Zdá se dosud, že masový střelec ve švédském městě Örebro nenaplňuje tradiční předpoklad, že šlo o teroristu s „migračním pozadím“.
Foto: Shutterstock
1
První výkop návrhu Evropské komise, který má zpřísnit technické parametry pro nové krby a kamna na dřevo nebo brikety, vyvolal paniku kvůli možným extrémním ...
Zdá se dosud, že masový střelec ve švédském městě Örebro (11 obětí) nenaplňuje tradiční předpoklad, že šlo o teroristu s „migračním pozadím“, předpoklad v mnoha případech přirozený, ale i pochybný. Zveřejněno zatím bylo, že 35letý muž, jenž sám zahynul, nebyl nikdy předtím trestaný, nebyl evidovaný policií ani nebyl spojen s žádným gangem. Nejspíš se tím naznačuje, že šlo o „původního“ Švéda: pořád ještě i ve Švédsku je dost rodilých Švédů schopných šílených činů.
Pokud se to potvrdí, má střelec blíž k našemu vrahovi z filozofické fakulty, tedy šílenci „bez příčiny“, ovšem okolnost, že si vybral školu, kde se vyučuje švédština pro dospělé, tedy školu, kam dochází přistěhovalci, naznačuje, že může jít o vraha s motivací řekněme xenofobní. A tady se tedy nabízí srovnání s norským Breivikem, ale také s jiným švédským sériovým vrahem, tzv. laserovým vrahem Johnen Ausoniem.
Napsal o něm výbornou knihu Laserman. Příběh o Švédsku novinář Gellert Tamas: před pár lety vyšla česky v nakladatelství Absynt. Stojí za to si tuto postavu (a knihu) připomenout.
John Ausonius (původně se jmenoval Wolfgang Alexander Zaugg) si na začátku 90. let vybíral osamělé přistěhovalce, které odstřeloval laserovou puškou. Zasáhl jich deset, shodou okolností (konstrukční vady pušky a díky švédskému záchrannému systému) zabil jen jednoho: ostatní „jen“ těžce zranil. V roce 1992 byl dopaden a odsouzen na doživotí, takže ve švédském vězení je dosud.
Ausonius se pak srovnával s Breivikem: oba nenáviděli přistěhovalce, ale Breivik hořel motivovanější nenávistí. On ještě víc nenáviděl samo přistěhovalectví, a to především ty, kteří ho umožňují a podporují. Ti si podle něho zasloužili trest mnohem víc než sami migranti. Proto také zvolil tábor sociálnědemokratické mládeže, kde se scházeli nejoddanější propagátoři multikulturního Norska: u soudu je přirovnal k Hitlerjugend… Na svůj „den“ se připravoval dlouhé měsíce, byla to dokonale teoreticky i prakticky připravená akce, která měla dovršit jeho život, o němž věděl, že tím de facto skončí. O sobě uvažoval jako o spasiteli a vykupiteli, který se musí obětovat, aby probudil ostatní. Byl příkladem tichého racionálního fanatika, což je protimluv jen zdánlivý: byl to džihádista ve službách bílé rasy, jejíž zkažená krev musí být prolita, aby se obrodila.
Ausonius naproti tomu nebyl ideový vrah, nýbrž prostě nenáviděl přistěhovalce. Ti měli být výlučně jeho cílem a jeho oběťmi, neboť měl pocit, že jich je prostě moc, přitom na začátku 90. let masová migrace teprve začínala. Vraždil („neúspěšně“) z touhy zabíjet právě je, přičemž tuto vražednou mánii neměl potřebu nějak reflektovat. Nebyl to sice primitiv a podobně jako Breivik měl docela vysoké IQ, ale jeho vraždy (či pokusy o ně) byly excesivními činy. Nevydávaly žádné jiné poselství než to, že se po Stockholmu pohybuje někdo, kdo nenávidí přistěhovalce natolik, že si nemají být jisti svým životem. Účelem jeho vraždění bylo rozsévat mezi migranty strach. Měli se začít bát vycházet z domu, objevit se večer na ulici, jít osamoceni přes park. To vše se nějakou dobu na přelomu let 91/92 skutečně dělo a Švédsko tím po atentátu na Olofa Palmeho zažívalo podruhé trauma, že sen o pohodové zemi, kde všichni žijí v harmonii a lásce, se hroutí. Dlouhá neschopnost přijít vrahovi na stopu přiváděla část společnosti k názoru, že za útoky je celá zločinecká organizace, která se spikla s policií a s některými nacionalistickými politiky. Vyžadovala se deklarativní vyjadřování odsudků a solidarity, což se pak stalo rituálem správného chování s pevně dodržovaným schématem.
Laserman de facto nastolil model, kdy na jedné straně stál ohrožovaný uprchlík/migrant, který je vždy a za všech okolností potenciální obětí temného a zákeřného útočníka. Hrozba přichází od anonymní, ale stále někde přítomné xenofobní části společnosti, kterou přitom někteří využívají a zneužívají ke svému prospěchu: tehdy se právě etabluje „ultrapravicová“ strana Švédští demokraté, kterou svorně pohrdají všichni odleva doprava, novináři a elitami vůbec označovaná za patrona a duchovního inspirátora vraždícího Lasermana, byť s ní neměl nic společného.
Hrozné bylo, že oba vrazi v nějaké zvrácené logice dospěli k přesvědčení, že mají na vraždění právo, že tím chrání a brání cosi, co považují za ohrožené. Tou ohroženou hodnotou byla (a je), řekněme, etnická jednolitost a soudržnost společnosti, která se v případě jejich zemí rychle mění, což těžko lze popřít. Nárůst lidí jiné etnicity se stává jejich obsesí, čímž se ovšem neliší od mnoha dalších svých spoluobčanů, kteří si o tom jen špitají, případně k údivu „slušných“ lidí volí trochu xenofobní strany. Ausonius a Breivik na rozdíl od těch tichých přistupují k činu, tedy k vraždění.
K vraždám nikdy není moc co dodat. A vždy jsou strašné. Obvykle se v případech, jako je Breivik, jenž je ovšem extrém všech extrémů, odsoudí rasismus a xenofobie, která musí být jednou překonána, aby nastal smír ve společnosti. Ten ovšem už ve Skandinávii kdysi byl. Než se začala tak radikálně společnost měnit. Je samozřejmě absurdní, že lidé by mohli vrahovi vyjádřit „pochopení“, vrah zůstane vrahem, ale těžko se zbavit úvah, do jaké míry jsou ty strašné činy symptomem změn ve společnosti, které nutně bude vždy nějaká její část odmítat. A v této části se najde nějaký jedinec, jenž začne jednat. Tady vraždit. Bude mít pocit, že na to má právo. Možná že je to jeho povinnost. Je to strašné, ale chyba je u těch, kteří ho k takovým bludům přivedli.
00:02
