Notre Dame opět září. „Měli to nechat ohořelé jako symbol doby.“ Kunsthistorici o katedrále

Pár dní před Velikonocemi v roce 2019 zachvátil katedrálu Notre Dame požár. Tehdy měl možná nejeden z nás pocit, že sleduje symbolický zánik západní křesťanské civilizace. Teď v adventu se po pěti letech s velkou slávou katedrála znovu otevřela. Naše doba nemá moc důvodů k nějakým radostným kolektivním prožitkům, ale na tento bychom snad tak pohlížet mohli. Také až na výjimky se z toho lidé radovali a kritických řečí bylo méně než obvykle – třeba ve srovnání s olympiádou před půlrokem. Myslím, že převládal pocit radosti, že Naše Paní zas stojí a září ve své vznešenosti a obnovené kráse. A to nejen ve Francii, ale také u nás.

K debatě se sešel výkvět české kunsthistorie a medievalistiky, podpořený duchovním správcem roudnické diecéze, kde stojí krásný gotický chrám ze 14. století. Kunsthistorii zastupovala Klára Benešovská, Pavel Kalina a Peter Kováč, medievalistiku Martin Nodl a z Roudnice nepřijel páter Martin Brousil.

Dámo a pánové, souhlasíte s tím, že tehdy hořel symbol západní křesťanské civilizace?

Benešovská: Gotická katedrála, a to nejen Notre Dame, patří nepochybně k vrcholným projevům evropské kultury. To, myslím, vnímá většina lidí, kteří před ní stanou. Ano, mají to v turistickém průvodci, teď tedy v mobilu na internetu, tak se na to jdou podívat. Ale i tak je přitahuje: svým umem, svou konstrukcí, svou velkolepostí… Jacques Brel napsal krásnou písničku La Cathédrale, ona je sice o lodi, které se také říkalo katedrála, ale je plná obdivu a úžasu nad její krásou. Je to něco až nepochopitelného, něco, co člověka i dnes přesahuje, a lidé to cítí, přičemž většinou ani nevědí, co vlastně ta složitá symbolika znamená. Ale fascinováni jí jsou. Ano; a zároveň dnešnímu člověku je mnohé z toho už vzdálené. Pro tehdejšího, tedy středověkého člověka to tak ale nebylo. Ten byl zcela pohlcen vírou, veškeré jeho skutky spěly ke spáse, kterou katedrála zosobňovala. To se týkalo jak mocných, tak i těch nejubožejších, jak stavitelů a stavebníků, tak těch, kdo do ní přicházeli.

Nodl: Já si dovolím hned na začátku trochu změnit perspektivu. V Itálii je katedrála obyčejný kostel, tedy každý kostel, kde sídlil biskup. A v Itálii sídlil biskup i v úplně malých městečkách. Takže ti lidé tam vůbec nemuseli vědět, že chodí do katedrály, tedy do té s velkým K. Ten význam velkolepého kostela přisuzujeme katedrálám jen v západní a střední Evropě, na jihu ho vůbec neznají. Dále je dobré si uvědomit, že katedrály, včetně Notre Dame, se stavěly několik století: začalo se někdy ve dvanáctém, pokračovalo ve třináctém a čtrnáctém, pak se na dlouhá staletí stavba přerušila, dokončilo se to v devatenáctém: to je příklad katedrály v Kolíně nad Rýnem, ale také našeho Svatého Víta. Takže lidé ve středověku je viděli jako obrovské staveniště. Paradox tedy je, že to, co lidé dnes obdivují jako velké dílo středověku, nemá často se středověkem tak moc společného. Ve středověku to byla stavba s kolečky a velkými koly, která vytahovala nahoru maltu.

Celá audio a video verze zde.

Celý text si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.