Cla jsou po rychlém vyjednávacím kolečku s Mexikem a Kanadou o měsíc odložena. Byl to vyjednávací nástroj, nebo ekonomická politika?
Foto: Shutterstock
1
První výkop návrhu Evropské komise, který má zpřísnit technické parametry pro nové krby a kamna na dřevo nebo brikety, vyvolal paniku kvůli možným extrémním ...
Jak to bude se cly – to byla zejména pro zahraniční publikum snad ta nejvíce sledovaná otázka po nástupu Donalda Trumpa. Jejich první použití, ve sporu s Kolumbií o přijímání deportovaných migrantů, spadalo čistě do kategorie „vyjednávací nástroj“. Trump oznámil zavedení dynamicky se zvyšujících cel na veškerý dovoz spolu s dalšími sankcemi, zejména na vstup Kolumbijců do USA, a Gustavo Petro, někdejší komunistický partyzán v úřadě kolumbijského prezidenta, kapituloval rychleji než kdy v životě. Načež Trump nástroje zase odložil.
Nyní máme za sebou kolečko s Kanadou a Mexikem, které už má větší výpovědní hodnotu. Nebylo improvizací v reakci na nějakou provokaci, nýbrž záměrným, aktivním krokem. A cla jsou po rychlém vyjednávacím kolečku o měsíc odložena. Byl to vyjednávací nástroj, nebo ekonomická politika?
Jak známo, cla jsou jedním z pár témat, kde Donald Trump není oportunista, nýbrž má substantivní, dlouhodobé, zakořeněné vlastní názory (dalším je bohužel užitečnost vojenských aliancí – ani jedno v nás nemůže budit nadšení).
Post na své vlastní sociální síti Trump Social z 2. února, jímž Trump vyhlášení cel na Kanadu a Mexiko (a Čínu, ale to je jiný příběh) doprovodil, je dobrou koncentrovanou ukázkou jeho uvažování o obchodu a clech:
„Platíme stovky miliard dolarů za DOTOVÁNÍ Kanady. Proč? Neexistuje žádný důvod. Nepotřebujeme nic z toho, co mají. Máme neomezené množství energie, měli bychom si vyrábět vlastní auta a máme více dřeva, než kdy dokážeme využít. Bez těchto masivních dotací přestane Kanada jako životaschopná země existovat. Drsné, ale pravdivé! Proto by se Kanada měla stát naším milovaným 51. státem. Mnohem nižší daně a mnohem lepší vojenská ochrana obyvatel Kanady – A ŽÁDNÁ CLA!“
Zde vidíme Trumpovo uvažování v kostce. Země, která vyváží do nějaké země víc, než z ní sama dováží, tu zemi okrádá či se jí nechává dotovat. Trump to hned smíchá s obranou a výdaji na ni, kde má podobně jako v případě Evropy pravdu mnohem víc – ovšem všimněme si terminologie, která prozrazuje jeho uvažování. Ohledně NATO Trump často zdůrazňuje, že evropské země neplatí dohodnuté „příspěvky“, což není to, jak NATO funguje. Členské země mají vydávat dohodnuté částky na obranu – to implikuje princip solidarity. Trumpovo výrazivo sluší spíš pojetí tributárního státu nebo placení mafii za ochranu. Podobně i s Kanadou, která na armádu věru mnoho nevydává.
Ale vrátíme-li se čistě k obchodu, jde Trumpův názor proti veškerému mainstreamovému ekonomickému myšlení počínaje teorií komparativní výhody Davida Ricarda z počátku 19. století. Trumpovým ideálem je v podstatě autarkie – všechno, co si můžeme vyrobit sami, si máme vyrábět sami. A až pak případně uzavírat specifické bilaterální dohody s nějakou zemí, od níž něco potřebujeme (zde si neodpustíme provokativní poznámku – specialisté na nebezpečí fašismu by možná našli plodnější půdu, kdyby se místo paže Elona Muska podívali na obchodní politiku nacistického Německa).
Může to fungovat? Americká průmyslová základna, její rezervoár kvalifikovaných pracovních sil, jsou tak zakrnělé, že hned teď by to asi velký užitek ekonomice nepřineslo.
Na druhou stranu je Amerika veliká země s velkým přírodním bohatstvím, pro niž mezinárodní výměna hraje menší roli než třeba pro nás. Anebo pro Kanadu a Mexiko. Kanadský export do USA představuje 20,5 procenta kanadského HDP, ale jen 1,6 procenta amerického. Mexický export dokonce 26,4 procenta mexického HDP, ale jen 1,7 procenta amerického. A s oběma zeměmi má Amerika obchodní deficit. Takže případná obchodní válka by jistě Američanům způsobila lokální potíže, ale pro Kanadu a Mexiko by byla zoufalá. I tak lze mezi škody započítat nejistotu, jakou to v ekonomikách všech zemí vytváří – z toho, co může přijít příště a co vlastně Trump chce. Vždyť ve svém prvním funkčním období Trump prosadil přejednání Severoamerické dohody o volném obchodu NAFTA (dnes se jmenuje USMCA) a velmi si to pochvaloval.
Problematika volného obchodu se jistě jednou poučkou nevyčerpá. Je tu mnoho „ale“. Jistěže záleží na tom, jaké státy obchodují, ale tady je jasný rozdíl mezi Čínou s jejími dotacemi a obchodní strategií podřízenou politickým cílům na straně jedné a Kanadou, jež má platovou hladinu a míru regulace velmi podobnou americkým a žádnou strategii na globální hospodářskou dominanci nesleduje.
Pak je tu empirická realita, kterou je třeba brát na vědomí – tu reprezentuje třeba studie Davida Autora, Davida Dorna a Gordona Hansona Čínský šok z roku 2016, která ukázala, že ztráta pracovních míst v americkém průmyslu po vstupu Číny do Světové obchodní organizace byla větší a dlouhodobější, než expertní konsenzus předpokládal.
Proč se takové věci dějí, to je věc jiná a trumpovští kritici volného obchodu mají tendenci věnovat velkou pozornost chování zahraničních partnerů a malou pozornost americkému průmyslu samotnému. Přibližme si to na jednoduchém srovnání. Německý průmysl dnes má problémy, ale v zásadě desítky let fungoval dobře. A to i v éře globalizace, kdy mohutně investoval a outsourcoval výrobu do levnějších postkomunistických zemí (Volkswagen převzal Škodovku už v roce 1991). Východní Evropa se stala Mexikem německého průmyslu. A přitom žádné skuhrání na deindustrializaci z Německa nebylo slyšet. Proč asi? To je otázka, kterou od postliberálních kritiků volného obchodu na americké pravici nikdy neuslyšíte.
Museli by se konfrontovat nejen s dopadem financializace americké ekonomiky a související ztrátou prestiže průmyslu, ale i s historickou rolí amerických odborů. K čemuž tito postliberální kritici, kteří objevili politickou přitažlivost dělnické třídy, nejsou ochotní.
Pro kolečko obchodní války s Evropskou unií, k němuž se Trump jistě nadechuje, je dobré se podívat na automobily. Ty leží Trumpovi zvlášť v žaludku (ať už je to autentické, nebo představení pro fanoušky; Trump sám jako soukromý občan jezdíval v Mercedesu). Trump má na své straně ten významný argument, že evropská cla na americké zboží jsou v průměru vyšší než americká cla na evropské zboží. Historicky Amerika takto podporovala ekonomický rozvoj svých spojenců po druhé světové válce a dnes je těžké to zdůvodnit, to je naprosto pravda.
Ale jsou ta cla významná? U aut je to deset procent vůči 2,5 procenta. To, že se v Evropě prodává málo amerických aut, má důvody zcela jiné. Každý, kdo trochu sleduje automobilovou scénu, ví, že kdyby ta cla byla zrušena, neexistuje žádné americké auto, které se rázem začne v Evropě prodávat (Fordy prodávané na evropském trhu se dávno vyrábějí i vyvíjejí v Evropě; Tesla model 3 se do Evropy dováží z Číny, model Y se vyrábí v Německu). Tradiční americké automobilky se zaměřily na velká auta s velkou spotřebou, jejichž použitelnost v Evropě je problematická a jejichž technická úroveň nedělá na evropské fajnšmekry velký dojem.
Proto taky teď šéfové BMW přišli s na první pohled odvážným návrhem: Pojďme snížit cla na americká auta! Je to výborný nápad, evropské automobilky to ve skutečnost nijak neohrozí a Trump bude moci před Američany triumfálně předstoupit s evropským skalpem. Dokonce je to přístup, který by EU měla nabídnout pro celý průmysl. Těch výrobků, které by zaplavily evropský trh, kdyby byly o pár procent levnější, mnoho není. Amerika je konkurenceschopná v několika specializovaných oborech. A s Evropou to nemá mnoho společného – třeba to, že je dnes firma Boeing v rozkladu, není vina Airbusu ani EU.
A ten vítězný tanec je možná to, o co Trumpovi jde. Protože čeho dosáhl svým atakem na Kanadu a Mexiko? Mexiko se zavázalo poslat k hranicím deset tisíc vojáků, což je méně, než kolik jich už někdy v minulých letech nasazovalo. Kanada ve svém slibu posílit ochranu hranic neslíbila nic víc než v plánu ochrany hranic, jež zveřejnila už v prosinci, jen k němu přihodila zřízení funkce „fentanylového cara“. A Trump vyhlásil slavné vítězství a měsíční odklad cel.
Zajímavým testem bude osud Británie. Ta totiž na rozdíl od EU nemá s Amerikou obchodní přebytek. Trumpovo jednání s ní ukáže, zda mu jde opravdu o ekonomiku, anebo jen o triumfální ponižování spojenců a předvádění dominance.
00:01
