Předvolební bitva o apostrof a sebeklam mediálního světa

Důležitost interpunkčních znamének je radno nepodceňovat. Mohou se stát i horkým tématem předvolebního boje. Například... apostrof. Pár dní před americkými prezidentskými volbami ho část tamní novinářské obce velmi intenzivně "řeší". Klade si v té souvislosti i otázku, jak apostrof správně vyslovit.

Do vrcholící předvolební kampaně totiž dost kontraproduktivním způsobem zasáhl končící prezident Joseph Biden. Chtěl reagovat na aférku, kterou rozpoutal stand up komik Toni Hinchcliffe, jeden z předřečníků Donalda Trumpa na shromáždění v newyorské Madison Square Garden. Jeho styl je velice "nekorektní", založený také na šoku jak moc urážlivé věci je komik schopný na veřejnosti říkat (jistě je otázka, jestli je prozíravé zvát šoumena, který používá tuhle stylizace, na velmi sledovaný předvolební mítink). V Madison Square Garden z něj mimo jiné vypadlo, že "Portoriko je plovoucí ostrov odpadků". Kupodivu to neprošlo bez povšimnutí. Ozvaly se různé portorické osobnosti, pochopitelně i kampaň Trumpovy protivnice.

Potřebu vymezit se proti Hinchcliffovu výroku pocítil i Biden, učinil tak ale z hlediska zájmů svojí strany krajně nevhodným způsobem. "Jediný plovoucí odpad, který vidím, jsou jeho stoupenci". Anglicky: "The only garbage I see floating out there is his supporters." To samozřejmě zastínilo urážlivost komikova výpadu, prezident totiž fakticky označil za odpad plus mínus polovinu obyvatel USA. Bílý dům reagoval tím, že do oficiálního přepisu prezidentova vystoupení dodal apostrof - The only garbage I see floating out there is [Trump's] supporter’s. Z plurálu "stoupenci" udělal něco jako "stoupencův". Prezident tedy měl říci něco v tom smyslu, že ten jediný odpad v dohledu patří patří k jednomu konkrétnímu Trumpovu stoupenci, tedy Tonimu Hinchcliffovi.

Je to teda značně krkolomný způsob napravování škod, ale - jak všichni dokola opakují - v těchhle volbách jde o všechno. A pokud je v zájmu vítězství těch dobrých potřeba umlčet vlastní soudnost a s nasazením na veřejnosti hájit něco absurdního a neudržitelného, dobrý bojovník za správnou věc nezaváhá. Verzi Bílého domu tak začali v médiích hájit nejenom "mluvící hlavy" zvenčí ale i sympatizující novináři. Došlo i na patafyzické diskuse o tom, jestli prezident ten apostrof "vyslovil" (jak se vysvětluje apostrof?), při nichž došlo i na rozebírání údajného vlivu Bidenovy někdejší koktavosti...

Jistě je v tom možné vidět příklad tendenčnosti, snad i rezignace na novinářskou roli, jíž přeci není aktivisticky pomáhat tomu či onomu bez ohledu na faktickou stránku věci, popírání zjevného a vymlčování velmi slyšitelného. Taky to ale ilustruje naprosto nerealistickou představu mnoha lidí z mediálního světa o vlastní důležitosti a schopnosti ovlivňovat myšlení a někdy i vnímání druhých. Stoupenci různých konspirací líčí média jako nástroj masové hypnózy a "vymývání mozků" bez ohledu na to, jak strmě padá vliv tradičních médií. A velká část mediálního světa- v Americe i jinde včetně Česka, na levici i na pravici (pokud tyhle pojmy ještě něco znamenají) tuhle víru vlastně přijímá. Žije v přesvědčení o vlastní moci a v honbě za jejím přeludem je schopná se ztrapňovat. Bezvýznamnost přitom cti netratí. Naopak. Může být osvobozující, může otevírat nějakou smysluplnou cestu. Obávám se, že v zájmu ilue podílu na moci, blízkosti k ní, je nemálo lidí v mediálním světě odhodláno na tuhle cestu rezignovat.