocí taková drobnost vyvolala a do sebe vstřebala.
Je to vlastně strašná legrace, ale taky je to jednoduše srozumitelný doklad toho, jak se společnost vyvinula. Emoční spor o pitomost totiž mezi lidi patří odpradávna, jen se mění jeho těžiště. Všimněte si, že se už nehádáme o Boha: dříve se přeli, přetahovali o moc a navzájem zabíjeli katolíci s protestanty, křesťané s židy a muslimy, i když všichni věří de facto v téhož boha. Dneska je to u křesťanů klidnější, dokonce i v tradičně konfesně vyhrocených regionech, jako jsou v Evropě Irsko nebo Balkán. Židé nábožensky křesťanům také už snad nevadí (ten současný spor okolo války v Gaze je spíše národnostní), takže pokud by se podařilo nábožensky uklidnit ještě muslimy, byl by na tomto poli smír vlastně už skoro všude. Jinými slovy sekularizace se ukázala jako funkční způsob řešení jednoho zásadního limitu lidské povahy. A to do té míry, že někdejším sporům tohoto kalibru už nerozumíme.
Spor o Boha byl vystřídán sporem o národnost. Národní sebeurčení přineslo nové konflikty, tentokrát mezi jinými skupinami lidí, dokonce i takovými, které si předtím nevadily. Výsledkem tohoto nového konfliktu byly v Evropě nejkrvavější války v dějinách, přemisťování obyvatelstva mezi zeměmi, ale také resuscitace a renesance několika jazyků včetně českého nebo slovenského. Rovněž tento spor se nakonec za cenu milionů životů zdál být v západní a střední Evropě vyřešen vznikem Evropské unie, snahou se domluvit, více se navzájem poznávat a usilovat o vzájemné porozumění a společnou ekonomickou prosperitu. Posledním reziduem národního dohadování v Evropě se zdály být války v někdejší Jugoslávii, než se rozhořel konflikt na Ukrajině, který ukazuje, že s tímto způsobem myšlení jsme se ještě na našem kontinentě plně nevyrovnali. Ostatně i brexit byl založen národnostním nesouhlasem, totiž averzí Britů vůči Středoevropanům, ale byl řešen elegantněji než klackem.
Jiný zásadní spor posledních desetiletí byl sociální. Když to zjednodušíme, jde o spor mezi pravicí a levicí. Rovněž ten se v Evropě zdál být vyřešen tím, že po druhé světové válce kontinent fungoval na principu „každá další generace se má líp než ta předešlá“. Nebyl to výdobytek jenom západní Evropy, ale i té východní – aspoň v některých jejích částech. Byla práce, bydlení, někde se šlo cestou vzdělávání a zdravotního pojištění zdarma, jinde vysokým zdaněním zajišťujícím například vysoké důchody. Řešení byla různá, pak navíc do tohoto vývoje razantně vstoupil pád železné opony, po němž začalo docházet ke sbližování cesty západních a východních zemí, leč ukázalo se, že jednoduché to nebude. Pak přišel přelom technologický – spojený se vznikem a rozšířením internetu. V tuto chvíli sociální spor zase nabývá na síle, protože mládež nebohatne, ba naopak, a tak vyčítá rodičům, že sedí na zdrojích. Bydlení je drahé a nedostupné, a co se zdálo vyřešené, rázem znovu leží na stole.
Tím se přesunujeme k zásadnímu současnému společenskému sporu, na nějž má vliv ten sociální a jenž se projevuje mimo jiné právě diskusí nad sportovními kombinézami české olympijské reprezentace: a to je spor generační. Za jednu z příčin pádu železné opony je vydáváno také to, že mládež měla dost toho, jak se o svět starali její rodiče. Chtěla se podílet na správě věcí veřejných, mít vliv na péči o životní prostředí (minimálně v Československu toto platilo) a samozřejmě chtěla mít možnost sáhnout si na peníze. Po třiceti letech se zdá, že tu vzniká nové puzení podobného typu. Možná dokonce obgenerační: mladí jsou naprdlí na své prarodiče, kteří s tím, jak se oddaluje odchod do penzí a vzrůstá doba dožití, zůstávají na pozicích déle než jejich předci. Moje generace čtyřicátníků ocitla se vlastně v jakémsi mocenském vakuu. Jsme staří na to, zařídit veliký převrat, ale mladí na to, abychom se vzdali ambicí řídit. Cítím však – je to dlouhodobý vzrůstající pocit –, že nás svět jednoduše přeskočí.
Mládež se přihlásí o své slovo, přestane přehlížet, že politika ji ignoruje a nemyslí na ni, protože protežuje generace staré v přesvědčení, že je to jistější voličská základna. Debata kolem olympijských dresů je jednou z vlaštovek: mládež výběrem svého návrháře vzkázala, že svět vidí jinak, a úspěch kolekce potvrdil, že svět si s ní rozumí. To je velmi dobrá zpráva. A tak je myslím namístě smířit se s tím, že osobní vkus není rozhodující, jelikož rozhodující je důvěra v ty, kteří přicházejí po nás.
00:01
