Alkoholová okénka jako filozofická záhada. Posmrtně vycházejí eseje Ivana Dubského

Filozof a esejista Ivan Dubský věnoval velkou část svého života, který skončil v roce 2023, otázkám času. Pro filozofii je čas základní: to, jak rozumíme času, poukazuje k tomu, jak si rozumíme na rovině osobní i společenské. Patrné je to už na politickém smýšlení. Šablonovitě se rozlišuje na progresivisty prý vzývající lepší budoucnost a konzervativce údajně toužící po starých dobrých časech. Je zřejmé, že obojí je karikatura, podstatné je, jak ochotní jsme v politických otázkách karikovat druhého skrze jeho vztah k času.

Ivan Dubský vtahuje do hry nespočet dalších časů, třeba ten opilcův. V originální eseji, který vychází v knize Questio temporis (Torst, 2024), se táže, co nám o fenoménu času říkají tzv. opilecká okénka, tedy okamžiky, které si třeba po nějaké oslavě nevybavujeme. Proč si je nepamatujeme? Existuje odpověď lékařská; Ivan Dubský nabízí filozofickou. Možná se okénka „otevřou“ tehdy, když pomocí alkoholu setrváme cele v přítomnosti, a kdy tedy vypadneme z běžného zakoušení času, které stojí na průběžné rekonstrukci minulosti a předvídání budoucnosti. Jakmile přestaneme čas rekonstruovat, což v bdělém stavu není vůbec snadné, padáme okénkem z času. Takové vypadnutí je někdy slastné, někdy svědčí o úpadku.

Kompletní audio a videoverzi naleznete ZDE

V pozoruhodných pasážích se proto Dubský zabývá časem nemoci, tedy časem, v němž se stáváme cykličtí. Tehdy jsme zcela strženi tělem. V nemocnici se pohybujeme ve vegetativním koloběhu, i zde jako bychom vypadli z lineárního času. Sestra přinese teploměr, následuje vizita, polévka, návštěva, léky, teploměr, spát… a tak dokola. Je-li náš život jen takovým koloběhem, postupně se zanořujeme do tupého bezčasí. A když ztrácíme smysl pro časové diference, začínáme chřadnout.

Což však neznamená, že se z opakování máme vymanit. Nietzschovský motiv věčného návratu je výstižným pojetím našeho života již proto, že člověk netvoří jako Bůh z ničeho, ale vždy z něčeho. Jeho život i myšlení je rekonfigurací stávajícího. Copak existuje zcela nová myšlenka? Stěžejním úkolem je netoužit po jedinečné osobnosti, ale naučit se správně, z jedinečného okamžiku opakovat, tedy nechápat věčné opakování jako zaseklou desku, ale jako hru, v níž se můžeme zlepšovat. A možná je pravda, že právě v tom jediném se můžeme po čas svého života zlepšovat: v tom, jak dobře rozehráváme stále znovu jeden a týž život.

 

Kapitoly

I. Filozofie a společná pitka [začátek až 15:25]

II. „Filozofie není jen otvíráním, je především prací.“ [15:25 až 26:35]

III. Čas měříme stínem. [26:35 až 47:30]

IV. Kauza věčného návratu [47:30 až 1:05:30]

V. Království dítěte a jeho čas [1:05:30 až konec]

Bibliografie

Ivan Dubský, „Buď živ“, in: týž, O Nietzschovi, Praha: Revolver Revue, 2016, a také online.

Ivan Dubský, Questio temporis, Praha: Torst, 2024.

Lenka Hanovská, „Na cestě myšlení počátku – na cestě bytí v sobě“, in: Filosofie nestárne, Ivanu Dubskému (1926–2023) k nedožitým 97. narozeninám, Praha: OIKOYMENH, 2023.

Georg W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, přel. Jan Patočka, Praha 1960.

Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra. Kniha pro všechny a nikoho, přel. Otokar Fischer, Praha: Rybka, 2018.

Friedrich Nietzsche, Zrození tragédie z ducha hudby, přel. Otokar Fischer, Praha: Gyf, 1993.

Miroslav Petříček, „K bytí má blíže buran než sedlák. Ivan Dubský se nejvíce věnoval filozofickému významu obydlí“, in: Lidové noviny, 22. 5. 2023,

Petr Rezek (vyd. 1981), Ivan Chvatík (vyd. 2023), Filosofie nestárne. Ivanu Dubskému (1926–2023) k nedožitým 97. narozeninám, Praha: OIKOYMENH, 2023